Politik, který se postaví proti vlastní straně nebo celému establishmentu, odchází do strašlivé samoty. Strana a většina má vždy a bez výjimky pravdu – až do dalšího usnesení, nebo změny nálady vůdců, a svéhlavý odpadlík proto musí být opovrhován a vláčen bahnem mocí podepřené kolektivní nenávisti. Zažil to ostatně i Winston Churchil, zažil to i John F. Kennedy. Proti jejich příběhům odvahy se šťastným koncem stojí stovky jiných, které skončily bez happyendu a v zapomnění. Nikdo už později nezkoumá důvody a argumenty osamělé a poražené vzpoury. A to i tehdy, když momentálně poražení mohli být v právu – třeba jenom dříve, než bylo povoleno.

Miloš Melčák je opakovaně opovrhován a zesměšňován, aniž by se kdo zajímal o jeho názor a motivy. Předesílám, že s ním ve valné většině jeho politických názorů nesouhlasím. Pokud však v diskuzích o jím podané stížnosti k Ústavnímu soudu zaznívá jako argument, že její váhu snižuje právě to, že ji podal Miloš Melčák, je třeba povstati na jeho obranu. Zvláště, když – a tím jsem si jist – všechny dosavadní komentáře vznikly dříve, než jejich autoři měli fyzicky možnost seznámit se s konkrétním textem a argumenty Melčákova podání Ústavnímu soudu. Mimochodem, je to – z pohledu neprávníka – brilantně vystavěný a navýsost přesvědčivý argumentář....

Neodvolatelným neštěstím konce jeho politické kariéry je, že bude navždy vnímán jako polovina „přeběhlické dvojice Melčák:Pohanka“. Ze zaměstnání vyhozený „osmašedesátník“, a celý život precizně uvažující technik Miloš Melčák, se ve chvíli rozhodování o ukončení povolebního patu spojil s o generaci mladším produktem politického prospěchářství devadesátých let, rychle zbohatlým sběratelem funkcí a Mercedesů. Dnes už nikdo ze sociální demokracie nepřizná, že Melčák tehdy navrhoval uvnitř strany jiná řešení. Zůstal osamocen, protože rozříjená hysterie o „ukradených volbách“ a „opakování Února 48“ dovolovala pouze stavění barikád a bojkot diskuzí o racionálním řešení. Především však nikdo nepřizná, že Miloš Melčák už mnohem dříve – a stejně osamocen - otevřeně kritizoval politiku a postupy Jiřího Paroubka. Vypovídá to hodně o dnešní ČSSD.

Hlavním bodem střetu se postupně stal jeho nesmlouvavý požadavek, aby předseda ČSSD vysvětlil svoje jednání v kauze rozkradených fondů PHARE na ministerstvu pro místní rozvoj. Poslanec Melčák dospěl k závěru, že Jiří Paroubek zakrývá svoje vlastní pochybení tím, že obvinil jiné lidi z podvodu. Kauza „Forman a spol“ ještě čeká na soudní rozuzlení. Poslanec Melčák je jediným z dvou set poslanců Poslanecké sněmovny, kdo se namáhal přijít do soudní síně a případ sledovat.

Několik poslanců ODS i ČSSD potvrdilo, že vedení obou stran při mobilizaci hlasů před hlasováním o takzvaně ústavním zákonu o zkrácení volebního období narazila na nesouhlas části svých poslanců. A tak se všem dostalo slibu, že přece jde jenom o formalitu, o jakýsi nevinný trik, a že se, všichni, samozřejmě, automaticky dostanou na volitelná místa na stranických kandidátkách do předčasných voleb. Poněkud stádně uvažující poslanci uvěřili, poslušně zákon odhlasovali – a řada z nich se na kandidátky vůbec nedostala. Nikdo z nich neměl odvahu přidat se k podání Miloše Melčáka, přestože ho, alespoň někteří, na chodbách pochvalně klepali po rameni. Vypovídá to hodně o ODS i ČSSD.

Ústavní pořádek je víc, než dohoda vedení dvou politických stran, odmítajících plnit svoje základní ústavní povinnosti. Ústavní soud má nyní šanci vyjasnit něco zásadního. Může pojmenovat limity ústavní zbabělosti moci zákonodárné. Musí předvolat prezidenta, jehož formální schválení dohody obou stran je napadeno jako protiústavní, a v diskuzi s ním překročit jeho protesty proti „soudcokracii“. Melčákův podnět je volání k pořádku a zároveň velká šance. Nezáleží ani tak na tom, zda Ústavní soud vyhoví jeho návrhu. Nesmírně však bude záležet na kvalitě procesu a hloubce diskuze, tímto podáním vyvolaných. Pokud se podaří překonat strach z politiky, a spor půjde výhradně o upřesnění ústavních pravidel, budeme sledovat hvězdnou hodinu Ústavního soudu.

Osamělé gesto odcházejícího poslance Miloše Melčáka si už jenom proto zaslouží zamyšlení – a úctu.