V článku "Jak se má číst Chorvatsko?" (Právo, 8. 2.) poukazuje Bohuslav Borovička na postoje chorvatského prezidenta Zorana Milanoviće, který se v rozporu s linií chorvatské vlády fakticky staví rusko-ukrajinském konfliktu na stranu Ruska. Odmítá dodávání zbraní Ukrajině, které označil za nemorální, odmítá možnost Ukrajiny získat zpět Krym a fakticky i další Ruskem okupovaná území a tvrdí, že Západ měří dvojím metrem, protože schválil odtržení Kosova od Srbska, ale odmítá respektovat vůli ruského obyvatelstva Krymu na spojení s Ruskem.

Uznání odtržení Kosova od Srbska ze strany USA a dalších zemí bylo určitě chybou; byl to precedens, který se vymstil už v případě ruské invaze do Gruzie ve válce o Abcházii a Jižní Osetii v roce 2008. Je celkem logické, že na tento precedens poukazuje Rusko i dnes v případě Krymu a separatistických republik na Donbasu. Je zde ale jeden podstatný rozdíl: Kosovo se odtrhlo od Srbska, ale zůstalo samostatným státem, nepřipojilo se k Albánii jako se připojil Krym (a nyní i území tzv. Luhanské a Doněcké lidové republiky) k Rusku. USA i další západní státy byly sice ochotny uznat Kosovo, ale jasně odmítly jakékoliv pokusy o vytvoření "Velké Albánie", která podle představ albánských nacionalistů měla zahrnovat vedle Kosova také západně část Severní Makedonie. Vzpoura kosovských Albánců doutnala pod povrchem mnoho let a měla domácí kořeny sahající hluboko do minulosti; nevyvolaly ji USA ani žádný jiný stát. Vzpouru rusky cítícího obyvatelstva na Krymu a potom na Donbase vyvolala Moskva v důsledku svržení proruského prezidenta Viktora Janukovyče v Kyjevě, a to od počátku s jasným cílem připojit tato území k Rusku.
Co se ale týče "dvojího metru", má zřejmě prezident Milanović krátkou paměť. Když Chorvatsko vyhlásilo 25. června 1991 svou nezávislost, vzbouřila se proti tomu srbská menšina, která vyhlásila nejprve Srbskou autonomní oblast (SAO) a potom 19. prosince 1991 samostatnou Republiku Srbská krajina (RSK). Centrem se stalo město Knin. Další separátní srbské území, teoreticky rovněž podřízené srbské separatistické vládě v Kninu, vzniklo ve Slavonii. Plánem Srbů bylo v delší časové perspektivě připojení ke zbytkové Jugoslávii, resp. k Srbsku, což ale v případě Srbské krajiny momentálně nebylo technicky možné, neboť mezi ní a vlastním Srbskem leželo území Bosny. Tato překážka "odpadla" po vypuknutí války v Bosně následující rok, když tamní Srbové vyhlásili další separatistický stát Republika srbská, protože ten už by mohl území vlastního Srbska a RSK propojit.
Protože Srbům v Krajině poskytla v roce 1991 vojenskou pomoc někdejší Jugoslávská lidová armáda (JLA), nedokázala zatím slabá chorvatská armáda dobýt ztracené území hned zpět. Chorvatsko muselo nakonec 2. ledna 1992 přistoupit v Sarajevu na příměří, v důsledku kterého zůstala RSK mimo kontrolu Záhřebu. Chorvatsko se ale logicky svého území nehodlalo vzdát a v tom mělo tehdy podporu států NATO, především USA a Německa. I když na dovoz zbraní do bývalé Jugoslávie bylo uvaleno mezinárodní embargo, bylo veřejným tajemstvím, že se zbraně do Chorvatska s tichým souhlasem těchto států nadále dovážejí. Především USA také diskrétně poskytly chorvatské armádě instruktory a bývalé štábní důstojníky, díky kterým se za tři roky stala chorvatská armáda dobře vycvičenou a plně bojeschopnou. Jen tak mohla 30. dubna 1995 zahájit operaci "Blesk", která umožnila Chorvatům získat zpět větší část Slavonie. 4. srpna 1995 pak chorvatská armáda zahájila v rámci akce "Bouře" generální ofenzivu proti Republice Srbská Krajina. Už po čtyřech dnech se srbský odpor v Krajině zhroutil a Chorvatsko ji připojilo opět ke svému území.
Ozbrojené vzpoury menšin na svém území netrpí žádný stát a proto také proti snaze Chorvatska získat zpět svá území nikdo v Evropě neprotestoval, byť Chorvatsko otevřeně porušilo sarajevské příměří z 2. ledna 1992. V Chorvatsku je dodnes válka za obnovení integrity státu, která je vnímána jako součást boje za plnou národní nezávislost a svrchovanost, označována jako "domovinski rat", tj. vlastenecká válka. Nepochybuji, že ji takto vnímá i prezident Milanović. Jestliže ale byli v právu Chorvaté, když před třiceti lety odmítli souhlasit s odtržením části svého území a jeho perspektivním připojení k Srbsku, nejsou snad stejně tak v právu Ukrajinci, když rovněž bojují za integritu svého území a nechtějí jeho část postoupit Rusku? A co má prezident Milanović proti dodávkám zbraní legální vládě v Kyjevě? Vždyť ani Chorvatsko v roce 1995 by bez tiché pomoci států NATO nedokázalo vojenské operace "Blesk" a bouře realizovat. Byly tehdy dodávky zbraní Chorvatům také nemorální? Kdo tady tedy měří dvojím metrem?
(vyšlo: Právo, 10. 2. 2023, s. 6)