Jeden z nejuznávanějších myslitelů české modernosti Jiří Gruša nazval už před rokem českého premiéra Nečase „trpaslíkem bez zahrádky“, a pražský hrad za Václava Klause „sídlem českého žvástu“. Střet evropsky kompatibilní české kulturnosti občanství s tím, co samo sebe nazývá „českou politikou“, nemohl být jasněji definován. Česká „politika“ totiž přemýšlejícího a vyžadujícího občana přestala potřebovat a nesnáší ho.

Historie má na sobě čas od času uzel, převratné období jedné generace, kdy staré odpovědi a víry přestávají platit, a nové ještě nejsou po ruce. To, co jsme považovali za kořeny, najednou nic nedrží a nepodpírá. Nejistota a opouštění dosud dané soudržnosti důvěry a navyklé kulturnosti pořádku věcí mizí. Není čemu věřit. Není, co by nás spojovalo – i kdyby to měly být jenom navyklé pseudohodnoty a idoly. V takovém čase přicházejí krysaři, a jejich chiliastické přísliby jediné platné pravdy ničí civilizace i tolerance, které vyrůstaly po staletí. Robota a připoutání rolníků k půdě vlastníků nemohly přežít průmyslovou revoluci. Železnice a továrny potřebovaly mobilní individualizovanou pracovní sílu. Vlastnictví půdy ztratilo ekonomickou moc. Katolická víra a církev, které po staletí na svých územích stabilizovaly mocenské vztahy i veřejnou morálku, nikdy nenalezly odpověď na parní stroj. Šok z industriální „vědou“ vedené modernosti dovedl nově definované národní státy k totalitním ideologiím, k šílenství dvou světových válek a nalezení hranice jaderného sebezničení. Víra ani věda tomu nedokázaly zabránit. Další uzel na historii. Jen nedávno přišly počítače a vznik globálních finančních trhů, stejně jako neschopnost národních států zdaňovat jejich transakce. Nepomáhá a nevysvětluje ani víra, ani věda, ani tradičně vnímaná národní identita.

Robotou spoutaný nevolník žil v po generace neměnném prostředí, používal stejné nástroje, jako jeho otec či děd, a stejně vnímal běh času a neměnnost vztahů. Patřil jednou provždy někam a jeho identita byla zdánlivě neměnná a pevná. Počítače a jejich softwarové aplikace se dnes mění v řádu měsíců. Nejsilnějším určovatelem moderní lidské identity se stala masová produkce a jenom zdánlivě individualizovaná spotřeba – a je jedno, zda zboží, informací, zábavy nebo moci. I pro společenství jenom zdánlivě logicky vytvořené České republiky opět nastal čas ztracených iluzí a krysařů.

Žijeme ve státě, který odmítá být vlastí. Žijeme ve státě, který se, jakoby po vzoru jednání nesnášenlivé a nestátotvorné moci rodové šlechty středověku, rozpadá na pašalíky jednotlivých regionálních oligarchií, převlečených za výsledek demokratických procesů, ale ve skutečnosti propojujících korupcí všechny tři státotvorné moci jen ke svému prospěchu. Loajalita k nejbližší moci se stala určujícím znakem identity. Politický Čech už dnes primárně jen „patří někomu“, protože už přestal chtít „patřit někam“. Rozkradený veřejný prostor je jenom jinou verzí vykrádaných kostelů, počmáraných kapliček, devastovaných památek či krajiny, nebo pokleslé zbohatlické „architektury“. Žijeme ve státě, ve kterém se sedmdesát let stará tragédie vyhnání čtvrtiny německy mluvícího českého obyvatelstva může opakovat jako horké téma současné „politiky“, a ve kterém se tato „politika“ a veřejné mínění pohybují v kolejích sto padesát let starých argumentací a klišé. Žijeme v jazykově definovaném společenství, které odmítá být hodnototvorným národem – pokud nejde o obranu jazyka a emoční ztotožnění se s profesionálním sportem. Je sladké a snadné být proti někomu, když býti někým a pro něco je o tolik pracnější.

Dnešní mocní jenom pokračují v české autoritářské tradici chování vlastníků státu, jejichž legitimita se určuje výhradně věrností klanu vlastníků jediné možné a povolené pravdy beze studu. Země, včetně její historie a bývalé kulturnosti, je vlastně okupována gangy nositelů akcií na doručitele, jejichž hodnoty jsou omezeny na vlastní prospěch tady a teď.

I pravil zloděj: „To už je drzost, jak se jednomu brání v práci...“ Premiér České republiky vyhrožuje Evropské unii – rozuměj spojencům, bez jejichž spolupráce by české hospodářství a bezpečnost neexistovaly – že pokud nepřimhouří oči nad rozkrádáním jejich desítek miliard v naší zemi, tato bude mít ekonomické, a bůhvíjaké další potíže. Přistižený defraudant se nestydí a neomlouvá – naopak pomlouvá a vyhrožuje. Není tedy špatné rozkrádat, jen se o kradení nesmí mluvit, natož na zlodějny upozornit a trvat na nápravě.

Exministři vlády České republiky jsou stíháni za korupci a „odkloňování“ těžko vysvětlitelných příjmů. Policisté a státní zástupci je ale mohou stíhat jen v konspiraci před nadřízenými. Politické strany se rozkládají, prolezlé korupcí regionálních klik, a do vlády posílají „osobnosti“ typu Jiřího Bessera, Martina Kocourka, Pavla Drobila, Josefa Dobeše nebo Pavla Blažka. Právo, formalizované k absurdnosti, se až příliš často mění na děvku pro mocné. Ideový skanzen komunistů je pro voliče druhou nejpřitažlivější stranou. Jakoby nebylo tisíců mrtvých a milionů zničených životů, které za sebou nechali za čtyřicet let totalitní vlády v zemi. Prezident, premiér a ministr zahraničí představují tři různé zahraniční politiky, a ten první už bezostyšně podporuje ruské zájmy a uráží spojence České republiky. Nové politické strany, které měly být nadějí na ozdravění toho, čemu se v Česku říká „politika“, zklamaly a zbavují se voličů, jako zátěže v horkovzdušném balónu. Český populistický žvást nadšeně přikládá pod potíže evropské integrace, a s poťouchlým „vždyť jsem vám to říkal“ nechce vidět historická rizika pro českou demokracii. Česká „politika“ ztratila schopnost ptát se po tom, co nás spojuje. Dlouhodobý zájem státu a jeho obyvatel přestal být „politicky“ zajímavý a důležitý.

Český stát ztrácí nezadržitelně smysl. Jeho vrstva mocných, stejně jako převážná část kultury, přestala rozumět hodnotě státu a jeho suverenity. Otázka hodnot, toho co nás spojuje jako tvorby hodnot schopný národ, přestala být vnímána a diskutována. Moc „politiky“ se postavila proti právu a samotnému principu dělby moci. Náš český uzel na historii, zdá se, z nedostatku hodnot a myšlenek směřuje, jako ostatně tak často v minulosti, ke konfliktu. Pokud se znovu neobjeví český občan, ochotný a připravený se brát o hodnotu svého společenství a státu, přemění se Česká republika v příštích desetiletích v trpěného a nemilého správce špatně obdělávaného pozemku, který bude při první větší mezinárodní krizi obsazen či vykšeftován. Tomáš Masaryk nechal v březnu 1920 dát na prezidentskou korouhev napsat husitské, nebo spíše biblické heslo „Pravda Páně vítězí“. Už tehdy říkal, že to neznamená, že při tom bude nutně mluvit česky.

Psáno pro časopis Přítomnost (www.pritomnost.cz)