Lidé od nepaměti milují příběhy. Jeden z takových příběhů se odehrál i zde. Měl několik pokračování a skončil, jak to u nejlepších příběhů bývá, velkým překvapením.

Pod posledním blogem pana Hořejšího, který byl reakcí na blog můj (můj blog byl zase reakcí na několik předešlých blogů pana Hořejšího) nastal úkaz, který se na zdejších blozích vyskytuje jednou, maximálně dvakrát za 50 let.

Po mém poněkud excitovaném příspěvku 28. 7. v 13:00

přišla reakce pana Hořejšího 28. 7. v 14:16.

Celé znění neuvádím záměrně, vše najdete zde na třetí příspěvkové straně.

Pan Hořejší navrhl, abychom se už neuráželi, omluvil se a podal na dálku ruku ke smíru.

Vše přijímám, za urážky a přepjatou dikci se také omlouvám a na dálku třesu rukou.

Naše názory zůstanou na spoustu věcí diametrálně odlišné, toto gesto však bylo mužné (upřímně a konečně v pro mě naprosto pochopitelném významu).

V jednom se s panem Hořejším shodneme, Breivikův čin je ničím neomluvitelný a obzvlášť zavrženíhodný bez jakýchkoliv polehčujících okolností.

Mírový výsledek našich blogových výměn bude paradoxně pro spoustu lidí zklamáním. Lidé milují konfliktní příběhy, obzvlášť když mohou být pouze v roli komentátorů. Obšírněji o tom píše Radkin Honzák ve svém nejnovějším blogu. Konfrontační blogy mají jednoznačně největší čtenost a maximální počet příspěvků.

A tak jen závěrem: na zdejších diskuzích se objevuji od začátku (rok 2008), mezitím bylo napsáno statisíce (možná miliony) příspěvků. Všechny jsem samozřejmě číst nemohl, ale četl jsem jich opravdu dost.

Na žádnou omluvu si ale nepamatuji. Pokud mě archiváři překvapí a něco sem okopírují, přijmu to s povděkem (sám jsem se před časem omluvil Skogenovi).

Každý ješitný chlap (a ješitných je podle mě 90% chlapů) má s omlouváním velký problém.

Tak možná anketa na závěr:

a) umíte se vůbec omluvit (když je k tomu důvod)?
b) omluvili jste se někdy?


Poznámka: Určitě se zde objeví nemálo příspěvků, které budou glorifikovat pana Hořejšího a označovat jej za toho moudřejšího, který ustoupil. Naprosto mi to nevadí. Důležitý je výsledek, prozatimní.



Jan Suchánek