Drazí doma,
dnešní vyprávění bude nejen o archeologii této části Rumunska a o tom, jak zde naše výprava pracuje, ale i o tom, čím je Transylvánie proslulá, o vampýrech, se kterými si ale umíme poradit.

Nejprve však o městečku Aiud (Nagyenyed nebo též Straßburg am Mieresch), kde bydlíme. Má něco přes 22 tisíc obyvatel, je tu malá továrna italské firmy Lytos na výrobu sportovní a outdoor obuvi. To vím také proto, že jsem si svoje pohorky při nočním přestupu zapomněl přeložit z auta do auta a tak jsem hned první den musel navštívit zdejší firemní obchod a vybral jsem si náhradní. Výběr byl opravdu velký a garance, že boty nepochází z Číny.

Ve městě Aiud po staletí soužili Rumuni, Maďaři a Němci. Proto jsou tu také v centru, jen pár desítek metrů od sebe kostely: ortodoxní, reformovaný a katolický. Nejstarší a bezesporu nejpůsobivější je původně německý (nebo jak zde říkají saský) opevněný kostel ze 14. století, který dnes slouží především reformované církvi místní maďarské minority (15% obyvatel). Němci se odsud odstěhovali do Bundesrepubliky a v roce 2011 se zde k německé národnosti hlásilo jen 20 obyvatel Aiudu. Kostel je uzavřen v hradbách citadely a sloužil jako pevnost, kam se místní obyvatelé uchylovali v době nebezpečí. Byly tu i sýpky, zdroj vody a věže s bránami.

Z dávnější historie jsou pozoruhodné nejnovější archeologické nálezy z doby římské v Albě Iulii. Před pár lety byly, nedaleko katedrály sv. Michala v albské pevnosti, objeveny základy římské podzemní svatyně boha Mithry. Tento kult s sebou přivezli v době římského císařství římští legionáři z Předního východu. Tento kult byl ve 2. a 3. století po Kristu populárnější než křesťanství a rozšířil se do všech koutů říše. Typický je pro něj výjev boha Mithry, jak zabíjí býka.

Jeden z nejnovějších římských objevů je mramorová socha Herakla, která vychází z předloh známých z Říma. Dělníci, kteří sochu objevili, v liniovém výkopu ve městě, ji poškodili a nález zatajili. Každý si nechal část. Až vyšetřování památkového policisty, který před tím pracoval jako archeolog v muzeu, spojilo oba kusy dohromady a dostalo nález do albského muzea.

V muzeu jsme si také vyfotili portrét ukrutného Vlada III. Draculy (1431–1476) řečeného též rumunsky Vlad Țepeș „napichovač“, který však nebyl transylvánským knížetem, ale valašským. S Transylvánií je však většinou spojován.

Vzpomínám na vyprávění pražských památkářů, kteří na konci 80. let putovali do Sedmihradska, aby v rámci své dovolené dokumentovali vesnické opevněné kostely, které měly podlehnout Ceauseskově svévolné asanaci. Kolegům byl tehdy přidělen průvodce a zjevně i dohlížitel, který jim naléhavě sděloval: „Existují dvě Draculy, jedna románová a druhá, mnohem nebezpečnější, Dracula historická, Vlad Țepeș Napichač…“

Ani nás nenechávají místní pověsti chladnými a napadají nás různé VĚCI (viz fotodokumentace).

Připojuji ještě obrázek našeho „Matterhornu“, tedy Piatra Craivii v dnešní bouřce. A „zlatohlávky“ (?) velikosti chroustů, kteří na nás občas spolu s chrousty nalétávají. Na fotografii se ale krmí nektarem květin.