V období socialismu se velmi často skloňovalo slovo „mír“. Sovětský svaz a samozřejmě také Československo a ostatní tzv. socialistické země, tvořily tzv. „tábor míru“ a usilovaly o mír, zatímco „imperialisté pod vedením USA“ se snažili rozpoutat třetí světovou válku. Cílem měl být světový mír. K němu se ovšem neupíraly jen vlády a většina obyvatel SSSR a socialistických zemí: i v demokratických kapitalistických státech existovalo silné hnutí obránců míru opájejících se vidinou světa bez válek. Konec konců: kdo by něco podobného nechtěl? Zabíjet své bližní přece žádný normální člověk nechce.

Řekněme si otevřeně, že celosvětový trvalý mír je iluze. Jistě každý zodpovědný politik i každý normálně se chovající rozumný člověk se má snažit o mír usilovat, jenže pravda je taková, že svět bez válek neexistuje; neexistoval a ani nikdy existovat nebude, protože při některých sporech mezi státy či národy jsou pozice natolik protichůdné, že mírové řešení není možné. Právě takovým konfliktem je i současná rusko-ukrajinská válka, v níž mimochodem právě agrese Ruska silně zdiskreditovala světové mírové hnutí.
Dá se jistě pochopit, že Rusko poté, co anektovalo Krym a oblasti na východě Ukrajiny, se dost dobře nemůže z těchto území dobrovolně stáhnout. Avšak stejně tak je jasné, že Ukrajina jako suverénní stát se nemůže této části svého území vzdát. Mírové jednání by bylo v této situaci zbytečné, už i proto, že prezident Putin není důvěryhodným partnerem: jeho podpis na jakékoliv smlouvě nemá žádnou cenu, protože zde není záruka, že takováto smlouva bude z jeho strany skutečně dodržena. Rusko-ukrajinský konflikt proto momentálně mohou rozhodnout jedině zbraně, a to bez ohledu na to, že to stojí mnoho lidských obětí.
Toužebně si osobně přeji vítězství Ukrajiny v současné válce, avšak nečiním tak z nějakého principiálního odporu proti Rusku jako státu či Rusům jako národu. Právě naopak: porážka Ruska v současné válce je totiž žádoucí i pro samotný zdravý vývoj Ruska a Rusů.
V Rusku mám několik známých, s nimiž si občas píši. Jednomu z nich jsem napsal výše uvedené řádky o nemožnosti mírových jednání v současné době. Odepsal mně, že se mnou sice souhlasí, ale zároveň vznesl řečnickou otázku, zda si dovedu představit Putina, jak sedí se Zelenským za stolem a podepisuje kapitulaci Ruska.
Obrázek, který popsal, si skutečně představit neumím. V moderních dějinách Rusko kapitulovalo jen jednou - 3. března 1918 v Brestu. Tehdy ale bylo rozvráceno v důsledku dlouhé války a únorové revoluce a v neposlední řadě i v důsledku mírové agitace bolševiků, placených, jak je známo, císařským Německem. Nic takového dnes v Rusku není. Nemožnost kapitulace Ruska ale ještě neznamená nemožnost jeho vojenské porážky. Za posledních 200 let prohrálo Rusko více válek, a to válek velmi důležitých: kromě první světové války to byla Krymská válka, Rusko-japonská válka a válka v Afganistanu, a to nepočítám ideologickou porážku SSSR ve „studené válce“, která byla konfliktem sui generis (svého druhu). Z uvedeného vyplývá, že ani prohra Ruska v současné rusko-ukrajinské válce není nereálná, pokud samozřejmě Západ a především USA vytrvají ve své podpoře Ukrajině. Takováto porážka, která by spočívala ve vytlačení ruské armády z anektovaných území Ukrajiny, by přitom vůbec nebyla kapitulací, protože i bez Doněcké a Luhanské oblasti - a koneckonců i bez Krymu - bude pořád Rusko velkou zemí.
Možná to zní na první pohled paradoxně, ale skutečností zůstává, že vítězné války ruskému lidu v moderních dějinách nic dobrého nepřinesly, a to ani tehdy, když Rusko bojovalo za správnou a spravedlivou věc: po vítězství nad Napoleonem došlo za Alexandra I. a především pak za jeho syna Mikuláše I. k "utahování šroubů", stejně jako po vítězství SSSR nad Hitlerem utáhl opět šrouby Stalin. K čemu jsou vlastně ruskému lidu Doněck a Luhansk, města, o nichž naprostá většina občanů Ruské federace nic neví a kde nikdy nebyla? Vítězství Ruska nad Ukrajinou by nebylo vítězstvím ruského národa nad „ukrajinskými nacisty“, ale naopak vítězstvím Putina a jeho kliky nad ruským národem. Znamenalo by ve skutečnosti nejen posílení Putinova vlivu, ale i definitivní separaci Ruska od zbytku Evropy, jeho mentální posun směrem do Asie a v delší časové perspektivě zřejmě i upadnutí do závislosti na Číně.
Vítězství nepřinesla ruským občanům kromě pomíjivého pocitu slávy nic. A prohry? Po porážce Ruska v Krymské válce (1856) provedl Alexandr II. zásadní reformy, které nejen přiblížily Rusko západní Evropě, ale přinesly i ovoce samotným Rusům: v roce 1861 bylo zrušeno nevolnictví, uvolnila se cenzura, ruští poddaní mohli cestovat do zahraničí, byly položeny základy místní samosprávy v podobě tzv. zemstev. Porážka Ruska ve válce s Japonskem roku 1905 přinesla první revoluci, první volby a alespoň omezený konstituční režim; také porážka sovětských vojsk v Afganistanu byla pro ruské obyvatelstvo (a ovšem i pro ostatní národy SSSR) blahodárná: předznamenala politiku přestavby a pád komunistického režimu.
Nepochybně i porážka Ruska v dnešní válce by byla pro ruský národ požehnáním: Putin a spol. by se museli pakovat z Kremlu, vznikla by naděje na obnovu demokratického režimu a návratu Ruska do Evropy. A potom bude možná jednou, v daleké budoucnosti, možné mírovou cestou vyřešit i otázku Krymu. Zdá se to být nemožné? V roce 1945 leželo Německo v troskách po tak katastrofální porážce, jakou německé dějiny do té doby neznaly; avšak tato porážka byla pro německý lid ve skutečnosti v delší časové perspektivě vítězstvím. Německo (mám samozřejmě na mysli Spolkovou republiku, nikoliv onen efemérní útvar zvaný NDR) se v jejím důsledku trvale vzdalo svých imperiálních ambicí, vrátilo se mezi demokratické a svobodné země, a nakonec v roce 1990 dosáhlo i svého opětovného sjednocení. I Rusko po své porážce a samozřejmě bez Putina, Medveděva, Lavrova etc. může jít touto cestou a jistě je čeká skvělá budoucnost. Bude-li ovšem samo chtít. Nebude-li chtít a bude trvat na své ideji „ruského světa“ (ruskij mir), o kterou nikdo v Evropě nestojí, spadne do totální izolace.