Co vidím jako hlavní výzvu pro naši republiku? Vrátit se co nejrychleji mezi ekonomicky a politicky nejvyspělejší země.

Není to nereálná výzva. Před II. světovou válkou jsme patřili mezi nejvyspělejší ekonomiky světa a ještě v 50. letech američtí a angličtí studenti standardně psali eseje o unikátnosti naší meziválečné demokracie.

Za posledních 20 let se proto aktivně zasazuji o to, abychom se co nejrychleji vrátili do skupiny zemí s nejvyspělejším hospodářstvím a demokracií. Za tímto účelem je potřeba vyvinout nové instituce a vytvořit efektivní hospodářskou a sociální politiku. Hned na počátku 90. let jsem proto s Josefem Zielencem a dalšími kolegy založil při Univerzitě Karlově a Akademii věd České republiky líheň špičkových moderních ekonomů a ekonomického výzkumu (CERGE-EI). Stovky absolventů této instituce nyní úspěšně působí na klíčových pozicích v republice a ve světě. Též jsem soustavně sdílel své zkušenosti a názory s veřejností, politiky a politickými stranami, a rozhodl jsem se kandidovat na prezidenta republiky, abych mohl pozitivně ovlivnit náš ekonomický a politický vývoj. Mnoho lidí mne odrazovalo od prezidentské kandidatury s tím, že to nemá cenu, že Václav Klaus má znovuzvolení jisté. Již tyto samotné názory pro mne byly dostatečným důvodem k vážnému rozhodování se pro kandidaturu. Představa, že 20 let po obnovení demokracie na post prezidenta republiky kandiduje staronový kandidát sám, aniž by si kdokoli troufl nabídnout alternativu, mi přišla nepřijatelná. Proto jsem se rozhodl na sebe toto velké riziko neúspěchu vzít. A celý průběh kampaně mne utvrdil v přesvědčení, že jsem se rozhodl správně. Že naše politika potřebuje a občané chtějí alternativu, chtějí změnu, a to změnu racionální, odpovědnou, slušnou a konstruktivní. V úsilí prospět České republice jsem samozřejmě nebyl jediný.

Kde se tedy nalézáme po 20 letech postkomunistické transformace? Mnohé jsme dokázali, ale zdaleka dnes nejsme tam, kde bychom vzhledem ke své historické perspektivě měli být. A uvědomme si, že země jako Slovinsko, Slovensko a Polsko měly horší výchozí podmínky a za 20 let dosáhly stejného či lepšího výkonu.

Zasaďme tudíž naši situaci do širšího kontextu. Všichni vnímáme, že současná doba není jednoduchá. Mám na mysli nejen ekonomickou krizi, jejíž důsledky se velmi neblaze projevují na hospodářském životě, ale i krizi společensko-politickou, která rozhodně neprospívá zdravé atmosféře v naší zemi. Jsem přesvědčen, že Česká republika potřebuje změnu politického systému a stylu. Nastal vhodný čas pro generační obměnu. Je třeba otevřít dveře do politiky lidem, kteří tam nevstupují, protože se chtějí obohatit, ale protože chtějí odvést službu své zemi.

Česká republika potřebuje akceschopný politický systém: nemůžeme si dovolit i nadále fungovat s vládami, které závisí na jednom či dvou pochybně získaných hlasech, jak bývá bohužel od roku 1996 zvykem. Česká republika potřebuje obnovu důvěry občanů ve svou politickou reprezentaci - novou „společenskou smlouvu“, která vlije naší „příliš rychle unavené demokracii“ (Rupnik) do žil novou krev. K tomu vede program rozumných reforem, zásadní obnova politické reprezentace, a větší konkurence myšlenek a osobností.

Ze zdravice na konferenci strany Věci veřejné v Brně, dne 11. 4. 2010