Vzpomínky na listopad 1989 v pražském Archeologickém ústavu

Archeologický ústav v Praze slaví letos své sté výročí založení, což je příležitost pro vzpomínky pamětníků i přehledy milníků a významných objevů této vůdčí instituce české archeologie. S podporou prezidenta Masaryka jej založil profesor Lubor Niederle, jako Státní archeologický ústav. Od samého počátku své existence ústav formoval vývoj Československé archeologie a úspěšná i méně slavná období jeho vývoje byla přímo podmíněna vývojem politické situace v zemi. Moje dnešní vzpomínka se od těch oficiálních liší především subjektivním pohledem. Je souhrnem mých osobních zážitků z velmi krátkého úseku historie ústavu a naší země.


Archeologický ústav dodnes sídlí v malostranské Letenské ulici, nalepený na mohutnou zeď Valdštejnské zahrady v prostoru pomyslného trojúhelníku mezi úřadem vlády, ministerstvem financí a oběma komorami parlamentu. Zdálo by se, že tato poloha je přímo předurčena být místem historických událostí a dějinných zvratů. Ústav byl ale ze své podstaty vždy spíše apolitickou institucí, která čas od času nuceně reflektovala politické změny a propagandistické tlaky, ale v mezidobích klidu se vždy navracela do jakéhosi bezčasí dávných kultur a artefaktů.

Moje vzpomínky směřují do doby před třiceti lety, tedy na samý závěr období reálného socialismu, do listopadu 1989. Byl jsem tehdy student druhého ročníku archeologie a pro mě, tak jako pro většinu dalších spolužáků byl ústav jedním ze středobodů pražského archeologického světa. Docházeli jsme sem pravidelně do odborně nejlépe vybavené knihovny ve městě, ale také za konzultacemi s významnými badateli, z nich se nám někteří věnovali s péčí neformálních učitelů. Na první pohled to vypadalo, jakoby se v ústavu čas zastavil a v časovém pojetí zahleděném do prehistorie si badatelé ani nestačili všimnout, že už přes čtyřicet let vládne v zemi komunistická totalita. Ani tento pravěký badatelský svět však nebyl imunní vůči politické intervenci. V roce 1984 propustili mého přítele a prvního archeologického guru Martina Kunu za zcela nevinnou účast na jakémsi chartistickém večírku.

Když se prý tehdejší předseda ústavní organizace KSČ vypravil mezi soudruhy na Ústřední výbor, aby za Martina orodoval, bylo mu velmi striktně naznačeno, že by se měl sám zamyslet, jakých lidí se hodlá zastávat. Někteří jiní, „politicky nespolehliví“ badatelé zase v ústavu přežívali s každoročně prodlužovanými pracovními smlouvami a pod neustále zavěšeným Damoklovým mečem propuštění. Tak jako v celé společnosti byla jádrem personálního obsazení ústavu skupina členů Komunistické strany, jejichž ideologická aktivita se v naprosté většině případů omezovala na placení členských příspěvků.

Když mě a několik dalších spolužáků archeologů 17. listopadu na Národní třídě potloukli společnými silami policejní pohotovostní pluk (bílé helmy), útvar zvláštního nasazení (červené barety) a lidové milice (maskovací uniforma s přepětím v pupku) bylo zjevné, že už není cesty zpět. V následujících dvou dnech vše gradovalo a v pondělí 20. listopadu jsme na Filozofické fakultě (tehdy ještě na náměstí Krasnoarmějců) zahájili okupační stávku. Sice poněkud nešťastně, protože nás tehdejší komunistický děkan Antonín Vaněk lhaním a výhrůžkami večer vymanipuloval z budovy a tak jsme k naší ostudě zůstali první noc stávkujícími bezdomovci. O to více jsme pak ale fakultu bránili v následujících, stále ještě nejistých dnech a týdnech. Protože jsme si vážili svých (rovněž politicky diskriminovaných) vyučujících z katedry v Celetné ulici, vyrazili jsme se hned v pondělí omluvit z výuky z důvodu stávky. Bylo pro nás morálně velmi povzbuzující, když k nám promluvil (dnes profesor) Jiří Sláma, který k nám držel krátký, ale významný projev: „Kolegyně a kolegové, víte, že jsme vás zde vždy vedli k tomu, abyste byli především vědci, jsou ale okamžiky, kdy je třeba být především občany“.

Hned v první den stávky jsem se v podchodu stanice metra Hradčanská „konspiračně“ setkal s Martinem Kunou, který mi přinesl na PC napsané a vytištěné prohlášení studentů vysokých škol s požadavky na vyšetření masakru na Národní třídě a odstoupení vedení Komunistické strany. Počítač měl Martin tuším od Janouchovy nadace Charty 77 ze Stockholmu a byl tak jedním z mála intelektuálů, kteří takovou embargem chráněnou technologií disponoval. Na devítijehličkové tiskárně nám vytiskl jednu kopii jako čistopis, abychom ji mohli dále kopírovat a asi padesát draftových kopií k distribuci. Když jsme si schůzku domlouvali, v telefonu divně cvakalo a tak jsme v rámci paranoi z StB skutečně téměř konspirovali. Když jsem převzal tiskoviny, vyrazil jsem v metru nejprve na nástupiště ve směru Dejvická, kam od eskalátorů nešel téměř nikdo a sledoval jsem, zda mně někdo sleduje. Vzduch byl čistý a já spěchal s Martinovým příspěvkem na stávkový výbor fakulty. Ještě cestou jsem první výtisk nalepil, těsně před vystoupením, na okno soupravy metra. Ve vagonu to byl první takový plakátek, ale v následujících dnech už z oken metra a tramvají přes plakáty skoro nebylo vidět ven.

Nastal ale další problém, kde letáky rozmnožit. Pamětníci jistě vědí, že kopírovací zařízení, v jazyce té doby xeroxy, byly StB evidovány a cenzorsky spravovány. Tak třeba v kopírně v Provaznické každou kopírovanou stránku nejprve schvaloval fízl-cenzor. Protože jsme měli rádi Ing. Vojkovského, který nás učil geodézii pro archeologii, vedla moje cesta za ním do Archeologického ústavu v Letenské. Byl vedoucím oddělení geodezie a měl klíče od místnosti s kopírkou. Namnožil nám letáky podle předlohy od Martina Kuny a i v následujících dnech nám množil, co bylo potřeba. Třeba titulní stranu Mladé fronty z úterý 21. listopadu, na které byl poprvé snímek zaplněného Václavského náměstí a která byla vytištěna jen v omezeném množství prvního vydání, které bylo estébáky zabaveno a zničeno, aby se na běžně šířeném výtisku místo revoluce objevil snímek svářečů trubek ropovodu Družba. Z tiskárny Mír na Václaváku se ale několik otisků podařilo propašovat a my jsme je začali množit a šířit. Kopírovali jsme to s panem inženýrem Vojkovským na A-trojky a málem jsme kopírku zavařili.

Papíry jsem si nacpal pod kabát a vyrazil z ústavu přes Mánesův most na fakultu. Přes most za mnou krokem jel policejní VB žigulík a já nervózně přidával do kroku. Dodnes nevím, proč jeli tak pomalu, se mnou to zjevně nesouviselo, ale paranoia začala hned pracovat na plné obrátky. Poslední desítky metrů jsem běžel přes parčík uprostřed náměstí, který byl právě stavbou rozkopaný a rozblácený. Bez dechu a s blátem za ušima jsem nakonec vrazil do vchodu fakulty, kde na mne nechápavě hleděla studentská hlídka.

Naše nestřídmé kopírování ale mělo v ústavu dohru. Vojkovského si zavolal ředitel, aby mu okamžitě odevzdal klíče od kopírky. Pan inženýr nám později vyprávěl „…tak jsem mu ten klíč hodil na stůl i se stranickou legitimací.“

Jako studenti jsme jezdili na „spanilé jízdy“ s herci pražských divadel do regionů, ale i do závodů v hlavním městě (o tom snad někdy jindy). Rozhodli jsme se, že ve čtvrtek 23. listopadu navštívíme také Archeologický ústav, ne že by tam bylo třeba většinu zaměstnanců přesvědčovat o správnosti revoluce, ale záleželo nám na tom, aby co nejvíce lidí vyšlo v pondělí 27. při generální stávce do ulic.


V knihovně ústavu nás čekala většina vážených kolegů, ale i zaměstnanci THS. Bylo plno, v zadní části knihovny se stálo. Ředitel Miroslav Richter nás velmi srdečně přivítal a představil zaměstnancům. Netušili jsme, že poprvé když budeme ke starším a váženým badatelům promlouvat, nebude to o archeologii ale o policejní mlátičce. Mluvili jsme jen krátce a poslali kolovat fotografie z Národní třídy. Bylo cítit, že zde máme jednoznačnou podporu, pozoruhodné ale bylo, jak se podpora projevovala. Podporu nám ale nakonec vyjadřovali všichni, většinou nám také přispěli do kasičky ze stávkového výboru. Jeden starší badatel si vzal našeho spolužáka stranou, že si ho pamatuje z výzkumu na Velimi a do dlaně mu vtiskl bankovku. Bylo patrné, že pro mnohé kolegy z generace našich rodičů bylo stále určující trauma prohry z osmašedesátého a ponížení z následujících normalizačních komisí a že v příchod demokracie doufali jen velmi opatrně. Pan docent Vencl se ale zdál neohrožený, vyprávěl nám, že jeho syna Vítka (studenta AMU) už policie během revoluce jednou zadržela a radil nám velmi metodicky, jak se na zadržení připravit: „Především je dobré mít s sebou kapesník, nebo šátek, abyste si mohli zakrýt oči, oni Ti policajti na cele na noc nezhasínají“. Také nám radil, že je vše rychleji vyřešené, když budeme u sebe mít občanku a budeme snadno identifikovaní, pak že nás stejně policajti propustí. To byla celkem praktická informace, protože při výjezdech jsme občanky naopak nechávali na stávkovém výboru, jako jakousi evidenci potenciálně nezvěstných.

Tím naše vystoupení prakticky skončilo, zaměstnanci ústavu ale začali diskutovat, jak se postavit ke generální stávce. Mladí zaměstnanci jednoznačně prosazovali, že je třeba jít demonstrovat do ulic. Dříve narození spíš doporučovali zůstat v ústavu. Kdosi namítnul, že když vědci zůstanou v pracovnách, pak vlastně v ústavu žádná stávka neproběhne. Tak se začali domlouvat, že se sejdou v knihovně a jedna starší badatelka navrhla, že si můžou třeba pustit magneťák. „Jo, já mám nahraný ten Havlův projev, tak si ho pustíme….“ Reagoval na to archeozoolog Luboš Peške.

Myslím, že se tehdy na ničem nedohodli a mladí pak stejně vyrazili do ulic.

Připomíná to vám pamětníkům něco? Možná ano, v hrubých obrysech se totiž podobné události a s nimi spojené zážitky a pocity vyskytovaly v celém „listopadovém“ Československu.