Občas zaslechnu, že se jako akademik nemám do politiky plést. Že to prý nebudu umět a tak podobně. Je možná přirozené, že ti, kdo mne znají pouze z médií, si představují nepraktického profesora, který buď přednáší v aule studentům, nebo je zalezlý kdesi v kanceláři a píše odborné články, pro normální smrtelníky nesrozumitelné.

Je pravda, že významným zdrojem uspokojení v mém dosavadním životě byla pedagogická a vědecká práce. Mnohé jsem v životě obětoval ambici proniknout na stránky nejuznávanějších světových ekonomických časopisů – v tom určitě jsem a zůstávám akademikem. Avšak toto rozhodně nebyl jediný smysl mého dosavadního profesionálního života. Naopak, největší výzvou v posledních letech pro mne bylo pomáhat budovat a řídit instituce, které mohou něco dlouhodobě přinášet výzkumu a vzdělávání.

Mezi zakladatelsko-manažerskou prací v akademickém světě a prací zodpovědného politika existuje nespočet paralel a podobností. Vezměme příklad mému srdci nejbližší: zakládání akademického pracoviště CERGE-EI v Praze počátkem 90. let. Z vlastní zkušenosti velice dobře vím, že domluvit kompromis a vytvořit ve finále velice úspěšný konsensus mezi Univerzitou Karlovou, Akademií věd a řadou mezinárodních podporovatelů nebylo vůbec lehké. Při budování CERGE v letech 1990-91, jako zakladatel a ředitel Národohospodářského ústavu (EI) Akademie věd ČR v letech 1992-1999, ale i při pozdějším zakládání a řízení Davidsonova institutu na univerzitě v Michiganu a v dalších podobných projektech jsem si ověřil platnost jednoduchého receptu na úspěch: klíčem je umění lidi sjednocovat, hledat a nacházet styčné body. Všem zúčastněným nabídnout jasnou, atraktivní, ale zároveň věrohodnou dlouhodobou vizi a neúnavně pomáhat hledat kompromisy ve všech dílčích problémech, které se na cestě objeví. Zbytečně nespěchat, ale přitom neztrácet iniciativu a krok za krokem mířit k cíli. Nesnažit se demagogicky či arogancí vnucovat lidem svou představu, ale pozorně naslouchat, věcně argumentovat a umět i ustoupit – ovšem nikoliv v tom zásadním. Zajistit, aby nikdo nebyl zostuzen za ústupky a případnou prohru, a aby se nikomu nedostalo neoprávněných jednostranných výhod. A samozřejmě je důležité vybírat si klíčové projekty, aby pocit odpovědnosti mohl převážit nad egoistickými zájmy jednotlivých zúčastněných.

Z uvedeného je zřejmé, že akademický svět se tomu politickému velice podobá. V obou prostředích hrají velkou roli argumenty, schopnost přesvědčit a vést, osobní ambice, ale jsou zde i méně příjemné lidské vlastnosti, jako jsou ješitnost zúčastněných, boj o moc a samozřejmě i o peníze. Ne náhodou se často říká, že nejtvrdší politika se dělá právě na univerzitách.

Jak bych tento recept použil v politice?

Chtěl bych být prezidentem, který se plete jen do toho, čemu dobře rozumí, a to také prosazuje, a který přenechává každodenní politiku na parlamentu, vládě, politických stranách a místních samosprávách. Chtěl bych být prezidentem, který dokáže poukázat na témata, která jsou zásadní pro celou společnost, a následně neúnavně pracovat ve prospěch dosažení dostatečného konsensu napříč politickým spektrem. Tématy mám na mysli významnou pozici České republiky v EU a Atlantické alianci a také velmi důležité téma – důchodovou reformu. Nebude pro mne důležité prosadit jednu určitou vizi důchodové reformy, ale přispět k dosažení toho, aby se v České republice efektivní penzijní reforma uskutečnila s podporou co nejširšího politického a společenského spektra.

Od roku 1989 jsem působil jako ekonomický poradce prakticky všech vlád v ČR. Za dobu své třicetileté kariéry jsem také působil jako poradce vlád řady dalších zemí a projezdil svět křížem krážem. Jsem přesvědčen, že nyní přišla vhodná doba na to, abych zúročil nabyté znalosti a zkušenosti ve prospěch mé rodné země.

www.jansvejnar.cz