Rozhodl jsem se ČISTĚ SUBJEKTIVNĚ srovnat podmínky pro život ve čtyřech světových městech, ve kterých jsem strávil život ne jako klasický turista a zároveň v nich trvale nežiji. Jako základní aspekty jsem vybral tato klíčová slova: lidé, prostředí, čistota, vyžití, bezpečnost, doprava. Pokud to bude mít nějaký smysl, můžu seznam dále rozšířit. Každopádně předem upozorňuji, že to bude hrozně dlouhé (neumím to zkrátit, naopak mám pocit, že jsem napsal desetinu toho, co bych chtěl). A i tak to musím rozdělit. Dnes tedy o Atlantě a Malmö, příště o Sargans a Praze.

ATLANTA (USA)

V Atlantě jsem byl před 14 lety a pro vše níže popisované je tento údaj klíčový. Vzpomenete si, jak to u nás vypadalo před 14 lety? V Atlantě samotné žije přes 500 000 obyvatel, s metropolitními částmi ale více než 5 miliónů. Nadpoloviční většinu obyvatel tvoří černoši. Atlanta má největší letiště v USA (jezdí v něm dokonce vlastní metro), sídlí v ní například Coca Cola (nejznámější značka na světě) a CNN. V roce 1996 tam byla letní olympiáda.

Mé osobní postřehy:

Už před 14 lety nebylo zvykem platit v Atlantě cash. Dodnes nezapomenu, jak jsem v Mcdonaldu na letišti platil stodolarovkou (potřeboval jsem čtvrtdolar na telefon) a paní za pultem tak hodně znepříjemnil život (nebyla schopna vypočítat, kolik mi má vrátit). V metropolitních částech Atlanty neexistují chodníky. Mít auto je tam absolutní nutnost, proto zkoušky na řidičák nejsou příliš přísné.

Bydlel jsem v průměrném (z hlediska výše nájmu) sídlišťátku, spousta našich sousedů byla spíše z Mexika. A teď poslouchejte (před 14 lety): třípokojový byt byl velmi prostorný, nacházel se v domě, který měl dohromady pouze 8 bytů (těchto domů tam bylo více). Každý byt měl vestavěné skříně, vestavěné spotřebiče (mikrovlnka atd.) a protipožární alarm (funkční, vyzkoušený, pizza s ančovičkami). Každé sídlišťátko (byly jich v okolí tisíce) mělo svou jasně identifikovatelnou bránu, byl v něm velmi důležitý „office“, tedy kancelář, která v rámci nájmu zdarma okamžitě řešila jakékoliv poruchy v bytě a okolí (vyzkoušeno, opravář toalet tam byl za 6 minut po zavolání).

V rámci sídlišťátka (ten patvar užívám záměrně, abych se vymezil vůči našim sídlištím) byla místnost s prádelnou (obrovské pračky), sušírnou (obrovské sušičky – tedy ne šňůry na prádlo), venkovní, denně udržovaný bazén, tři tenisové kurty a spousta travnatých ploch, které byly denně uklízeny (pán tam nechodil s tyčkou a nenabodával papírky, ale měl na zádech obrovský vysavač, kterým buď vysával nebo odsával, říkali jsme mu pracovně „Terminátor“).

Před supermarket přijedete autem, které zásadně nezamykáte, mince do vozíku neexistují, vozík si vezmete na parkovišti, nakupujete, z podlahy by se dalo jíst, zákusky se ve vitrínách mění co dvě hodiny (nekoupené v limitu se nekompromisně vyhazují do koše), zboží se platí kartou a nákup vám do sáčku (zásadně papírových) vkládá zaměstnanec obchodu, na parkovišti kamkoliv pohodíte vozík, jiný zaměstnanec je celý den soustřeďuje do boxů.

Po nákupu vjedete na šestiproudovou dálnici, kde všichni jedou cca 5 mil nad limit. V momentě, kdy na dálnici vjede šerif, všichni uberou na povolený limit a čekají, až šerif sjede z dálnice, pak opět zvýší rychlost o 5 mil. Šestý pruh je vyhrazen pouze pro automobily, ve kterých jede více než jeden pasažér (obvykle byl dost volný), ale nikdo si nedovolí do něj sám vjet. Pokud uděláte přestupek, máte garantováno, že se za vámi do tří minut objeví „barevná hudba“ (v USA má policie modročervené majáky). Celá dálnice je totiž v Atlantě monitorována kamerovým systémem (vyzkoušeno poté, co mi málem shořelo auto, aniž bych kamkoliv volal, odtahovka tam byla do 5 minut). Pokud způsobíte jakýkoliv přečin proti pravidlům a nemáte peníze na pokutu, jdete okamžitě do basy (vyzkoušel kamarád, který omylem nechal zapnutá dálková světla a osvítil protijedoucí hlídku, kauci jsme za něj zaplatili až na druhý den).

Měli jsme spoustu známých z řad amerických vysokoškoláků. Všichni do jednoho si vedle studia vydělávali na brigádách, především ve zdejších restauracích (otevírali až po škole). Všichni z nich měli vlastní auto. Benzín byl velmi levný. Výplata se v USA dává co dva týdny a právě to je doba, kdy si vyděláte na ono auto. Restaurace tam v pozici manažerů v drtivé většině řídí lidé, kteří se na pozici vypracovali z řadových zaměstnanců (obecně tam existuje minimum lidí, kterým životopis začíná i končí slovem ředitel).

V Atlantě jsem byl rok po olympiádě a zrovna se tam hrála světová série v baseballu mezi místními Braves a NY Yankees. Město se rozdělilo na dvě skupiny, 85% lidí mělo na hlavě kšiltovku Braves, 5% lidí Yankees, 10% lidí kšiltovku nemělo. Atlanta tenkrát vedla už 3:0 na zápasy, nakonec však prohrála 3:4 (bylo velmi vtipné pozorovat vývoj popichovaček našich známých s rozdílnými kšiltovkami).

V Atlantě byly dvě velké telefonické společnosti. Hovory v rámci Atlanty byly zcela zdarma, ze států do ČR jsem volal za 13 Kč za minutu, z ČR do států to stálo 80 Kč za minutu. V zásilkových prodejích vám nabídli 6 cédéček dle vašeho výběru zdarma, až za sedmé a další jste platil (pamatujete si u nás na Knižní klub?), jeden obchod permanentně v noci hlídali dva ozbrojení policisté a to z důvodu, že se tam v minulém roce odehrálo JEDNO ozbrojené přepadení, z centra Atlanty domů jsem to měl autem 5 hodin cesty po dálnici, v Atlantě byl zakázán hazard, kolem dálnic nejsou billboardy, tvrdý alkohol lze zakoupit pouze ve speciálních obchodech a perlička na závěr: ve školním atlasu byla u české republiky vyznačena dvě města – Praha a Ostrava.

MALMÖ (SWE)

V Malmö jsem byl letošní prázdniny. A byl jsem naprosto uchvácen. Malmö původně patřilo Dánsku, sousedí s Kodaní, žije v něm 280 000 obyvatel a je třetí největší město ve Švédsku. Neuvěřitelných 40% stálých obyvatel Malmö nejsou Švédové. V Malmö žije 180 národností.

Mé osobní postřehy:

Poprvé jsem ukázal někomu identifikační průkaz (občanku) až při cestě z Malmö na místním letišti, překvapilo mě to. Před letištěm stály taxíky, které měly obrovský nápis s jasně definovanou cenou, za kterou vás odvezou kamkoliv do centra Malmö. Stálo jich tam pět, řidiči se spolu bavili, byl to muslim, muslim, muslim, muslim a muslim, vybrali jsme si muslima Nadina (+ dalších asi šest jmen na průkazu vystaveném spolu s fotografií na palubní desce). Hned na začátku nás čekaly první a poslední rozpaky. Čtyřhvězdičkový hotel se slovem Grand v názvu ve Švédsku asi znamená něco jiného než u nás a po celém pobytu jsem byl nucen jej vyhlásit za bezkonkurenčně nejohavnější budovu v Malmo.
Z hlediska servisu, snídaní a vybavení bylo už vše naprosto v pořádku.

Malmö se dá za pár dní projít celé pěšky. A uchvácení začalo. Nejprve detail, který budou schopni zhodnotit jen lidé z oboru (pravděpodobně): Malmö je neuvěřitelně designově čisté město. V celém městě jsem se nesetkal s jedinou budovou, obchodem nebo stánkem, který by mi z estetického hlediska vadil, naopak. Téměř tam neexistují plakátovací plochy (černý výlep tam prostě a jednoduše neexistuje vůbec), po celém městě jsem napočítal 3 billboardy, pokud je na nějaké budově plachta, je velmi vkusná a na nekomerční záležitosti. Malmö je proseto nádhernými parky, v jednom z nich jsme napočítali 38 druhů stromů. Fantasticky tam vypadají vysoké školy i gymnázia, obrovská prosklená knihovna s výhledem na park mě očarovala.

Co 200 metrů je v celém Malmö odpadkový koš. Parky jsou čisté, ulice jsou čisté, klasický bordel tam neexistuje. To samé se týká pláží u moře. Co 100 metrů je u každé vodní plochy záchranný kruh (volně visící), u hlavní pláže v Malmö denně stojí sanitky s obsluhou, kdyby se cokoliv stalo. Obrovské cvičiště pro psy přímo u pláže stejně jako volejbalová hřiště jsou k dispozici všem a zdarma. A to hlavní: celé Malmö je prošpikováno skrz naskrz cyklostezkami. Kola jsou úplně všude (desítky tisíc), pokud se rozhodnete nemít v Malmö auto, chybět vám rozhodně nebude. Spousta místních chodí večer běhat, ti starší provozují rychlou (zrychlenou) chůzi. Děti mají nespočet možností se ve městě vyřádit, třeba v obrovském skateparku (vstup zdarma). A jeden detail, který mi nedá spát: v blízkosti pláže byl nenápadný dřevěný objekt. Byly tam troje dveře a na nich svítili digitální zelené senzory. Až podle panáčků a panenek jsme si uvědomili, že jsou to toalety. Jedny pro pány, druhé pro dámy a třetí pro vozíčkáře. Takhle čisté toalety jsem neviděl nikdy ani v Německu. Navíc obsahovaly i nouzové tlačítko pro případ, kdyby se cokoliv zaseklo (jako ve výtahu). A opět, toalety byly zcela zdarma.

Z dopravy v rámci Malmö jsem byl jako v Jiříkově vidění. Na každé zastávce ve městě byl velký digitální displej, který odpočítával dobu do příjezdu požadované linky. Na místním hlavním nádraží se dala pořídit jízdenka na cokoliv v automatech, vše bylo řádně označeno a bezvadně fungovalo. Vlak přes nejdelší most světa do Kodaně (jezdil co 20 minut) byl pohodlný, přesný a s vtipným moderátorem. Úroveň zdejších vlaků by měl povinně vyzkoušet pan Žaluda. Týká se to ale i autobusů, autobus na letiště přijímal pouze jízdenky nebo platbu bankovní kartou, cash ne. Jízdenku na něj jsme koupili na terminálu jednoho obchodu s potravinami. Řidiči aut zastavují 100 metrů před přechodem, pirát na dálnicích neexistuje.

V době našeho pobytu se odehrála v Malmö velká sláva, návrat zdejšího rodáka Zlatana Ibrahimoviče v dresu AC Milán. Přátelské utkání Malmö FF – AC Milán bylo jak jinak dávno vyprodané, po celém městě však neexistoval jediný plakát, který by na utkání upozorňoval. Neuvěřitelné. Na stadionu bylo 25 000 lidí, zkoušel jsem obejít všechny brány a česky to nějak ukecat, odpověď byla vždy stejná. Všechny vchody hlídají kamery, pokud vás pustím bez vstupenky, přijdu o práci. Zápas jsme tak strávili ve zdejším sportbaru, kde bylo k dispozici několik velkých obrazovek a akustická odezva ze stadionu. Mohli jste tam sedět jen tak, bez objednání čehokoliv (u nás nemožné), dali jsme si místní pivo (měli tam i Staropramen). Dva místní Falcony nás vyšly na 500 českých korun, jeden malý panák na 350 Kč. Posledních dvacet minut, kdy se už brány otevřely, jsem byl vpuštěn přímo na stadion. Úžasná atmosféra, remíza 2:2, na penalty vyhrál AC Milán (Zlatan se zranil). Po zápase se ze stadionu vynořilo 25 000 lidí. Asi 10 000 nasedlo na kola, zbytek šel k autům a na autobus přes přilehlý park. Chtěl jsem známému dovézt vstupenku. Rozhlížel jsem se marně, nikoho z těch lidí nenapadlo ji vyhodit na zem a koše jsem rozhodně prohledávat nechtěl. Ten, kdo u nás chodí na fotbal ví, jak okolí stadionu po zápase vypadá. Ještě mě napadají dvě věci: kdo z těch našich slavných rodáků v megaklubech zařídil nějaký zápas a třeba Chelsea na přátelák do Plzně dotáhl? A za druhé, fanoušci Malmö nejsou na švédské poměry žádní svatoušci, už dvakrát v sezoně se jejich zápas nedohrál, jelikož zapálili světlici (rozhodčí zápas okamžitě ukončil). Setkal jsem se pak i s brankářem Dušanem Melichárkem a popřál mu hodně úspěchů v boji o ligu mistrů, bohužel na druhý den dostali v Záhřebu řádnou rychtu (1:4) a nepostoupili. Jeho nadšení, že si mohl pokecat s Čechem, bylo evidentní. Zápas Plzně v Kodani jsem vynechal (a asi to byla chyba).

Základní rys obyvatel z Malmö: odhadem 80% švédských mužů je tetovaných, 80% Švédek jsou přírodní blondýny. Designové nebylo jen Malmö samotné, ale i jeho obyvatelé byli velmi přirození a vkusní. Švédský odstup neznamená neochotu a přesně tento styl mi naprosto vyhovuje. Muslimové jsou všude, velmi hodně jich pracuje, nejčastěji v bistrech nebo jako řidiči. Potkali jsme tam i dva muslimy (muže), kteří šli v centru Malmö a drželi se za ruce. Žádné opovržení jsem za svůj pobyt od zdejší majority vůči muslimům nezaznamenal, i když právě Malmö se proslavilo střelcem, který střílel před několika lety po muslimech a zabil jednu paradoxně Švédku, která seděla v autě vedle muslima, 17 muslimů zranil. Všichni Švédi umí skvěle anglicky, mají 10 veřejnoprávních kanálů, reklamy a filmy zásadně nedabují, u filmů jsou švédské titulky. Ve městě jsme narazili i na bezdomovce, každý měl své kolo a stan, ani jeden nás neoslovil.

V turistické části města (cca polovina města) jsme narazili na jediný obchodní dům. Všechny ostatní obchody otevíraly od 10 hodin a zavírali v 18. Stejně jako u Atlanty, mohl bych o Malmö psát stovky stran, ale už stručněji: polovina z těch desetitisíců kol byla ve stojanech neuzamčena. Jediní „obhlížeči“ byli dva mladí muslimové. Cyklostezkami je prošpikována i sousední metropole Kodaň – skrz naskrz. V průběhu našeho pobytu byl v Malmö mezinárodní maratón a dalších x významných kulturních akcí. Do blízké Kodaně je to 30 minut. Potraviny jsou tam potravinovější, vzduch vzduchovatější a stromy stromovější. A lidé tolerantnější. V jednom z muzeí jsem v prodejně suvenýrů uviděl i sérii Stalin, zaujala mě zejména pohlednice „Stalin se zdraví s Vorošilovem“.

Původně jsem chtěl napsat všechna čtyři města a jejich mini profil z mého pohledu, ale bylo by to k neučtení. Takže švýcarské Sargans a Praha příště.

Ale předzávěr si neodpustím:

Z hlediska kultury bydlení se zatím žádné české město a obyvatelé v něm nedají s výše uvedenými městy srovnat. Zejména v Malmö (a ve Švédsku obecně) jsou velmi vysoké daně. Ale ty daně a jejich distribuce jsou na každém každičkém kroku vidět. Dá se tam ničit a pošlapat spousta věcí, ale překvapivě to nikdo nedělá. Životní úrovní, prostředím, kulturností a zájmem o to, jak vypadá město, ve kterém žiji, jsme se zatím Skandinávii od revoluce nepřiblížili ani o milimetr. Bohužel. Jasně, že si to idealizuji a třeba to tam tak růžové nebude, ale růžovější než slavný tank v Praze určitě. A naše problémy s nepřizpůsobivými jsou ve srovnání se skladbou výše uvedených měst naprosto směšné.

Závěr, který už můžu napsat teď:

investujte do cestování svých dětí! Neberte je jen válet se k moři s delegátem a all inclusive do destinací, kde jsou jen samí turisti. Třeba si vezmou, stejně jako já, z anonymních návštěv (či pracovních nebo studijních pobytů) jiných měst jen to dobré a na stylu života budoucích generací se to brzy projeví.