Na jaře 1990 bylo už Občanské forum v troskách a listopadová „revoluce“ s ním. Jenom jsme to ještě nevěděli. A ti z nás, kdo už to tušili, si to nechtěli připustit. Jenomže chybu na startu už sprinter nikdy napravit nedokáže.

Nezvládnutý odchod skupiny kolem Václava Havla na Hrad a její neochota cokoliv koordinovat, přivedly během několika málo týdnů ke vzniku chaotický ne-systém vzájemně nespolupracujících mocenských center – Hrad, federální a národní vlády, Koordinační centrum OF, národní a federální parlamenty. Společné strategické uvažování o směřování státu nikdy nevzniklo, protože v zárodku podlehlo vůli jednotlivců k moci. S následky se potýkáme dodnes. Příkladem za všechny je osud státní služby.

Někdy brzo na jaře 1990 se malá skupinka lidí z Koordinačního centra OF pokusila připravit diskuzi o prioritách dalšího postupu. Vytvoření nepolitické a politice nepodléhající profesionální státní služby patřilo mezi ty absolutně nejdůležitější. Vznikl plán, který měl v průběhu pěti let vytvořit novou generaci státních úředníků a manažerů, nespojených s minulým režimem a jeho ustrašeností. Každý rok mělo být vybráno tisíc nadaných studentů, kteří měli odjet studovat na nejlepší západní university se zaměřením na státní službu. Mezitím mělo být postaveno špičkové univerzitní centrum s tímto zaměřením pro Střední Evropu. Pět tisíc nových úředníků by vytvořilo nový étos státní služby, opřený o přísný zákon a řadu postupných zkoušek. Vzpomínám, že v tehdejší euforii rychle přišly i první přísliby financování celé operace. Vypadalo to poměrně snadno.

Jenomže pak vznikly podivné loajalistické a rychle korupční spolky, označující se za „politické strany“. A sama představa nezávislého státního úředníka, opírajícího svoji legitimitu bezprostředně o zákon, nedotknutelného jinak, než zákonem, a tudíž mimo politický vliv a kontrolu, je pro prosťáčkovsky ideologické vidění světa, motivované čistou korupcí, představou nepřijatelnou. Ani dvacet dva let po jaru 1990 proto Česká republika nemá, a ještě dlouho mít nebude, fungující zákon o státní službě.

Ze stejných důvodů „politické“ infekce a infiltrace nestačila ani jedna generace na vytvoření nezávislé justice nebo veřejné žaloby. Naopak – kvalita a předvídatelnost rozhodování českých soudů a státních zástupců jsou horší než dřív. Hrdinský pokus o nápravu na poslední chvíli, spojený pro veřejnost se jmény Nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a pražské Vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, má také ještě hodně daleko k happy endu. Jeden příklad za všechny. V České republice existuje paradoxní dědictví komunistického režimu. Je to existence absolutně privilegované a zákonům nepodléhající vrstvy fotbalových bafuňářů. Snad nikde jinde na světě neexistují stanovy, podobné stanovám České fotbalové asociace, které ve svém článku 2 za „cíl a poslání FA“ bezelstně vydává to, že „prosazuje a chrání zájmy a práva fotbalu vůči státním, politickým a jiným orgánům a organizacím...“ Zlaté tele komerčního a korupcí prolezlého fotbalu se musí bránit i proti státu. Ať si laskavý čtenář představí, co by následovalo, kdyby podobnou formulaci do svých stanov daly třeba spolky národnostních menšin.

Soudci nezávislé justice mají i u nás ze zákona výslovně zakázáno „působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu“ mimo soustavu soudů. Donedávna však čtyři vysoce postavení soudci Vrchního a Městského soudu v Praze tohoto zákona nedbali a působili v Arbitrážní komisi Fotbalové asociace a v dalších jejích orgánech. V tamním rozhodování jde často o mnohamilionové částky, už jenom proto, že českou první ligu mohou hrát jenom podnikatelské subjekty – akciové společnosti. Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil byl prvním, kdo měl odvahu na tento letitý nešvar a otevřený střet zájmů poukázat. Na jeho výzvu tři z nich z fotbalových orgánů odstoupili. Místopředseda Vrchního soudu v Praze, a zároveň mocný předseda Arbitrážní komise Fotbalové asociace Stanislav Bernard, se ministrovi vzepřel, stejně tak jako podané kárné žalobě. Jiří Pospíšil byl velmi brzy „odejit“, a nový ministr Pavel Blažek, po intervenci svého kamaráda a fotbalového bosse Miroslava Pelty, kárnou žalobu na Stanislava Bernarda okamžitě stáhl... Takhle se u nás, Ivánku, kamaráde, „prosazují a chrání zájmy a práva fotbalu vůči státním, politickým a jiným orgánům a organizacím“.

Naděje na modernizaci a odkorumpování ODS u moci a ČSSD v opozici, naivně spojované s příchodem Petra Nečase na vrchol mocenské pyramidy, zkrachovaly. Dopadl stejně, jako dubčekovské vedení KSČ po okupaci v roce 1968. Ještě pár měsíců měli nominální moc a funkce, ale za scénou už rozhodovali jiní. Stejně tak i dnes se k moci vracejí odzkoušené partajní kmotrovské kádry. Ze stolu spadl zákon o státním zastupitelství i zákon o státní službě. Byl odvolán ministr spravedlnosti a vyhozen policejní prezident. „Politika“ opět nahradila zdravý rozum a spousta lidí opět začíná mlčet. Přesně takhle ale začínala asi nejtrapnější doba moderních českých dějin. Říkalo se jí tak hezky - „normalizace“.



Psáno pro www.pritomnost.cz 17. 9. 2012