Od půlnoci ze středy na čtvrtek suspendovala Česká republika – zatím údajně jen dočasně – volný pohyb obyvatelstva přes česko-slovenské hranice; omezila možnost přechodu jen na dvacet sedm hraničních přechodů a zakázala přecházet hranice volně na turistických stezkách. Mimochodem: právo přecházet česko-slovenskou hranici volně platilo pro občany České a Slovenské republiky na základě česko-slovenské dohody hned od rozdělení Československa, tedy už od 1. ledna 1993, nikoliv až se vstupem obou republik do schengenského prostoru v roce 2007.

Od čtvrtka sdělovací prostředky a policejní mluvčí přinášejí opakovaně optimistická čísla o tom, kolik migrantů bylo už zadrženo. Zdá se, že kontroly skutečně fungují. Jenže optimismus nijak není namístě. Cílem opatření přece není zadržet maximum migrantů, ale zabránit jim, aby na naším územím procházeli do Německa. A tady je výsledek nulový: slovenská strana totiž ve většině případů zadržené migranty zpět nepřijímá; jak otevřeně sdělil slovenský policejní prezident, Slovensko nemůže tyto osoby přijmout, protože neví co s nimi – Maďarsko totiž migranty zpět také nebere, protože by je od něj zase nepřebralo Srbsko, přes které přišli. A na Slovensku zůstat nemohou, protože jednak co by tam dělali, a za druhé tam ani být nechtějí. Ve skutečnosti jsou tedy v případě zadržení migrantů dvě možnosti. První: u migrantů lze nepochybně prokázat, že přišli ze Slovenska a budou na Slovensko vráceni. Tam je policie zaregistruje a pustí, protože s nimi nic stejně dělat nemůže. Migranti se potom pokusí proniknout do České republiky znova a zkouší to tak dlouho, až se jim povede projít a dostat se do Německa. Druhá, mnohem častější možnost: migranty nelze vrátit na Slovensko, protože je slovenská strana nepřijme. Co se stane? Jsou odvezeni do sběrného střediska v Holešově, kde je ofotografují, vezmou jim otisky prstů a vrazí jim do ruky papír s výjezdním vízem a poučení, že do třiceti dní musejí opustit území republiky. Pak je policie odveze na nádraží, koupí jim za jejich vlastní peníze lístek do Prahy a víc se o ně nestará. Nemůžeme ani dost dobře žádat, aby se o ně starala, protože to nejsou zločinci a nic neprovedli. Tito lidé se pak snaží dostat vlakem, po silnici nebo někudy přes hory do Německa a zkoušejí to tak dlouho, až se jim to povede.
Jenže totéž se přece dělo už před zavedením kontrol, tak jaký je rozdíl? Je jistě hodné chvály, že se v důsledku kontrol už Syřané nepotloukají masově po moravském pohraničí a že jim v záchytném středisku v Holešově dají najíst a poskytnou případně nutnou lékařskou péči. Ale konečný výsledek? Před 29. zářím tranzitovali migranti přes naše území do Německa a teď tam tranzitují úplně stejně. Policie jim vlastně v důsledku stálých kontrol poskytuje na jejich cestě do Německa bezplatný servis! Není těžké uhodnout, co se stane: už teď Němci běžně kontrolují většinu vlaků přijíždějících z Čech do Německa, a když se situace nezmění, jistě zavedou stálé kontroly na celé hranici s ČR, tak jako to udělala Česká republika na hranici se Slovenskem a Slovensko na hranici s Maďarskem. Schengen se takhle definitivně rozsype. To pro moji generaci, která si před rokem 1989 užila různých šikan při cestování do ciziny až dost, není lákavá perspektiva.
Kritika často směřuje na nedostatečné střežení hranice schengenského prostoru a Evropské unie. Jistě je tam možné ledacos ještě zlepšit, ale musím v tomto případě vzít bezpečnostní orgány hraničních států v ochranu. Na hranici mezi Maďarskem a Srbskem je dvojitý vysoký plot z ostnatého drátu. Jenže policie nemůže být všude a na vysoký plot stačí ještě vyšší žebřík a na drátěné zátarasy pořádné nůžky. Letos v létě jsem byl s přáteli v bulharském Sozopolu a udělali jsme si výlet do tureckého Edirne. Bulharsko-turecká hranice je střežena velmi přísně a na silnici od hraničního přechodu Malko Tărnovo až téměř po Burgas jsou policejní hlídky, které kontrolují auta a především dodávky jedoucí z Turecka. Řidič autobusu, kterým jsme jeli, mně řekl, že každý den zadrží bulharská policie desítky Syřanů. Jenže hranice probíhá hornatým a lesnatým územím pohoří Strandža, kde se dá jen těžko zcela uhlídat.
Hned za Edirne začíná turecká hranice s Řeckem, která se pak stáčí směrem k jihu a kopíruje tok řeky Marice (řecky Evros) až k Egejskému moři. Letos jsem tam nebyl, ale když jsem tam jel před několika lety, přesvědčil jsem se, že Řekové hlídají hranici pečlivě a také kontrola automobilu byla na turecko-řeckých hranicích přísná. Ale co naděláte: řeka se snad ještě uhlídat dá, ale jak má Řecko střežit mořskou hranici v Egejském moři, když některé řecké ostrovy jsou na dohled od maloasijského tureckého pobřeží? A jinde, třeba v jižní Itálii, to není o moc lepší. Celá hranice EU je prostě příliš dlouhá a z velké části probíhá po moři, takže se uhlídat nedá.
V dohledné době není naděje, že by se migranti ze Sýrie, kteří už několik let živoří v Turecku, vrátili domů. V Sýrii je hospodářská situace katastrofální a infrastruktura v důsledku občanské války zničená. Sýrii nikdo žádnou hospodářskou pomoc neposkytne, dokud tam vládne Asad. Nejde o to, že je to spojenec Putina a Ruska – to má teď jiné starosti; Asada hlavně odmítá velká část syrské společnosti a především Kurdové, a tihle lidé prostě pod jeho vládou žít nechtějí. Musíme se tedy smířit s tím, že syrští uprchlíci budou chodit přes Balkán a naše území dál. Jediným řešením je intenzitu snížit: k tomu pomůže lepší koordinace činnosti policejních služeb jednotlivých zúčastněných států a hlavně několik dalších miliard eur Erdoğanovi na udržení syrských uprchlíků v Turecku.
(Právo, roč. 32, č. 231, 4. 10. 2022, s. 6.)