Jestli kdy v polistopadové době byla chvíle pro velkou koalici, je to právě nyní. Země je pod ochranou a velením prezidenta okupována nevolenou klakou s podivnou afinitou k putinovskému Rusku a netransparentnímu financování čehokoliv. Strana práv občanů – Zemanovci (SPOZ), přezdívaná trefně Stranou přátel organizovaného zločinu, se chová k demokratickým institucím jako k dobytému nepřátelskému území. Obsadila vládu stranickými kádry, a pokračuje i v obsazování i úřednických a diplomatických pozic. Jejich jedinou „kvalitou“ je přitom osobní podlézavost k prezidentovi. Ústavní zvyklosti jsou idiotské, sociální demokracie rozložená, justice, státní zastupitelství a policie pod tlakem. Zdálo by se, že není čas na řeči o pravicovosti a levicovosti. Ve skutečnosti jde o to, zda nejméně na osm let zapomeneme na jakkoliv nedokonalou demokracii.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci politických trafikantů je vítězstvím justiční mafie a pomníkem nové třídní justice. Zásadní demokratický a ústavní princip rovnosti občanů před zákonem byl zničen. Z poslanců se rozhodnutím Nejvyššího soudu stává nová třída nedotknutelných „lidí zvláštního ražení“, porovnatelných jenom s barbarským pojetím práva, dotaženým k dokonalosti kardinálem Richelieu. Ten, podle Alexandra Dumase, dával svým vyvoleným dopis navždy a ve všem znemožňující jejich trestní postih: „Vše, co nositel tohoto listu vykonal, učinil na můj rozkaz a pro blaho Francie“. České poslance jen namísto kardinála postavil nad zákon Nejvyšší soud. Kdyby David Rath byl o něco předvídavější, nechal by si peníze v krabici od vína předávat ve Sněmovně – a byl by dnes volný.
Upozornění: Tento text by neměli číst zarytí zemanofilové, a moje přítelkyně Looza, společně přesvědčení o tom, že právo je to, co řekne Miloš Zeman (dříve Václav Klaus), „protože jedná v zájmu lidu“…
Pro nezasvěcené: Paní Ornella je bulvární nicka, jejíž největší schopností je obrážet večírky, žít za peníze jiných na vysoké noze, a zásobovat bulvár výroky, jejichž sladkobolná pitomost je mimo schopnosti měření. Miloš Zeman se ve vztahu k ústavnosti dostal na její intelektuální úroveň beze zbytku.
Motto: „Budete nejsilnějším prvkem v novém režimu. A já ten prvek budu vždy podporovat... Bude-li naše dohoda upřímná a čestná, pak budou komunisté a Beneš znamenat sílu, kterou nikdo nezdolá.“
Edvard Beneš na jednání s vedením moskevského vedení KSČ, prosinec 1943.
-------------------------------------------------------------------------------------
Přesně před šedesáti šesti lety, v noci na desátého července 1947, se československý prezident Edvard Beneš zhroutil a sotva přežil další těžký záchvat mrtvice. Jenom pár hodin předtím se dozvěděl, že sovětský diktátor Stalin dal československé delegaci, která právě dorazila do Moskvy, jasné ultimátum, že do čtvrté hodiny odpolední jedenáctého července, musí vláda suverénní Československé republiky odvolat svoji již schválenou účast na Marshallově plánu. Pokud existuje něco jako historická spravedlnost, pak Beneš v té chvíli pochopil, že stojí před Božím soudem. Pro miliony obětí jeho naduté ješitnosti je to jenom slabá útěcha.