aneb o jednom žurnalistickém útvaru.

Noviny v tištěné podobě čtu jen v Pendolinu. Při poslední cestě se na mě z titulní stránky MF Dnes culila celorepublikově superprofláknutá supertvář superkmotra Romana Janouška a žurnalista Jaroslav Kmenta mě v „otvíráku“ informoval, že na příležitost udělat tento rozhovor čekal celé tři roky.

Předpokládám, že dvorní investigativec Kmenta udělal náležité promo i svému vydavateli, který se rozhodl vyhradit této události celé dvě první vnitřní velestrany.

Hned první řádky zobrazily jednoznačné role dvou obskurních postav, které se sešly v jednom nejmenovaném podniku. Shrbený vystrašený Kmenta a zlitý bezbřeze sebevědomý Janoušek. Snad i na novinářském učilišti by vám podprůměrný student vyjmenoval, jaké jsou nejzákladnější chyby práce novináře při rozhovoru. Tou bazální je, že se nikdy nesmíte nechat v průběhu rozhovoru zmanipulovat.

Janoušek si hned ze startu nadiktoval podmínky, jak celé setkání bude probíhat. Oznámil Kmentovi, že trochu slavil (poslední veřejný rozhovor proběhl s redaktorem Ekonomu taky s hladinkou, zdá se, že Janoušek je střízlivý zcela výjimečně), že diktafon zapnout nesmí (z rozhovoru jsme záhy u reportáže), že si budou tykat (po Kmentově nesmělém odmítnutí mu Janoušek sdělil, že mu stejně někdy tykne), že se na to napijí (po druhém nesmělém odmítnutí Kmenty si Janoušek objednal sabráž, kdy je hrdlo lahve sektu před konzumací odseknuto šavlí). Celou dobu pak Kmentovi vytrhával tužku a strkal si ji do úst zrovna ve chvíli, kdy si Kmenta chtěl dělat poznámky, na konci rozhovoru se s Kmentou demonstrativně vyfotí (Kmenta tiše poznamenává, že to bylo na jeho výslovné přání).

Zcela vynechám komentář toho prazvláštního druhu buranství a nulové sebereflexe veksláků, kteří zázračně zbohatli těsně po revoluci, jelikož by to vydalo na tři blogy, a vrátím se ke Kmentovi. Ten se ocitl ve svízelné situaci. Vydavatel čeká na dvě strany bombastického rozhovoru, kasovního trháku. Kmenta je si zcela vědom, že ulovil největšího kapra v českém rybníku, ale podmínky pro rozhovor nejsou ideální. U každé druhé otázky je cítit na míle daleko, jak se Kmenta obává, že se Janoušek zvedne a odejde. Proto při jakémkoliv náznaku vzdoru mění téma. A výsledek? V rozhovoru není vůbec nic. Vlastně je.

Hledal bych dlouho a nejspíš neúspěšně, kdy jsem naposledy souhlasil s Lubomírem Zaorálkem. Ale stal se zázrak. Jeho rozhořčení v Otázkách Václava Moravce, jak si v novinách přečetl, že on ten Janoušek je vlastně takovej sympaťák, chová se přátelsky, je politický podnikatel, jediný toho druhu v ČR, jedním slovem SUPERHERO, tak tomu rozhořčení jsem zcela rozuměl.

Snad jednou uvidím v MF Dnes větu maličkým písmem:

„Chtěli jsme být o něco bulvárnější a přinést vám exkluzivní rozhovor s panem XY. Nakonec jsme však usoudili, že hodnotě rozhovoru i samotného pana XY se nepodařilo v žádném parametru překročit nulovou hranici informací, vkusu a osobnostních dispozic. Proto místo něj vydáváme dvoustránkový inzerát UNICEF a věříme, že již brzy vás i nás tito lidé přestanou zcela zajímat a budeme se věnovat podstatnějším tématům.