Vladimír Franz se pro prezidentskou volbu stal symbolem a volbou pro část mladé generace, která potřebuje dát najevo svoje naprosto legitimní rozhořčení nad nemravností a zkorumpovaností „české lumpenpolitiky“. Stejně jako se před pár lety symbolem stejně legitimní generační vzpoury stala vajíčka, házená na Jiřího Paroubka, protesty proti korupční koalici ČSSD a ODS po volbách v roce 2010 v Praze, nebo akce dnešních studentů proti vlivu komunistů na školství.

Dnešní situace je ale dramaticky nová. Tentokrát nejde o sám protest, ale o porážku „české lumpenpolitiky“. O osobě prezidenta totiž rozhodne právě protestní – až patnáctiprocentní – potenciál hlasů mladé generace. Jde o obrovskou zodpovědnost a šanci. Mladí mohou rozhodnout o tom, zda se prezidentský úřad může stát protiváhou partajních kšeftů, anebo zda zůstane jejich součástí. Od listopadu 1989 neměl postoj mladých lidí větší váhu, než právě teď.

Část protestních hlasů mladé generace je, samozřejmě, rozptýlena i v podpoře Táni Fischerové, Zuzany Roithové, a do jisté míry, i Jiřího Dientsbiera. Mluvme o politice.

Skutečný politik a skutečná politika se prý poměřují pouze potřebou země. Vše ostatní proti tomuto ohledu váží pramálo. Jaká je v takovéto chvíli potřeba země?

Z tohoto pohledu není důležité, zda Vladimír Franz byl nebo nebyl skutečným šovinistickým skinheadem, nebo jenom naivním sociálním snílkem, který se „zevnitř“ pokoušel reformovat a umravňovat radikální nacionalistickou skinheadskou scénu počátku devadesátých let. A stejně tak není podstatné, že dnes je uznávaným umělcem a pedagogem. Je nepodstatné, že Táňa Fischerová a Zuzana Roithová jsou nesporně úctyhodné mravní i politické autority, a Jiří Dientsbier zatím jenom nadějí na obrodu zkorumpované sociální demokracie.

Z pohledu prospěchu země je důležitý jiný pohled. O výsledku prezidentské volby totiž rozhodne už první kolo. V něm bude součet protestních hlasů pro tyto kandidáty určitě vyšší, než podpora kandidátů korupčního establishmentu Jana Fischera a Miloše Zemana. Žádný jednotlivý kandidát protestu však nebude mít dost hlasů k postoupení do druhého kola. Všechny tyto převážně generační a svobodomyslné hlasy sympatií ke změně české lumpenpolitiky proto propadnou. Výstižně to popsal v minulých dnech Jaroslav Hutka: „Nejspíš to dopadne tak, že my svobodomyslní občané své hlasy roztříštíme, a pak se budeme ve druhém kole prezidentské volby divit, jak došlo k tomu, že se rozhoduje mezi shrbeným husákovsko-komunistickým kariéristou a hulvátskou buranskou nádobou na jakoukoliv špínu“.

Aby to bylo úplně jasné – měl na mysli právě pány Fischera a Zemana - dva opakovaně usvědčené lháře s osvědčenou slabostí vůči korupci.

Mluvme o zodpovědnosti a o potřebě země. Stejně jako v listopadu 1989 mohou mladí svobodomyslní občané zásadním způsobem změnit politiku. Pokud ale motivací volby mladých a naštvaných občanů zůstanou jenom protest, recese nebo provokace, půjde o tragický začátek nabalující se sněhové koule, která nepůjde zastavit. Jakmile se dá do pohybu, strhne lavinu. Máme tentokrát jenom jednu šanci - první kolo prezidentské volby.
Jsou chvíle, kdy osobní není důležité. A kdy ani nejlepší úmysly ničemu nepomohou. Jde o potřebu této země.