Pane bože, jsem tady přesně deset dní a připadá mi to jako věčnost! Vůbec jsem neměl po večerech čas nebo energii sednout k počítači a psát tenhle blog, a když si teď mám vybavit, jaké to bylo po příletu a co jsem dělal, musím se zamýšlet, jako bych vzpomínal na něco před lety.

Možná kdybych nepil tolik piva, bylo by to snazší. Ale jak si má člověk vybrat mezi kokakolou a pivem, když vyleze po celém dni na sále propocený, vysušený a vyčerpaný do tropického večerního horka, doplazí se na základnu a tam jsou v lednici ty hnědé litrové lahve kvalitního moku tak hezky vyrovnané, tak vábivě vychlazené a otvírák leží pokaždé na stolku hned vedle?? C´est pas facile.

Ale jo, už vím, jaké to bylo po příletu. Praštil jsem s batohem v jídelně vedle stolu, na kterém bylo prostřeno k obědu, a nadzvednul jsem lačně poklice hrnců, které stály uprostřed. Nejenom, že jsem měl hlad jako vlk, ale každý expat na misi ví, jak důležitá je kuchyně a kuchař. Už jsem zmínil to, že romantika celé práce v Africe s Lékaři bez hranic je něco, co si člověk dokáže mnohem lépe představit, když leží doma v Praze v posteli a sní o tom, co by tak ještě v životě chtěl prožít. V reálu to pak jsou neuvěřitelně dlouhé dny, sice plné napětí a zajímavé práce, ale také vyčerpávající a hladové, a tak mizerné jídlo na základně vás může psychicky dorazit. Na první misi v Kongu jsme měli každý den k snídani toustový chleba potažený plísní nebo vlhké smradlavé sušenky. Zhubnul jsem pět kilo a chtělo se mi brečet hned po ránu.

Takže když jsem nadzvednul poklice hrnců, hrozně se mi ulevilo – tady to bude dobré! Těstoviny, křehké hovězí v červené kořeněné omáčce, listový salát s okurkou a rajčetem zalitý francouzským dressingem z pravé dijonské hořčice a dokonce jakýsi kakaový koláč! Kde v téhle pustině vyhrabal můj nový tým takového kuchaře, to nechápu – zázrak. O pár dní později jsem s kuchařem mluvil, abych se dozvěděl, kde se takhle naučil vařit. Je to takový tichý pečlivý kluk, asi pětadvacet let, pořád se plaše usmívá. Vysvětlil mi, že jeho tatínek byl taky kuchař a pracoval celý život u různých potentátů v hlavním městě. On sám vařil pět let v Kamerunu pro jakéhosi prefekta a jeho rodinu, a když se chtěl vrátit zpátky domů do Středoafrické republiky, našel práci u Lékařů bez hranic v Paoua. Budiž pochválen osud, který ho k nám zavál, taky jsme tady mohli žvýkat stoletou kozu na jeden způsob den co den.



U stolu jsem se seznámil s chirurgem, kterého jsem přijel vystřídat. Jean-Pierre šéfuje delší dobu chirurgickému oddělení v Quimper a už byl z té dennodenní rutiny ve své nemocnici natolik unavený, že se ve svých 50 letech rozhodl poprvé vyjet na misi s Lékaři bez hranic. Poslali ho do Paoua, kde se tento rozvážný džentlmen se soustředěným pohledem zpoza malých brýlí bez obrouček ocitl na základně v obležení ještěrek a krys velikosti menších králíků. I on se musel naučit hezky nahlas pozdravit při vstupu do kuchyně „Bon jour, les souris!“ a k tomu zatleskat a zapískat, což je obvyklý způsob, jak plašíme krysy, které tam na nás čekají, kdykoliv po setmění vstoupíme třeba pro sklenici nebo nůž. Jean-Pierre mě ovšem upozornil, že hlavně běhají pod postelí a po střeše našich jednoduchých kójí, kde si snad každé ráno staví hnízdo nebo hrají fotbal s kusy klacků a kamení.

Je to právě tahle roztomilá havěť, která nás všechny budí neuvěřitelným lomozem už kolem páté hodiny ráno. Se svolením anestezioložky, která spí vedle v místnosti našeho dvojdomku, jsem na ně včera poprvé vytáhnul násadu koštěte, a když znovu začaly po ránu šílet, bouchnul jsem tou násadou do stropu tak, že se mi do postele vysypalo asi kilo omítky a prachu. Krysy se na deset vteřin zamyslely, co je to dole za vola, a věnovaly se nadále nerušeně svým budovatelským aktivitám. Tak tedy vypadá svěží a bohulibý začátek dne humanitárního pracovníka – budí se se zuřivou myšlenkou, že se hned po ránu a ještě v trenýrkách vyšplhá na střechu, ubije ty mrchy koštětem, anebo tam rovnou hodí granát, který se na místním trhu dá docela určitě za pár franků koupit. Jean-Pierre mi u toho skvělého oběda popsal všechny své chirurgické pacienty a spolu s Vincentem, francouzským anesteziologem, jsme se vydali na mou první odpolední vizitu, abychom se na ně podívali.

Po tom, co jsem zažil v Kongu a na Haiti, jsem hned pochopil, že nemocnice v Paoua se mi bude líbit. Postavila ji jakási německá nevládní organizace relativně nedávno, v roce 2001, a je to na ní vidět. Čistá práce, jednoduché, bíle omítnuté a funkční stavby. Kolem velikého dvora, kterému vévodí pěkně rostlý mangovník, jsou postavené do čtverce dlouhé nízké budovy všech oddělení, které má africká nemocnice mít. Pediatrie, chirurgie, interna, porodnice, oddělení pro podvyživené děti a pro pacienty s tuberkulózou a HIV, k tomu rentgen a laboratoř, která ovšem prakticky kromě mikroskopického vyšetření na parazity žádné jiné vyšetření neposkytne. A to zase tolik nevadí – bez těch různých molekul v krvi, jako CRP, jaterních enzymů nebo iontů, se dá nakonec ve většině případů docela dobře obejít. Naopak to, že tady máme ultrazvuk, svědčí o zcela nadstandardním vybavení. Jedinou slabinou snad může být to, že si každého pacienta musím ultrazvukem vyšetřit sám. No jistě, jistě, nejsem rentgenolog, ale řadu věcí člověk přece jenom pozná – těhotenství například (když má k tomu paní dostatečně velké břicho a pozitivní těhotenský test). Nebo nádory a abscesy. No někdy se to prostě hodí, i když člověk není zrovna odborník, že?

A mně se to hodilo hned první den. Během odpolední vizity s Jean-Pierrem a Vincentem jsme vyšetřili i nově přijatou devatenáctiletou pacientku s volně pohyblivou koulí velikosti grapefruitu v pravé polovině břicha. Při pohmatu jí dost bolela. Svojí domněnku, že jde o velkou cystu vaječníku, jsem si druhý den pak potvrdil právě ultrazvukem. Na ultrazvuku jsem ovšem viděl i prosáklou dělohu a v ní malý plod s miniaturním tlukoucím srdcem. Slečna mi tvrdila, že těhotná určitě není, tak jsem jí musel vysvětlit, že těhotná asi bude a že někdy to je raz dva. Nakonec jsem jí namočil prst do inkoustu a obtisknul ho na souhlas s operací pro podezření na přetočenou a uskřinutou cystu vaječníku. Hned druhý den po příjezdu jsem tak začal s laparotomií (operací břicha) a je třeba přiznat, že jsem u toho byl docela nervózní. Přece jenom – místní sálové sestry už tady za těch pět let viděly desítky chirurgů z celého světa a bylo mi jasné, že pozorují každý můj pohyb, aby si mě zařadily buď do kategorie „S ním to půjde“ anebo „Panebože, koho to sem zase poslali!“.

A další den byla další laparotomie, kterou jsem ovšem indikoval později, než bych měl. Ale žádný učený z nebe nespadl a příště už se nenechám zviklat nesmyslným otálením ostatních, hlavně místních lékařů, kteří mi tvrdili, že když osmadvacetiletou pacientku bolí břicho nad sponou stydkou tak, že je zkrátka peritoneální a krvácí u toho slabě z rodidel, mám ještě počkat, protože to je určitě zánět malé pánve a ne prasklé mimoděložní těhotenství, jak jsem tvrdil já už od začátku. Navíc prý je to týden, co měla poslední menstruaci, tak jak by mohla být těhotná? Až když jsem jí otevřel a vylily se na mě z břicha dva litry krve, docvaklo mi, že ta její poslední menstruace bylo první zakrvácení, které k mimoděložnímu těhotenství patří a které nebohá vesničanka neuměla popsat jinak než jako menstruaci. Tak mi po té správné indikaci a úspěšné operaci zase o něco stouplo sebevědomí, což je dobře, protože ho tady v některých situacích potřebuji jako sůl.