Chirurgem v Africe: Přílet s rakví
Včera jsem dostal z hlavního města dopis od Ivona, ve kterém stojí, že holčička několik dní po mém odletu do nemocnice Paoua skutečně zemřela. Doktoři v Bangui jí nakonec vůbec neoperovali. Proč, to nevím. Možná její pokročilý stav vyhodnotili správně tak, že by operaci stejně nepřežila. No nic, teď už mě trápí úplně jiné věci – strávil jsem první týden ve zdejší nemocnici a na nedostatek adrenalinu si nemůžu stěžovat.
Lékaři bez hranic otevřeli místní nemocnici v roce 2005 poté, co se rozjely naplno boje mezi rebely APRD (Armée Populaire pour la restauration de la République et de la Démocratie) a středoafrickou armádou FACA. Kolem roku 2007 se boje relativně zklidnily, ale nemocnice zůstala. Hlavním důvodem je to, že tu žádná jiná široko daleko není. Já sám jsem z ní byl první den nadšený, protože je krásná, čistá a na africké poměry skvěle zorganizovaná. Další dny už nadšení ustoupilo pod náporem dennodenní práce a lidí, kteří jsou tak nemocní, že mě, marná sláva, vysávají jako pijavice. Prostě je dost práce a s tím už asi do odjezdu vážně nehnu.
Přelet z Bangui do Paoua malým asi dvacetisedadlovým letadlem Červeného kříže, které si částečně pronajímáme, byl okořeněný tím, že jsem byl nakonec jediným cestujícím na palubě a seděl jsem vedle sklopených sedaček, na kterých ležela pěkná dubová rakev. Kdyby to nebyla rakev, myslel bych si, že to je pěkný kus čisté práce. V Paoua náhle zemřel jeden z italských expatriotů, který tam pracoval pro dánskou nevládní organizaci, údajně na infarkt, tak ho piloti letěli vyzvednout. Za celou dobu letu jsem dole mezi řídkými mraky zahlédl jenom tři vesnice, jinak všude koruny stromů hustého lesa, které ze shora vypadají jako malé umělohmotné makety, které si hodně hraví modeláři lepí podél vláčků. Jeden z pilotů byl mladý Maďar, který se ke mně choval se sympatickou strohostí velitele Concordu, když mi vysvětloval, kde jsou nouzové dveře. V duchu jsem se smál představě, jak stojím u těch nouzových dveří a rozhoduji se, jestli je z té letité herky lepší skočit bez padáku do lesa, anebo se nechat umlátit sedačkou přede mnou, až to narveme do prvního stromu. Nejlepší mi nakonec přišla varianta třetí – lehnout si rychle do té rakve a nechat to celé na Maďarovi, když je to takový sympatický chlapec, ať něco vymyslí on.
Na pěkné prašné přistávací dráze, podél níž se pásly kozy, nás čekalo několik terénních aut. Hned mě napadlo, že takové vítání si snad ani nezasloužím, jenomže jak se otevřely dveře letadla, pochopil jsem, že tam zástupci všech nevládních organizací, které mají v Paoua základnu, čekají jenom na tu prázdnou rakev a mě prakticky ignorují. Začátky jsou prostě vždycky těžké. Nakonec jsem se svezl do mého příštího domova s dvěma Francouzi z Action contre la faim („Boj proti hladu“). Vzhledem k tomu, že hlad jsem měl, přišlo mi jejich pozvání do auta docela případné. Moje šéfová z Lékařů bez hranic, koordinátorka projektu Isabelle, odjela poté, co se mi krátce představila, spolu s rakví do nemocnice. Tolik k uvítání v Paoua.
Lékaři bez hranic otevřeli místní nemocnici v roce 2005 poté, co se rozjely naplno boje mezi rebely APRD (Armée Populaire pour la restauration de la République et de la Démocratie) a středoafrickou armádou FACA. Kolem roku 2007 se boje relativně zklidnily, ale nemocnice zůstala. Hlavním důvodem je to, že tu žádná jiná široko daleko není. Já sám jsem z ní byl první den nadšený, protože je krásná, čistá a na africké poměry skvěle zorganizovaná. Další dny už nadšení ustoupilo pod náporem dennodenní práce a lidí, kteří jsou tak nemocní, že mě, marná sláva, vysávají jako pijavice. Prostě je dost práce a s tím už asi do odjezdu vážně nehnu.
Přelet z Bangui do Paoua malým asi dvacetisedadlovým letadlem Červeného kříže, které si částečně pronajímáme, byl okořeněný tím, že jsem byl nakonec jediným cestujícím na palubě a seděl jsem vedle sklopených sedaček, na kterých ležela pěkná dubová rakev. Kdyby to nebyla rakev, myslel bych si, že to je pěkný kus čisté práce. V Paoua náhle zemřel jeden z italských expatriotů, který tam pracoval pro dánskou nevládní organizaci, údajně na infarkt, tak ho piloti letěli vyzvednout. Za celou dobu letu jsem dole mezi řídkými mraky zahlédl jenom tři vesnice, jinak všude koruny stromů hustého lesa, které ze shora vypadají jako malé umělohmotné makety, které si hodně hraví modeláři lepí podél vláčků. Jeden z pilotů byl mladý Maďar, který se ke mně choval se sympatickou strohostí velitele Concordu, když mi vysvětloval, kde jsou nouzové dveře. V duchu jsem se smál představě, jak stojím u těch nouzových dveří a rozhoduji se, jestli je z té letité herky lepší skočit bez padáku do lesa, anebo se nechat umlátit sedačkou přede mnou, až to narveme do prvního stromu. Nejlepší mi nakonec přišla varianta třetí – lehnout si rychle do té rakve a nechat to celé na Maďarovi, když je to takový sympatický chlapec, ať něco vymyslí on.
Na pěkné prašné přistávací dráze, podél níž se pásly kozy, nás čekalo několik terénních aut. Hned mě napadlo, že takové vítání si snad ani nezasloužím, jenomže jak se otevřely dveře letadla, pochopil jsem, že tam zástupci všech nevládních organizací, které mají v Paoua základnu, čekají jenom na tu prázdnou rakev a mě prakticky ignorují. Začátky jsou prostě vždycky těžké. Nakonec jsem se svezl do mého příštího domova s dvěma Francouzi z Action contre la faim („Boj proti hladu“). Vzhledem k tomu, že hlad jsem měl, přišlo mi jejich pozvání do auta docela případné. Moje šéfová z Lékařů bez hranic, koordinátorka projektu Isabelle, odjela poté, co se mi krátce představila, spolu s rakví do nemocnice. Tolik k uvítání v Paoua.
Paoua, neděle 26. září