Věřím, že Václav Klaus není to jediné, co jsme schopni dnešní Evropě nabídnout.



Po vyhlášení výsledků irského referenda zůstávají už jediné dvě země evropské sedmadvacítky, které nedokončily ratifikační proces Lisabonské smlouvy – Polsko a Česká republika. V obou těchto zemích se čeká na podpis hlavy státu. Polský prezident Lech Kaczynski řekl, že po kladném irském referendu smlouvu podepíše. Zůstáváme tedy my.

Oči celé Evropy jsou zase jednou obráceny do Prahy. Z toho bychom sice mohli mít za normálních okolností radost, avšak kdyby se to dělo v poněkud jiných souvislostech. V současnosti musíme všichni, kteří se pohybujeme na mezinárodních fórech, vysvětlovat udiveným zahraničním partnerům co se to vlastně u nás děje. Dá se říci, že zahraničí čeká od nás jediné, jistotu ohledně dalšího postupu a harmonogramu.

V tuto chvíli čekáme na výnos Ústavního soudu, který je třeba samozřejmě respektovat. Ale jakmile ten rozhodne, mělo by být po problémech. Ovšem právě to je otázka, která mě znepokojuje – a samozřejmě nejen mě. Když se před začátkem našeho evropského předsednictví objevilo heslo, že to Evropě osladíme, nelíbilo se mi. Ale že se jeho předpověď splní s takovou razancí, mě opravdu nenapadlo. Fakt, že celou naši zemi někteří politici, s Václavem Klausem v čele, vmanipulovali do situace, kdy jsme posledním signatářem, na kterého čeká celá Evropa, je vrcholně nezodpovědnou hrou. Oslabuje to nejen pozici České republiky v EU, ale dodává to argumenty všem těm, kdo skrytě či otevřeně chtějí jiné uspořádání v Evropě než to, které se prosadilo po roce 1989. Mám na mysli nové dělicí čáry, unijní jádro a periferie, členství první a druhé kategorie, vícerychlostní Evropa apod.

Česká republika podstoupila obrovské úsilí, aby se stala členem EU, jakožto akceschopné organizace rovnoprávných členů, kde se nerozlišuje mezi „jádrem“ a „periferií“. Teď toto uspořádání, které je pro nás jednoznačně výhodné, ohrožujeme. Poté, co Obamova admnistrativa přehodnotila systém raketové obrany ve střední Evropě, je třeba tím více posilovat naše aktivní zapojení na poli evropské integrace. Zdá se, že Polsko tuto výzvu pochopilo. Náš nejednoznačný postoj nás však tlačí do situace, kdy i tento pilíř své národní bezpečnosti podkopáváme.

Jsem přesvědčen, že nyní potřebujeme vyslat svým evropským partnerům jasný signál, že to se svou účastí v rozvíjející se EU myslíme vážně, a že Václav Klaus není to jediné, co jsme schopni dnešní Evropě nabídnout.