Když Zeman Prášil…
Nevzdělaná hloupost a pro budoucnost nebezpečná nadutost, s jakými Miloš Zeman ničí třiadvacet let budované sousedské a spojenecké vztahy, asi a bohužel, vejde do historie. Václavu Klausovi byla právem vyčítána trapná snaha přepisovat polistopadovou historii ve svůj prospěch. Miloš Zeman jde ještě dál. Bez sebemenší znalosti reálií přepisuje historii dvacátého století podle svých momentálních a výhradně domácích politických potřeb.
Výroky, které pronesl 23.dubna při oficiální návštěvě Rakouska – souseda, který zde vždy byl, je a bude – si snad mohl dovolit utahaný a opilý ruský okupační důstojník v roce 1945, ale ne prezident demokratické země v roce 2013. V tak citlivé otázce vyhnání (evakuace, odsunu, vylikvidování, atd. – pro účel tohoto textu není výběr termínu tak důležitý) nejméně tří milionů lidí, zbavených občanských práv i majetku, by kdokoliv, kdo se k ní vyjadřuje, měl znát fakta a vážit slova.
Zemanův výrok „Když občan nějaké země kolaboruje se zemí, jež jeho stát okupuje, tak je vyhánění mírnější trest než například trest smrti“ prokazuje jeho totální neznalost problému. Pomiňme právní nuance výkladu proměn občanství Československé republiky po roce 1938, které jsou pro prezidenta problémem evidentně zcela neznámým, přestože se jednalo o jeden z nejdůležitějších „právních“ argumentů své doby. Nebyli to však také Maďaři, kdo kolaboroval s okupační mocí? Nebyli ani odsunuti, ani postaveni ke zdi. Nebyli snad všichni Slováci občany Slovenského štátu, který otevřeně kolaboroval s nacistickou Říší na území Československa? Slyšel kdy někdo o odsunu Slováků jako trestu za kolaboraci s nacismem? A co slovenská armáda na východní frontě, tzv. Haššíkova armáda, zformovaná po porážce Slovenského národního povstání na pomoc nacistům, Hlinkova garda nebo akce skupiny Perun proti vlastnímu slovenskému obyvatelstvu? A nebyl to prezident Eduard Beneš a celá vláda, která kolaborovala se Sovětským svazem při okupaci a krádeži Podkarpatské Rusi, integrální součásti Československé republiky? Byl za to někdo odsouzen k trestu smrti nebo vyhnán za trest z republiky? Jistěže ne.
Naopak. Tak řečení „Mechlisovi parchanti“, agenti sovětské vojenské rozvědky nasazení jako českoslovenští komunisté do Svobodovy armády, kteří v lednu 1945 vytvořili takzvané Obranné zpravodajství, aktivně působili k tomu, aby branci z Podkarpatské Rusi odmítali vstupovat do československé armády, a namísto toho propagovali jejich vstup do Rudé armády. Na příkaz sovětské rozvědky aktivně znemožňovali výstavbu demokratické československé armády na osvobozených územích. Na svou pěst zatýkali, vraždili a deportovali do sovětských lágrů ne stovky, ale tisíce občanů, kteří byli Sovětům nepohodlní. Nikdo z nich za to nebyl nikdy potrestán. Naopak – dostávali vysoká vyznamenání a funkce. Karol Pazúr, masový vrah, byl ještě v sedmdesátých letech vedoucím představitelem slovenského Zväzu protifašistických bojovníkov. Jeho velitel Viliam Šalgovič se dopustil vlastizrady znovu i v roce 1968 – přesto byl od roku 1975 předsedou slovenského Ústředního výboru Svazu československo-sovětského přátelství, v roce 1969 mu byl udělen Řád práce, v roce 1973 Řád Vítězného února a roku 1979 Řád republiky. Další z „Mechlisových parchantů“, opět masový vrah a pozdější prokurátor Karel Vaš, zemřel nepotrestán v klidu teprve v prosinci 2012.
Dalo by se říci, že Miloš Zeman neví, co mluví, a dalo by se nad tím mávnout rukou. Jenomže Miloš Zeman nechce vědět, a svojí arogancí jenom jitří staré a nikdy otevřeně neodkryté nespravedlnosti. Proč mají pro německy mluvící „občany nějaké země“ platit jiné zákony a jiné zacházení, než pro všechny ostatní? A především, jak v tomto světle vypadá naše neochota a nevůle odsoudit naše české masové vrahy, tak často v sovětských, tedy cizích, službách?
Zeman se sice ve Vídni slovy distancoval od principu kolektivní viny, ale hned argumentoval tím, že „člověk by neměl zapomínat, že devadesát procent sudetských Němců hlasovalo pro pomahače Hitlera“. Od člověka, který dobrovolně a s nesporně dobrými úmysly vstupoval do KSČ, která byla prohlášena zákonem č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu za „organizaci zločinnou a zavrženíhodnou“ – to zní poněkud farizejsky. Ve stejné době totiž „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“ komunistický režim ve volbách pravidelně legitimizovalo ne devadesát, ale 99,98 procent oprávněných „voličů“. Proč mají být na totalitní ideologií a vůdcem zblblou německou masu brána jiná měřítka než na identicky zblblou masu českou o deset, dvacet nebo třicet let později? Tak jednoduše uvažující entuziasta, jakým, bohužel, dodnes zůstal Miloš Zeman, by jako mladý Němec v 30.letech bezpochyby se stejnou radostí a dobrými úmysly vstupoval do NSDAP, stejně jako po všech zločinech komunismu vstupoval do KSČ na obrodné vlně roku 1968.
Naprosto skandální a podlá byla potom další Zemanova vídeňská lež. „Oceňuji, že zbývajících deset procent - socialisté, komunisté a další – bylo proti Hitlerovi. Benešovy dekrety neobsahují princip kolektivní viny, protože odhadovaných deset procent bylo vyjmuto z odsunu“, pravil prezident, a ani se nezačervenal. Podle „Přehledu počtu německého obyvatelstva v Československu z 15.února 1949“ bylo z odsunu vyjmuto z důvodů oficiálního uznání jako antifašistů pouze 6080 osob. To je méně než čtyři procenta všech zůstavších Němců a pouze 0,2 procenta z celkového počtu německy mluvícího obyvatelstva Československa před válkou. (viz Matěj Spurný – Nejsou jako my, Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960), s.161) Miloš Zeman prášil a lhal. A přinejmenším to je vůči sousedům nevkusné a proti zájmům České republiky.
Takzvané Benešovy dekrety byly postaveny výhradně na principu kolektivní etnické viny. Popírat tento historický fakt může jenom člověk, který je nečetl. Etnizace vyhnání zahrnula i německy mluvící Židy, právě se navrátivší z koncentráků, či desetitisíce žen a mužů ze smíšených manželství. Nebo prezident nepřipustí, že čtyři tisíce rodin bylo takto dokonce násilně roztrženo? Popírat tato fakta ještě téměř po sedmdesáti letech je rovno osvětimské lži.
Nakonec snad jeden historický dokument jako ilustraci: Jde o záznam vystoupení generála Ludvíka Svobody na vojenské poradě „k vyčisťovacím akcím“ u prezidenta republiky Edvarda Beneše ze dne 6.června 1945, tedy necelý měsíc po oficiálním konci války. „MNO (Ministerstvo národní obrany, pozn.JU) přikázalo nejprve likvidovat jazykové ostrůvky jihlavský a svitavský. Zde se zřizují jakési koncentrační tábory, podle možností četnější a menší, aby Němci mohli být používáni na běžné práce. Jakmile velitelé oblastí dosáhnou svými vojsky hranic, budou tlačit Němce přes hranice. Požádal jsem sovětské velitele, aby nám v tom nečinili potíže. Takovýmto způsobem ale již nyní přechází hranice několik tisíc osob denně s nejnutnějšími zavazadly, někde i s použitím ruských vozidel“. (VÚA, VKPR, č.j 1007, 1945. Cit. v František Hanzlík, Vojenské obranné zpravodajství v zápasu o politickou moc 1945-1948, s.45)
Sedmdesát let po válce je načase dospět. Sedmdesát let po válce je načase přestat lhát, a začít i trestně postihovat lži o násilí při odsunu německy mluvícího obyvatelstva z českých zemí. Sedmdesát let po válce je načase se dospěle přiznat ke svým vlastním zločinům a omluvit se za ně.
Výroky, které pronesl 23.dubna při oficiální návštěvě Rakouska – souseda, který zde vždy byl, je a bude – si snad mohl dovolit utahaný a opilý ruský okupační důstojník v roce 1945, ale ne prezident demokratické země v roce 2013. V tak citlivé otázce vyhnání (evakuace, odsunu, vylikvidování, atd. – pro účel tohoto textu není výběr termínu tak důležitý) nejméně tří milionů lidí, zbavených občanských práv i majetku, by kdokoliv, kdo se k ní vyjadřuje, měl znát fakta a vážit slova.
Zemanův výrok „Když občan nějaké země kolaboruje se zemí, jež jeho stát okupuje, tak je vyhánění mírnější trest než například trest smrti“ prokazuje jeho totální neznalost problému. Pomiňme právní nuance výkladu proměn občanství Československé republiky po roce 1938, které jsou pro prezidenta problémem evidentně zcela neznámým, přestože se jednalo o jeden z nejdůležitějších „právních“ argumentů své doby. Nebyli to však také Maďaři, kdo kolaboroval s okupační mocí? Nebyli ani odsunuti, ani postaveni ke zdi. Nebyli snad všichni Slováci občany Slovenského štátu, který otevřeně kolaboroval s nacistickou Říší na území Československa? Slyšel kdy někdo o odsunu Slováků jako trestu za kolaboraci s nacismem? A co slovenská armáda na východní frontě, tzv. Haššíkova armáda, zformovaná po porážce Slovenského národního povstání na pomoc nacistům, Hlinkova garda nebo akce skupiny Perun proti vlastnímu slovenskému obyvatelstvu? A nebyl to prezident Eduard Beneš a celá vláda, která kolaborovala se Sovětským svazem při okupaci a krádeži Podkarpatské Rusi, integrální součásti Československé republiky? Byl za to někdo odsouzen k trestu smrti nebo vyhnán za trest z republiky? Jistěže ne.
Naopak. Tak řečení „Mechlisovi parchanti“, agenti sovětské vojenské rozvědky nasazení jako českoslovenští komunisté do Svobodovy armády, kteří v lednu 1945 vytvořili takzvané Obranné zpravodajství, aktivně působili k tomu, aby branci z Podkarpatské Rusi odmítali vstupovat do československé armády, a namísto toho propagovali jejich vstup do Rudé armády. Na příkaz sovětské rozvědky aktivně znemožňovali výstavbu demokratické československé armády na osvobozených územích. Na svou pěst zatýkali, vraždili a deportovali do sovětských lágrů ne stovky, ale tisíce občanů, kteří byli Sovětům nepohodlní. Nikdo z nich za to nebyl nikdy potrestán. Naopak – dostávali vysoká vyznamenání a funkce. Karol Pazúr, masový vrah, byl ještě v sedmdesátých letech vedoucím představitelem slovenského Zväzu protifašistických bojovníkov. Jeho velitel Viliam Šalgovič se dopustil vlastizrady znovu i v roce 1968 – přesto byl od roku 1975 předsedou slovenského Ústředního výboru Svazu československo-sovětského přátelství, v roce 1969 mu byl udělen Řád práce, v roce 1973 Řád Vítězného února a roku 1979 Řád republiky. Další z „Mechlisových parchantů“, opět masový vrah a pozdější prokurátor Karel Vaš, zemřel nepotrestán v klidu teprve v prosinci 2012.
Dalo by se říci, že Miloš Zeman neví, co mluví, a dalo by se nad tím mávnout rukou. Jenomže Miloš Zeman nechce vědět, a svojí arogancí jenom jitří staré a nikdy otevřeně neodkryté nespravedlnosti. Proč mají pro německy mluvící „občany nějaké země“ platit jiné zákony a jiné zacházení, než pro všechny ostatní? A především, jak v tomto světle vypadá naše neochota a nevůle odsoudit naše české masové vrahy, tak často v sovětských, tedy cizích, službách?
Zeman se sice ve Vídni slovy distancoval od principu kolektivní viny, ale hned argumentoval tím, že „člověk by neměl zapomínat, že devadesát procent sudetských Němců hlasovalo pro pomahače Hitlera“. Od člověka, který dobrovolně a s nesporně dobrými úmysly vstupoval do KSČ, která byla prohlášena zákonem č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu za „organizaci zločinnou a zavrženíhodnou“ – to zní poněkud farizejsky. Ve stejné době totiž „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“ komunistický režim ve volbách pravidelně legitimizovalo ne devadesát, ale 99,98 procent oprávněných „voličů“. Proč mají být na totalitní ideologií a vůdcem zblblou německou masu brána jiná měřítka než na identicky zblblou masu českou o deset, dvacet nebo třicet let později? Tak jednoduše uvažující entuziasta, jakým, bohužel, dodnes zůstal Miloš Zeman, by jako mladý Němec v 30.letech bezpochyby se stejnou radostí a dobrými úmysly vstupoval do NSDAP, stejně jako po všech zločinech komunismu vstupoval do KSČ na obrodné vlně roku 1968.
Naprosto skandální a podlá byla potom další Zemanova vídeňská lež. „Oceňuji, že zbývajících deset procent - socialisté, komunisté a další – bylo proti Hitlerovi. Benešovy dekrety neobsahují princip kolektivní viny, protože odhadovaných deset procent bylo vyjmuto z odsunu“, pravil prezident, a ani se nezačervenal. Podle „Přehledu počtu německého obyvatelstva v Československu z 15.února 1949“ bylo z odsunu vyjmuto z důvodů oficiálního uznání jako antifašistů pouze 6080 osob. To je méně než čtyři procenta všech zůstavších Němců a pouze 0,2 procenta z celkového počtu německy mluvícího obyvatelstva Československa před válkou. (viz Matěj Spurný – Nejsou jako my, Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960), s.161) Miloš Zeman prášil a lhal. A přinejmenším to je vůči sousedům nevkusné a proti zájmům České republiky.
Takzvané Benešovy dekrety byly postaveny výhradně na principu kolektivní etnické viny. Popírat tento historický fakt může jenom člověk, který je nečetl. Etnizace vyhnání zahrnula i německy mluvící Židy, právě se navrátivší z koncentráků, či desetitisíce žen a mužů ze smíšených manželství. Nebo prezident nepřipustí, že čtyři tisíce rodin bylo takto dokonce násilně roztrženo? Popírat tato fakta ještě téměř po sedmdesáti letech je rovno osvětimské lži.
Nakonec snad jeden historický dokument jako ilustraci: Jde o záznam vystoupení generála Ludvíka Svobody na vojenské poradě „k vyčisťovacím akcím“ u prezidenta republiky Edvarda Beneše ze dne 6.června 1945, tedy necelý měsíc po oficiálním konci války. „MNO (Ministerstvo národní obrany, pozn.JU) přikázalo nejprve likvidovat jazykové ostrůvky jihlavský a svitavský. Zde se zřizují jakési koncentrační tábory, podle možností četnější a menší, aby Němci mohli být používáni na běžné práce. Jakmile velitelé oblastí dosáhnou svými vojsky hranic, budou tlačit Němce přes hranice. Požádal jsem sovětské velitele, aby nám v tom nečinili potíže. Takovýmto způsobem ale již nyní přechází hranice několik tisíc osob denně s nejnutnějšími zavazadly, někde i s použitím ruských vozidel“. (VÚA, VKPR, č.j 1007, 1945. Cit. v František Hanzlík, Vojenské obranné zpravodajství v zápasu o politickou moc 1945-1948, s.45)
Sedmdesát let po válce je načase dospět. Sedmdesát let po válce je načase přestat lhát, a začít i trestně postihovat lži o násilí při odsunu německy mluvícího obyvatelstva z českých zemí. Sedmdesát let po válce je načase se dospěle přiznat ke svým vlastním zločinům a omluvit se za ně.