Václav Klaus a otázka velezrady

Václav Klaus se jako politik vždy cítil být povznesen nad zákon i nad Ústavu. Z posledních let se jistě dá připomenout jeho snaha paralyzovat Ústavní soud nejmenováním jeho nových soudců, či opakované odmítání podřídit se rozhodnutí obecných soudů. V posledních týdnech však překročil všechny, i ty nejliberálnější, meze výkladu suverenity prezidentského úřadu, a měl by proto okamžitě abdikovat. Pokud tak neučiní, a tím si můžeme být jisti, měl by Senát začít diskuzi o jeho obvinění z velezrady. Klausovo jednání totiž zjevně a dlouhodobě směřuje proti demokratickému řádu republiky, a přinejmenším v tomto ohledu tedy balancuje na hraně skutkové podstaty zmíněného trestného činu velezrady. Samotná diskuze Senátu, který jediný je povolán takovou žalobu podat, či Ústavního soudu, který je jediný oprávněn ji projednat, o právním vydefinování mezí osobnostního voluntarismu jakéhokoliv budoucího prezidenta, by ústavnímu pořádku České republiky mimořádně prospěla.

Václav Klaus je totiž právoplatně zvoleným prezidentem České republiky, a pranic nezáleží na tom, že jeho znovuzvolení bylo samo o sobě poněkud obskurním kšeftem. Tato volba z rukou volitelů obou komor parlamentu ovšem není v demokratickém státě korunovací nikomu a ničemu nezodpovědného monarchy. I Václav Klaus musel složit Ústavou předepsaný slib. Pokud by složit slib odmítl, nebo složil-li by slib s jakoukoliv výhradou, „hledí se na něho, jako by nebyl zvolen“. Tolik Článek 60 Ústavy. Ten slib, který přednesl s rukou položenou na Ústavě, a který slavnostně podepsal, zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." (Článek 59)

Čest Václava Klause je kvality trhacího kalendáře. Preambule Ústavy, na kterou přísahal, začíná slovy „My, občané České republiky“, a obsahuje i slib „odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu“. První čtyři články Ústavy hovoří o právu a zákonu. Těžko lze najít lepší vyjádření bezpodmínečné důležitosti vlády práva pro demokratický stát. Václav Klaus to ovšem odmítá – skutky i slovy. Mezi svými neokonzervativními souvěrci ve washingtonském Cato Institute se 21. září, podle tiskových zpráv, „také vyjádřil k začátku transformačního procesu. Jedno z témat tehdejší debaty z počátku 90. let, vyjádřené do výrazu "vláda zákona", český prezident včera označil za "moralistické kázání", za "prázdný slogan".

Pokud jeden z úhelných principů, výslovně podaných v ústavě jako základ demokratického a právního státu, označí hlava státu za prázdný slogan, musí odstoupit. Vláda zákona totiž zahrnuje mimo jiné i princip podřízení výkonné, tedy politické, moci zákonu. Tak definují dominantní princip demokratického státu všechny ústavy už od dob italských městských republik, či francouzské a americké revoluce. Podobně, anebo stejně opovržlivě jako český prezident, se o „vládě práva“ nad politickou zvůlí vyjadřovali jen jakobíni, nacisté, (nikoli však italští fašisté) a komunisté, včetně Rudých Khmérů.

„Prezident republiky v žádném případě nestojí nad Ústavou, ale je jí podroben a musí ji zachovávat“ – napsal už před lety senátor Zdeněk Bárta, který jako vůbec první navrhl zahájit diskuzi o možné prezidentově velezradě. Tehdy šlo „jenom“ o jeho snahu paralyzovat Ústavní soud nejmenováním nových soudců. Dnes je důkazů proti prezidentovi podstatně více. Jeho útoky na nezávislost Ústavního soudu se jenom vystupňovaly. Jeho otevřeně totalitární vymezení obsahu „veřejného zájmu“ jako politické dohody čtyř nejvýše postavených představitelů politiky, či obvinění Ústavního soudu, podle kterého svým rozhodnutím ve věci stížnosti poslance Melčáka vědomě „vyvolává chaos“, je trvalým a nenapravitelným překročením ústavního pořádku. Jeho nyní už otevřeně přiznaná spolupráce s cizí mocí ve věci zablokování ratifikace Lisabonské smlouvy, jenom s konečnou platností potvrzuje, že Václav Klaus se necítí vázán Ústavou České republiky a odmítá se jí podřizovat. Čestný politik by v takové situaci okamžitě abdikoval, a začal svoje politické názory prosazovat prostřednictvím politické soutěže v parlamentu. Český prezident nikdy nebyl a není čestným politikem. Na otevřený střet myšlenek už nemá dost odvahy. Bude se dál zuby nehty držet funkce, a pro prosazení svých osobních názorů dál spojovat i s nejobskurnějšími mezinárodními podvodníky, jako byl Declan Ganley, nechávat si platit vydání svých spisů od ruských polostátních firem, či blokovat ve spojení se zahraniční mocí platné rozhodnutí obou komor českého parlamentu. Takto jedná zbabělec.

P.S. Pokud někdo zapomněl, tak z amerických politiků se s Václavem Klausem na půdě USA už neschází prakticky nikdo. Cato Institute v minulosti vehementně oponoval vstupu České republiky do Severoatlantické aliance, a v řadě jeho prací se prosazuje důraz na zohledňování údajně legitimních zájmů Ruska ve Střední Evropě.

Miloš Melčák – profily odvahy, limity zbabělosti

Politik, který se postaví proti vlastní straně nebo celému establishmentu, odchází do strašlivé samoty. Strana a většina má vždy a bez výjimky pravdu – až do dalšího usnesení, nebo změny nálady vůdců, a svéhlavý odpadlík proto musí být opovrhován a vláčen bahnem mocí podepřené kolektivní nenávisti. Zažil to ostatně i Winston Churchil, zažil to i John F. Kennedy. Proti jejich příběhům odvahy se šťastným koncem stojí stovky jiných, které skončily bez happyendu a v zapomnění. Nikdo už později nezkoumá důvody a argumenty osamělé a poražené vzpoury. A to i tehdy, když momentálně poražení mohli být v právu – třeba jenom dříve, než bylo povoleno.

Více »