Nejdůležitější otázkou každé postkonfliktní transformace není ekonomická reforma, ale schopnost vytvořit ve společnosti pocit spravedlnosti. Toto jednověté shrnutí více než dvaceti let studií transformačních situací v řadě zemí staví Českou republiku mezi jednoznačné poražené. Ideologické prosazování budování „trhu bez přívlastků“ po listopadu 1989 bylo totiž stejně nepraktické a škodlivé, jako před ním stejně ideologické prosazování jediné pravdy „komunismu“. Jakákoliv myšlenka, pojatá ideologicky, se totiž postupem času vyprázdní a změní v paskvil. Smyslem ideálu u moci se vzápětí stává jenom mocenská obrana výhod a koryt.

Po padesáti letech autoritářských pokusů primitivního sociálního inženýrství byla česká společnost drogově závislá na ideologických zjednodušeninách. V listopadu 1989 však kritické myšlení a hledání pragmatických řešení, bohužel, nezvítězily. Jenom stejně primitivně zjednodušeným ideologickým způsobem se namísto levicově namalovaného „reálného socialismu“ jako strategie zanedlouho nabídl na pravicovo namalovaný „trh bez přívlastků“ a bez hodnot právního státu. Nadvláda ideologických „řešení“ se nezměnila – a hodnoty na moci a „politice“ nezávislého práva zůstaly stejně ostrakizovány, jako za komunistického režimu.

Jenomže právě nezávislost práva, a všechny hodnoty z ní vyplývající, jako rovnost před zákonem, předvídatelnost aktů veřejné správy, či stabilitou vyvolaná poptávka po veřejné mravnosti alespoň u veřejných činitelů a představitelů, jsou nejenom rozhodující silou úspěšných transformací, ale i nejzákladnějším předpokladem fungování demokratického státu.
Bez nich zůstává jenom těžko kontrolovatelný mocenský nekonečný konflikt ad hoc ideologizované „politiky“ – a lidové bouře v situacích, kdy apatie nezvládne davové emoce.

Českou společnost ovládá politická vrstva, která, bez ohledu na ideologické namalování věří, že nesmí existovat žádný na „politice“, tedy na jejich zájmu, rozhodování a kupčení, nezávislý institucionalizovaný prostor s rozhodovacími pravomocemi. Soudy, policie, či veřejné zakázky nesmí podléhat zákonu a na politice nezávislých orgánech, ale na jejich politickém rozhodování.

Jenomže právní marasmus musí odmítat jakékoliv formy srovnatelné mravnosti. Po dvaceti letech vyjednávání jsou církevní restituce či návrat ukradené půdy řadě zemědělců stejně nemožné, jako na začátku. Dodnes má řada obětí komunistického režimu nižší důchody, než jejich věznitelé. Prezident krade psací potřeby, IZIP, tunel Blanka, Pandury, Gripeny.... Potom je jenom logické, když europoslanec Hynek Fajmon schvaluje odvolání policejního prezidenta Petra Lessyho s tím, že si pan policejní prezident neuvědomil, „že je součástí vlády“, a „pokud vláda má nějakou politiku“, tak prý musí poslechnout. Jan Fischer byl v KSČ jen proto, že „chtěl jenom vykonávat svoje povolání“, a protože se už omluvil, tak by měl být prezidentem. Miloš Zeman, jehož nejbližší premiérské okolí se korupcí přímo natřásalo, chce být také prezidentem, neboť prý „vždycky zásadově vystupoval proti korupci“. Ministr vnitra Jan Kubice a nový policejní prezident Martin Červíček zdůrazňují, že role náměstka Tomáše Kužela u StB prý byla „minimální“. Prý jenom (celých pět let) „působil u servisního oddělení, které jenom sledovalo lidi a nezúčastnilo se opravdových akcí“. Tak mě napadá, že když se stejně nevinní pracovníci „servisního oddělení“ Státní bezpečnosti vloupali ke mně do bytu, a namontovali tam pod omítku několik mikrofonů, tak, aby čtyřiadvacet hodin denně měli k dispozici horký odposlech, nesmím jim to mít za zlé. Oni jen byli mladí, dělali svoji práci, nezúčastňovali se „opravdových akcí“, tak za co by se po tolika letech měli omlouvat.

Korupčník se stává ministrem spravedlnosti „protikorupční vlády“, a za náměstka si vybere spolupachatele svého podvodu. Opozici, koaliční partnery ODS, ani novináře to nezajímá. Kradli přece proti „nepříteli státu“ (jistě, opět zmiňuji kauzu Diag Human), a pro tento případ přece zákon platit nemusí. "A nikdo, je, přece, ještě z ničeho neusvědčil..." Odvážná soudkyně odmítne žádost policie o povolení výslechu osob, u nichž ze zákona platí povinnost mlčenlivosti. Státní zástupkyni Vrchního státního zastupitelství Janě Jahodové se to nelíbilo, a tak přikázala policii podat novou žádost předsedovi soudu, který pak svému podřízenému doporučil, jak rozhodnout a policii vyhovět. Soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 Jan Horký pak bez ohledu na zákon podal výklad, který by se vyjímal v jakékoliv učebnici totalitních právních praktik: „Výkonem svých funkcí byli jmenovaní pověřeni Českým státem a je jejich občanskou, ale i profesní povinností napomoci Českému státu, pokud mu hrozí, že se chce někdo na jeho úkor obohatit závažnou trestnou činností“. Jde o rozhodce.

Rozhodci jsou podle zákona nejprve nezávisle jmenováni stranami sporu, a sami volí třetího, obvykle předsedajícího rozhodce, tak, aby byla zaručena nezávislost a nestrannost řízení. V tomto případě ale zákon nesmí platit. Všichni rozhodci byli podle soudce Horkého „pověřeni Českým státem, a je jejich občanskou, ale i profesní povinností napomoci Českému státu...“

Naposledy jsem podobnou pitomost četl v roce 1977, kdy jsem si naivně stěžoval Generálnímu prokurátorovi, že mě na hodinu vyhodili ze zaměstnání, protože jsem odmítl podepsat protest proti Chartě 77. Když prý v Rudém právu vyšel článek, tuším, že se jmenoval „Ztroskotanci a samozvanci“, musel jsem ho jako středoškolský učitel přece číst, a musel jsem tedy vědět, že je mojí „občanskou, ale i profesní povinností, napomoci politice strany“....

Namísto propagandistických žvástů o „neviditelné ruce trhu“, a „svobodné hře politických sil“ máme v ekonomice i politice partajní sekretariáty a „neviditelnou ruku Hradu“. Vládnoucí kasta bez úcty k zemi a zákonu rozežírá organismus země jako červi oslabené nemocné bezmocné tělo. Červy nezajímá, jestli to tělo ještě žije, umírá, nebo je už mrtvé. Jenom nesmí být živé natolik, aby se bránilo.