Přes dvacet let světově respektovaný Open Society Fund se vždy dostával do sporů s diktátory, autoritářskými režimy a jejich slouhy na celém světě především proto, že se stavěl za svobodu slova a pomáhal rozvoji nezávislé žurnalistiky. Nyní si dovolil udělit cenu za investigativní žurnalistiku v České republice za rok 2010 Michaelu Fialovi a Davidu Havlíkovi (pořad Reportéři ČT) za jejich cyklus tří reportáží o nestandardním postupu státu při prosazování zájmů anonymních offshorových společností, které se právě s otevřenou podporou státu dožadovaly několikamiliardového podílu na sporu České republiky se společností Diag Human. Reakce potrefených českých potentátů (a jejich slouhů) si co do stylu a jazyka v ničem nezadá s režimy demokratické diskuzi notně vzdálenými.

Tomáš Cikrt, bývalý mluvčí ministerstva zdravotnictví píše o „trapném omylu“, „blábolu“ nebo „ostudě“ a vyzývá Open Society Fund k odvolání ceny. Komentátor Petr Štěpánek, v jehož předchozí produkci jsem nenašel ani jediný článek, který by se faktografií této arbitrážní kauzy věnoval, najednou téměř doslova opakuje Cikrtovy námitky a v článku „Popletové ocenili poplety aneb Trapas Open Society Fund“ použije i hodnotící termín „imbecilita“. A zatím nakonec na tomto blogu Tomáš Sokol, který je od roku 2005 právním poradcem státu v arbitráži se společností Diag Human, píše o „Ceně za blbost a z blbosti“, „naprostém nesmyslu a plodu ignorace právní reality“. Proč takové emoce?

Michael Fiala a David Havlík se, jak se obávám, v očích těchto autorů provinili jenom tím, že jako novináři:
1) Prokázali na dokumentech, že státem jmenovaný rozhodce doc. Milan Kindl má dlouhodobý obchodní vztah s rakouským občanem Wolfgangem Huerlimannem, který podepisoval a ověřoval zakládající dokumenty jedné ze zmíněných offshorových společností. Ve slušném právním prostředí by jen toto mělo stačit k okamžité rezignaci rozhodce pro podjatost. Český stát si ho naopak chválí.
2) Prokázali na dokumentech, že stejné osoby předtím zakládali na stejné offshorové adrese v Karibiku nejméně dvě společnosti odsouzeného Tomáše Pitra. Ve slušném právním prostředí by se nestalo, aby Vrchní státní zastupitelství zakázalo protikorupční policii vyšetřovat, kdo že by za takto pozoruhodně provázanými „náhodami“ může stát. U nás ano.
3) Přinesli zcela nový termín „vyprání identity“ – protože, to je přesně, oč tu běží, pokud si připustíme hypotézu, že jde o pokus osob z mocenských a politických skupin, které si prostě chtěli ze sporu ukrást několik miliard.

Kdyby nedokázali nic víc, tak už jenom za tohle jim ona cena určitě patří. Mezitím víme, že i další ze státem prosazovaných rozhodců, Doc.Jiří Schwarz, je přímo spojen s osobami, které zastupují obě, a dlouhodobě spolupracují nejméně s jednou ze zmíněných offshorových společností. Do České republiky doputovaly i zakládající listiny Pitrových společností z Karibiku, podepsané, světe div se, stejnými lidmi, jako ve sporu státem podporované offshorové společnosti Dumfries Holdings Ltd. Víme i to, že ministerstvo financí a jeho finanční a analytický odbor razantně nesouhlasí s takovou podporou, která znamená nejenom změnu jejich letitého stanoviska, ale velmi pravděpodobně i porušení zákona.

Pokřik potrefených je pochopitelný. Motivy a rozsah znalostí mohou být různé, ale ti důležití vědí už dnes, že pokud dojde ke skutečně nezávislému vyšetření epizody s offshorovými společnostmi, někdo bude muset převzít i trestněprávní zodpovědnost. Proto ministerstvo zdravotnictví píše stížnosti Radě České televize. Proto se tehdejší náměstek ministryně zdravotnictví Marek Šnajdr dokonce pokoušel telefonicky zabránit odvysílání jedné z reportáží. Křik potrefených je jenom výrazem strachu.

Je, bezesporu, zcela legitimní profesionální snahou Tomáše Sokola pomoci státu v rámci zákona dosáhnout zvratu v právně dávno prohraném sporu tak, aby stát nemusel platit žádnou, nebo co nejmenší náhradu způsobené škody. Pokud však právník opustí meze zákona, může se sám ocitnout v situaci, kdy přinejmenším napomáhá trestnému činu podvodu. Zákon totiž definuje podvod jako trestný čin, jehož se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Všichni zmínění autoři snižují právní a informační význam oceněných reportáží tím, že útočí na jejich autory jako na packaly, kteří ničemu nerozumí, nic neznají, anebo nekonzultují s právníky. Jedním z důkazů má být i tvrzení jedné z reportáží, podle kterého investigativní práce pánů Fialy a Havlíka ušetřila České republice možná až čtyři miliardy korun. A tak si z nich zmínění kritici dělají legraci, vždyť prý všichni víme, že i kdyby to ony pozoruhodné neznámé společnosti opravdu vyhrály, získaly by přece jenom peníze, které by jinak dostal designovaný nepřítel státu Josef Šťáva. Takže, jakápak škoda České republiky, že? Omyl. Omyl, anebo vědomá lež. Pokud by rozhodci protiprávně, ale alespoň na chvíli pravomocně, rozhodli o uspokojení domnělého nároku, třeba v oné výši čtyř miliard korun, musela by je Česká národní banka pod sankcí během několika dní zaplatit. Peníze by zmizely v offshorové černé díře, odkud by je už nikdy nikdo nedostal zpátky. Nelze pochybovat o tom, že Diag Human by takový postup rozhodců napadl soudně, a existuje řada důvodů, proč se domnívat že taková žaloba by měla úspěch. V takovém případě by stát musel zaplatit stejnou sumu podruhé, spolu s úroky. Takže pravdu mají Reportéři ČT.

Zákon definuje pět přesně popsaných důvodů pro zrušení protiprávně přijatého rozhodčího nálezu. Stačí, samozřejmě, jeden. Samotný státem protiprávně (jak řekl Nejvyšší soud) prosazený rozhodce Petr Kužel si ve stejný den, kdy shlédl první z oceněných reportáží pořadu Reportéři ČT, po třech měsících najednou a zničehonic uvědomil, že zákon výslovně vylučuje možnost, aby rozhodci v přezkumném řízení o takových nárocích vůbec rozhodovali. A hned, se stejným datem, vydal příslušné „usnesení“. Věřili byste tomu? Nebo druhý důvod. Pokud jsou dva ze tří státem prosazovaných „nezávislých“ rozhodců prokazatelně v osobním vztahu s oněmi offshorovými společnostmi, v jejichž prospěch by rozhodli, můžete vsadit i poslední šálu, že to u skutečně nezávislého soudu neukecáte.

Nakonec snad ještě tři otázky, o jejichž zodpovězení jsem šestého dubna zdvořile požádal Tomáše Cikrta. Dodnes neodpověděl.
1) Považujete za právně bezvadné, když vyšetřovací komise sněmovny spolupracuje otevřeně s jednou stranou sporu, vyměňuje si s ní dokumenty, nechává si od ní platit náklady a náhrady, společně tajně vyslýchá připravené svědky, a odmítne dát protistraně možnost těmto osobám položit vlastní otázky?
2) Je Jiří Schwarz spojen s jednou stranou sporu nebo je možné ho považovat za neutrální osobu?
3) Považujete za správné, když Hana Šedivá, dnes jako soudkyně, vystupuje v kauze, ve které byla opakovaně usvědčena z manipulace s důkazy a z dezinterpretace dokumentů a faktů?

Troufám si odhadnout, že Tomáš Cikrt na tyto otázky už nikdy neodpoví. Jde totiž o prokázaná fakta, ne o politiku, či emocionální výpady proti nepohodlným novinářům. Přidal bych otázku, co si myslí o podjatosti či nepodjatosti rozhodce Kindla. Možná by mu s odpověďmi mohli pomoci na novinářské zrcadlo stejně rozlobení pánové Štěpánek a Sokol.