I kdyby kritici bývalého vedení Ústavu pro studium totalitních režimů měli ve všem pravdu, pak způsob, který zvolili k „nápravě věcí“, byl lidsky i politicky hloupý, z pohledu stability potřebné instituce mimořádně nezodpovědný, a vůči studiu historie české totalitní společnosti v období let 1938 – 1989 otevřeně zločinný.

Česká společnost je v mezinárodním srovnání výjimečná svojí neschopností a neochotou zabývat se vlastní minulostí, pokud by to mělo znamenat i přiznání omylů, slabosti, selhání, zrady nebo kolaborace se zlem. Národní nesebevědomí, vyrůstající z mýtotvorné prolhanosti obrozeneckých rukopisných čachrů s pravdou, za první republiky nestačilo prozřít, aby v následujícím tlaku dvou totalitních režimů selhalo úplně. Češi se do svých porážek a své nenávisti zamilovali. Pravda, která bolí, přestala být zajímavá a hodnototvorná. Politika – a osobní nebo stranické „body“ - jsou dodnes důležitější než historická fakta a potřeba dlouhodobé civilizované diskuze o naší nepříliš radostné a mravné modernitě.

Až na výjimky takovou zůstala i politika po listopadu 1989. Namísto hledání historicky pevných skutečností a hledání koncensu o národních hodnotách pozitivních, propojujících minulost i budoucnost, pokračovalo jen tvoření dalších mýtů a zakazování fakt. Neschopnost zakázat po listopadu komunistickou stranu jako zločineckou organizaci má mnoho společného s upoceností, s jakou Václav Klaus o něco později každých pět let přepisoval dějiny pro zdůraznění stále většího významu své osoby, nebo s křepčením aparátnických chlapíků kolem Miloše Zemana.

Ústav pro studium totalitních režimů byl prvním pokusem odebrat státu možnost kontrolovat archívy bezpečnostních složek komunistického režimu. Na rozdíl od dospělejších zemí nám to trvalo sedmnáct let, než i politické elitě došlo, že stát nesmí vlastnit a zneužívat archívy zločineckých organizací. Naučit se pracovat s takovou matérií je složité a trvá to léta. Ale to politici nechápou. Zákon jim dovoluje ovlivňovat personální vedení Ústavu prostřednictvím jimi volené Rady. V české politice však, bohužel, neexistuje asketická slušnost a zdrženlivost, které by vyloučily politizaci a medializaci každého problému a sporu, kterých kolem instituce, jako je ÚSTR, nutně musí být spousty. A tak jsme opakovaně svědky exaltované neprofesionální a navýsost politické rvačky o kontrolu nad českou minulostí.

Rada Ústavu vědomě vyprovokovala další kolo zbytečného konfliktu. Namísto slušné, odborné, dlouhodobé a vědomě depolitizované debaty, jejíž největší snahou mělo být držet politiky od Ústavu co nejdále, přišel otevřeně politický převrat. Na protest odstoupila celá vědecká rada Ústavu, včetně osobností nemalého mezinárodního renomé. Při vší úctě ke členům politicky najmenované Rady ÚSTR, nikdo z jejích členů takové renomé nikdy neměl a mít nebude. Už to by mohlo nabádat k opatrnosti.

ÚSTR jistě nebyl bez problémů. Na místě však bylo chirurgické vážení prostředků nápravy, výsostně odborná analýza domnělé nevyváženosti vědecké a publikační práce, či údajné nekoncepčnosti digitalizace. Ne medializované výkřiky politických patronů. Namísto chirurgie nastoupila řezničina, ze které se tolik potřebný Ústav bude vzpamatovávat řadu let.

Dosazená nová ředitelka s poněkud trapnou minulostí fingované dárkyně dvaceti milionů politické straně ODS v roce 1998 – tedy v době dodnes nevyřešeného skandálu s financováním oné podivuhodné strany – je pouze bílým koněm. Petruška Šustrová si bude muset srovnat se svým svědomím, zda prosazení poslušné kamarádky a nevyhnutelné čistky opravdu přivedou k depolitizaci a ke zkvalitnění práce Ústavu. Zatím to tak nevypadá, ale třeba je ještě příliš brzy.

Takzvaná „koncepce“, kterou nové paní ředitelce Rada okamžitě a bez jakékoliv odborné diskuze schválila, je však dosti neprofesionální kompilací s až legračními bílými místy. Prokazuje dosti smutnou neznalost metodologie i terminologie historické práce, stejně jako produkce posledních let. Jeden příklad za všechny. Historici se už dávno shodují v tom, že KSČ budovala svůj vlastní bezpečnostní aparát s pomocí NKVD nejpozději od prvních měsíců roku 1945. Stejně tak panuje shoda v tom, že KSČ sledovala při divokém vyhánění i pozdějším řízeném odsunu německého obyvatelstva vlastní cíle a podporovala dosidlování vyrabovaného pohraničí vlastními kádry. Ví se, že zatímco KSČ měla ve volbách roku 46 v průměru českých zemí přes čtyřicetiprocentní podporu voličů, v dosidlovaných okresech to bylo až k šedesáti procentům voličské podpory. Velmi promyšlený – a velmi nedemokratický - postup komunistů k moci v roce 1948 začal právě zde. Podle nové koncepce paní ředitelky Foglové se o tom ale bádat nebude. Její koncepce striktně opomíjí zásadní období let 1945-1948 a problém odsunu tří milionů občanů je v ní zúžen na dva malé podbody:
2.9.1 Vysídlené oblasti – osidlování pohraničí
2.9.2 Role samosprávy při tzv. evakuaci německého obyvatelstva – nucené vysídlení, vyhnání či odsun?

Mimochodem – dobový termín „evakuace německého obyvatelstva“ se používá výhradně pro popsání období květen až září 1945. Se zbytkem bodu 2.9.2. tedy nemůže mít nic společného
Paní ředitelka a Rada zjevně neznají poměrně rozsáhlou produkci vynikajících a v zahraničí oceňovaných děl českých historiků, jako jsou Tomáš Staněk, nebo skvělou práci Matěje Spurného – Nejsou jako my (Česká společnost a menšiny v pohraničí 1945-1960), z roku 2011. Ale to přece v české politice, navyklé dějiny neustále přepisovat podle právě aktuálních potřeb, nikdy nevadilo.