Petr Nečas se zatím pokouší vysvětlit výsledky komunálních voleb jako úspěch, neboť prý na řadě míst jeho strana přece jenom získala nejvíce mandátů. Nechce přiznat, že rozsah drtivé porážky ODS bude zjevný teprve ve chvíli, kdy se ukáže, na kolika radnicích se usadí koalice všech právě proti jeho občanským demokratům. Pražské městské části toho budou nejtvrdším důkazem. Proč se tomu nemůže postavit čelem?


Aby člověk pochopil dramatickou osamělost pokusu Petra Nečase o modernizaci ODS, stačí se jenom podívat na seznam dvacítky „nových“ občanských demokratů, zvolených do pražského zastupitelstva. Naprostá většina z nich jsou staré stranické kádry - a mezi nimi všichni z těch, kdo se v minulých čtyřech letech stali symbolem korupce a klientelismu v pražské politice. Nová tvář pražské ODS Bohuslav Svoboda pro jistotu nedostal ani tu sebemenší stranickou funkci, a jeho pokus o představení „ODS s lidskou tváří“ v Praze tak nejspíš připomíná jen vtip o jeptišce, která se stala kapitánem pirátské lodi. Podobně nepatrnou podporu pro svoje úsilí o očistu a modernizaci strany má Petr Nečas v poslaneckém klubu ODS ve Sněmovně, kam se v úprku k poslanecké imunitě předvídavě uklidili představitelé regionálních oligarchií, jako bývalá chomutovská starostka Ivana Řápková. Právě její vystupováni způsobilo katastrofu ODS v komunálních volbách v této tradiční stranické baště. I ona však bude další téměř čtyři roky reprezentovat „novou ODS“ a svého protikorupčně vystupujícího předsedu Petra Nečase.

A aby jeho obklíčení starými a ve veřejnosti zcela zkompromitovanými politiky bylo úplné, mezi jeho vůbec nejbližší poradce, či spíše hlídače, patří kvarteto Marek Šnajdr, Tomáš Julínek, Petr Tluchoř a Luděk Rubáš. Šnajdr a Rubáš jsou přitom skutečnou šedou eminencí ODS, starající se o financování potřebných operací, včetně volebních kampaní. Rozsudek Nejvyššího soudu z minulého týdne navíc velmi pravděpodobně otevřel cestu k trestnímu stíhání Julínka a Šnajdra za trestný čin zneužití pravomocí veřejné osoby. Nečas nemá vlastní mocenské jádro, o které by se mohl ve straně opřít, a musí proto obhajovat kohokoliv – a to i ty naprosto neobhajitelné.

Petr Nečas, jehož osobní úmysly a touhu ODS zmodernizovat nelze zpochybnit, nemá, jak se zdá, sebemenší šanci uspět. Ve vnitrostranické politice prostě mlčel příliš dlouho. Nemá ještě dostatečně silnou podporu a jeho odpůrců uvnitř ODS je příliš mnoho. Jeho vítězství a postavení se do čela ODS bylo mnohem více výrazem paniky uvnitř strany, než výsledkem dlouhodobého úsilí a práce. Jeho osamělý boj o očištění jména ODS by možná měl šanci, kdyby měl na provedení potřebných změn alespoň čtyři - pět let. Není vůbec jisté, jestli si on sám připouští, že na to, aby porazil kmotrovské oligarchické kliky uvnitř ODS a modernizoval ji, má nanejvýš dvanáct, možná osmnáct měsíců.

Nečasovým odpůrcům, a především zastáncům a stavitelům klientelistických politických oligarchií, které se staly synonymem ODS, tedy stačí jenom počkat, a v pravou chvíli podpořit Václava Klause v jeho touze vrátit se do čela jakékoliv ODS – a za jakoukoliv cenu. Všechny hříchy provinilců budou rázem zapomenuty – vždyť to byl právě Klaus, kdo ideologickým nálepkováním a pohrdáním právem v devadesátých letech otevřel ekonomiku i politiku systémové korupci. Pro kulturu za politiku převlečeného kšeftu bude Petr Nečas překážkou, a těžko si lze představit, že by mohl klást nějaký odpor. Lze si proto naopak představit i vyvolání předčasných voleb a obnovení Klausovy oblíbené opoziční smlouvy či vytvoření velké koalice. Jisté je bohužel, jen jedno. Ve chvíli, kdy se Petr Nečas stane brzdou Klausova mesianismu, bude nemilosrdně smeten. A s ním i naděje na modernizaci ODS.