Jaká jsou východiska z krize: zamyšlení a reakce na výroky Václava Klause.

Ve čtvrtek 5. března předložil Václav Klaus na stránkách MfD svůj pohled na současnou ekonomickou krizi. V článku „Politici v době krize jen zvyšují paniku“ vyjádřil domněnku , že v rámci Evropy „… cestou k řešení dnešních problémů není zahltit ekonomiku penězi (které navíc budou naše děti a vnukové dlouhá desetiletí splácet). Tato tzv. keynesiánská politika z řady známých důvodů nikdy nefungovala.“ Též mínil, že v Americe byla velká hospodářská krize 30. let, s více než 20procentní nezaměstnaností, „ ... paradoxně ‚vyléčena‘ až zahájením 2. světové války a obrovským zbrojním válečným boomem.“

Klausův názor je pozoruhodně chybný v tom, že zbrojní válečný boom 2. světové války byl exemplárním příkladem právě oné „keynesiánské politiky“ a americká vláda tehdy opravdu do velke míry „zahltila ekonomiku penězi“. A tato velká expanze vládní poptávky zafungovala a ukončila dlouhou hospodářskou krizi.

Neméně důležitý je fakt, že Klausův názor (považující současnou krizi za pouhý „typ chřipky“) je v kontextu řešení krize americké, evropské a do velké míry již celosvětové ekonomiky extrémní, a jeho aplikace by v sobě nesla značné riziko dalšího hospodářského propadu a s ním spojené nejistoty a velmi těžké situace mnoha jednotlivců a rodin. Podívejme se tedy na dnešní krizi ze standardnějšího úhlu pohledu.

Svět se nachází v největší finanční krizi od třicátých let minulého století a nejhlubší ekonomicke recesi za posledních šedesát let. V České republice zatím pociťujeme jen první nepřímé dopady, ale eskalace krize v Americe a západní Evropě naznačuje, že i my ještě zažijeme podstatný hospodářský útlum. Naše situace má dobrou a špatnou stránku. Ta dobrá říká, že díky důsledné privatizaci a restrukturalizaci bank, dobré výchozí makroekonomické situaci a relativně nízké zadluženosti domácností máme relativně zdravý finanční sektor. Ta špatná plyne z naší silné orientace na mezinárodní obchod. Tato orientace – jakkoli všeobecně žádoucí – k nám v době světové recese přináší ekonomické zpomaleni a pokles. Velký důraz na průmyslovou výrobu má obdobné následky.

Hlavní globální dilema dnešní situace spočívá v tom, že podle toho, co vlády udělají či neudělají, se recese (mírný a krátkodobý pokles) může poměrně brzy obrátit v růst anebo se naopak může přeměnit v depresi (hluboký a dlouhodobý pokles doprovázený vysokou nezaměstnaností a strádáním).

Jak se z této tíživé situace dostaneme tak, aby nevyústila v depresi?

Pomineme-li extremisty, ekonomové zastávají názor, že klíčovým zárodkem dnešní krize byl nedostatečný veřejný dozor a mezery v regulaci bank a dalších finančních instituci – s tímto názorem nyní souhlasí i Alan Greenspan, který vedl americkou centrální banku v době, kdy se dnešní krize rodila. Tvrdit, jak to činí Václav Klaus, že recese byla způsobena přílišnou regulací a vládními intervencemi (v současné „éře přeregulovaného světa“), postrádá logiku a nezakládá se na faktech. Razantní snížení úrokové míry během recese let 2001-02 vedlo v USA k silnému nárustu hypoték. Finanční inovace a nedostatečný dozor a regulace umožnily, aby hypotéky byly poskytnuty i vysoce rizikovým klientům a aby tyto nekvalitní (tzv. subprime neboli podstandardní) hypotéky byly pak prodávány všude po světě v netransparentních „balíčcích“ jako kvalitní dluhopisy. To vedlo k obrovskému nárustu rizika a postupně rostoucim obavám. Ty vyústily v létě 2007 ve změnu chování bank, které si přestaly půjčovat a zahájily tím hlubokou finanční krizi, jejíž rozměry se stále ještě snažíme odhadnout. Zamrznutí finančních trhu a s tím spojený nedostatek kapitálu vede k poklesu ekonomické aktivity a ztrátě důvěry obyvatel a firem. Tato negativní změna očekávání se projevuje poklesem poptávky jak u jednotlivců, tak u podniků.

Tím se dostáváme k hlavnímu ekonomickému problému – jaké jsou možnosti, když jednotlivci a podniky rapidně snižují poptávku a světové hospodářství klesá? Extrémně konzervativní přístup, který razí ve svém článku Václav Klaus, nehledí na těžkou situaci obyvatelstva, nechává situaci volný průchod a spoléhá na to, že ekonomika časem automaticky přijde sama zpět do konjunktury. Svět toto zažil během dlouhého prvního období světové krize třicátých let, kdy nezaměstnanost v USA přesáhla 20 procent a dosáhla vysoké míry i v Evropě a jinde. Neznaje lepšího řešení, F. D. Roosevelt v této situaci kandidoval v prezidentských volbách v roce 1932na platformě vyrovnaného rozpočtu veřejných financí. Teprve po několika letech se prosadily myšlenky J. M. Keynese, který logicky poukázal na to, že když existuje nedostatečná poptávka soukromého sektoru v období hlubokého hospodářského poklesu, zvýšení vládní poptávky je jediným východiskem, jak ekonomiku stimulovat a dostat ji poměrně rychle zpět do konjunktury. Amerika toto s odkladem uskutečnila v druhé polovině třicátých let a během 2. světové války. Nedávno toto řešení elegantně předvedla Čína, když se vyhnula asijské krizi 90. let z velké části i tím, že podstatně zvýšila státem financovanou poptávku, zvláště v oblasti investic do infrastruktury.

Oproti Václavu Klausovi jsem jednoznačně přesvědčen, že dnešní krizová situace vyžaduje efektivní zvýšení vládní poptávky v rámci velkých ekonomických celků jako jsou USA a Evropa (optimálně však v celém světě najednou). Propočty ukazují, že krátkodobé navýšení dluhu, které s tím bude spojeno, se dá poměrně lehce splatit z rychle nastartovaného ekonomického růstu, tak, jak si s tím například poradila Amerika po 2. světové válce a Čína v 90. letech. Tento nazor zastává nejen Obamova administrativa a mnoho schopných evropských politiků, ale i většina ekonomů na světových univerzitách. Souhlasí s ním i významní konzervativní ekonomové, jako je například Martin Feldstein, profesor na Harvardu a poradce mnoha republikánských prezidentů.

Uvidíme, jak si evropští politici (vedeni Českou republikou) a jejich americké protějšky s nynější situací poradí. Jejich ustaraným tvářím, které podle Václava Klause jen zvyšují paniku, se ale vůbec nedivím. Ať chtějí či nechtějí, politici totiž dnes podstupují test, jenž naznačí, zda jsou skutečně státníci světového formátu. Na závěr dovolte dva citáty. V předvečer Francouzské revoluce reagovala Marie Antoinetta na sdělení, že lid je tak zbídačelý, že nemá na chleba, slavnou větou, „Tak proč nejedí koláče?“ Druhý citát je postřeh francouzského politika Talleyranda ze začátku 19. století: „Státnické umění spočívá ve schopnosti předvídat nevyhnutelné a přičinit se o jeho urychlený průběh“ Uvidíme, který se ukáže jako prozíravější.

Článek zveřejněn v MF DNES 9. března 2009.