Byl jsem definitivně rozhodnut napsat blog o zdejší ikoně, Václavovi Hořejším.

Měl být o tom, jak Hořejší označil české letce RAF za válečné zločince, jak by tonoucímu Johnu McCainovi přidržel hlavu pod vodou a také o knize The Fall of Berlin 1945 britského historika Antony Beevora, která popisuje znásilňovací mašinérii Rudé armády, která má na svědomí 2 000 000 žen.

Hořejší kdysi napsal:

„Inu, myslím si, že teď je aktuálnější a mužnější upozorňovat spíše na momentálně trochu zanedbávané „máslo na hlavě“ našeho mocného spojence, o kterém bychom si také neměli dělat přílišné iluze...“

Dodnes jsem nerozklíčoval onen odkaz na mužnost, ale vím, co je dnes aktuální. S rozčarováním čekám už druhý den na jakýkoliv blog od kohokoliv, který by se věnoval norské tragédii.

A nejnovější blog Hořejšího napsaný mužně a aktuálně den po masakru na ostrově Utoya tomu tak trochu nasadil korunu.

Necítím se na hluboké rozbory a konsekvence norské události, ale přiznám se, že má sounáležitost s nimi je právě v tuto chvíli intergalakticky větší a intenzivnější, než pomalovaný růžový tank včetně všech, kteří v něm kdy seděli nebo uvnitř sedět mohli.

TAK TEDY, NORSKO, ZE SRDCE TI PŘEJI, AŤ SE Z TÉ NEUVĚŘITELNÉ UDÁLOSTI BRZY VZPAMATUJEŠ.

Mladým dětem, které útok přežily, přeji, aby jejich trauma nebylo doživotní. Těm dětem, co nepřežily, přeji spočinutí v pokoji a všem pozůstalým vyjadřuji hlubokou soustrast.

Jan Suchánek