Vladimír Putin ztotožnil ve svých představách sám sebe s Ruskem. Vůdcům velkých států se to občas stává. Jeden z největších amerických psychologů Robert J.Lifton to pojmenoval syndromem supervelmoci. Patří k tomu narativ ať už reálného nebo smyšleného kolektivního traumatu, jaderné zbraně, a to, čemu profesor Lifton říká „mentalita Armagedonu“. Nedá se to léčit.

Demokracie naštěstí umějí takovou psychickou újmu jednotlivce časem napravit. George W.Bush či jeho otec ve Spojených státech, anebo Charles de Gaulle ve Francii, by mohli vyprávět. Nedemokratické systémy ovšem nemají ani dostatek pudu sebezáchovy, ani institucionální mechanismy pro klidnou výměnu vůdců. Žijí, nebo spíše přežívají, pouze pro tento den, pro jedno téma a jednoho vůdce, aniž by si v kterékoliv chvíli byly ochotny uvědomit, že ztotožnění jednotlivce s osudem velmoci v historii pokaždé existovalo jenom ve spojení s násilím.

Iracionálně uvažujícímu a nekritizovatelnému vůdci je totiž – v jeho vlastních očích – dovoleno vše. V tomto ohledu neexistuje rozdíl mezi zhůvěřilostí intelektuální konstrukce „tisícileté Říše“ nacistického režimu v Německu, Bushovým „novým světovým pořádkem“ bezprostředně po zhroucení komunistického bloku v roce 1989, a „třetím Jeruzalémem“ postsovětských ruských nacionalistů jako je Putin. Rozdíl je znovu mezi prožitím takového bludu v demokracii a nedemokracii. Demokracie má brzdu, tedy korektiv voleb, opozice, a stále ještě mocí nekontrolovaných sdělovacích prostředků, které dříve nebo později dokážou politika odstavit od moci. Nedemokracie je bez brzd, a proto podléhá samovolné fundamentalizaci. Takto se z Komunistického manifestu vyvinul stalinismus, či z diskuzí o eugenice hitlerismus. Na konci nevyhnutelně platí, že pokud by vůdce neměl v konečné bitvě Dobra se Zlem zvítězit nad všemi nepřáteli a totálním způsobem, zkáza všech a všeho je jenom spravedlivou odplatou za nedokonalost světa a nepochopení vůdcovi geniality. Adolf Hitler nakonec zničil Německo jenom o něco víc, než Josef Stalin zdevastoval Sovětský svaz. Demokratické Německo se z toho dokázalo poučit. Nedemokratické Rusko, bohužel, nikoliv.

Rusko, a my spolu s ním, je znovu v situaci roku 1905, kdy se vnitřní problémy rozhodlo řešit domněle snadnou, ale o to rychleji prohranou, válkou s Japonskem. Vladimír Putin není Rusko, ale takovou sebevražednou tendenci sdílí. I on se je snaží dovést na hranu války, aby ve jménu jakési svojí svaté věci sjednotil národ. A kdyby náhodou došlo ke skutečné válce, bude šťasten, protože dojde na jeho slova a určitě bude tvrdit, že mu byla vnucena. Obavy z možných ztrát nejsou povoleny. Může si být jist, že „lid“ si v převážné většině bude válku přát, protože občané a jejich životy přestanou být důležití. Doplatí na to celý svět.

Rusko je, přes svoji bohatou možnost kulturnosti a étosu, bohužel a tradičně, už od doby osvícenství, jedním z nejprofízlovanějších a nezkorumpovanějších států světa. Nikdy ve svojí historii nemělo vůči svým sousedům, Evropě a světu, vliv, který by podporoval demokracii. Jeho diskulturní mocenská věrchuška pochopila, že znovu, už poněkolikáté v posledním století, prohrála možnost svoji zemi modernizovat a vést ji ke zlepšování civilizační a hmotné úrovně svého lidu. Znovu, už poněkolikáté, není ruská moc schopná dát občanům pozitivní smysl vlasti, kultury a práva. Ruská moc znovu nemůže existovat bez nepřítele. Nedokáže už definovat Rusko bez expanze, konfliktu a agrese. I dnešní úzká mocenská oligarchie potřebuje násilný konflikt pro udržení svojí legitimity, protože už není schopná mírového pomalého a pracného rozvoje v rámci demokratických a právu podléhajících institucí. Země s obrovskou intelektuální, kulturní a vědeckou kapacitou, je dvacet let po pádu komunismu stále ještě životně závislá na vývozu nezpracovaných surovin a zbraní. Její civilní export průmyslových výrobků je však na úrovni skoro čtyři sta krát menšího Dánska.

Fascinace úspěchem západního spotřebního kapitalismu, jakkoliv iluzorním v dlouhodobém kontextu dějin judeokřesťanské kultury, je od devatenáctého století traumatem ruské moci (ne kultury), a éra ideologického fanatismu komunismu tento komplex jenom prohloubila do iracionality – na úroveň mesianistického vytržení a geopolitického blouznění. Vladimír Putin je - v tomto smyslu – paranoidní a šílený na úrovni, nevídané od dob Adolfa Hitlera a Josefa Stalina. Pokud si to Evropa a Spojené státy neuvědomí, a budou putinovské agresi ještě několik měsíců ustupovat, můžeme snadno sklouznout k válce, kterou kromě Putina a jeho generálů nikdo nechce.

Nejde přitom o obnovení Sovětského svazu, byť se na prorežimních demonstracích stále častěji objevují jeho vlajky, a sám Putin o něm často hovoří. Jde o obnovení imperiální „děržavy“, mocnosti, které se všichni budou obávat kvůli její nepředvídatelnosti a vojenské síle. Carské symboly, carská arogance, carská agrese ve jménu „svaté věci“.

Spekulace o cílech ruské expanze jsou zbytečné. Imperiální Rusko zatím nemá obavu z konfrontace se Spojenými státy nebo s Čínou. Vždy se s nimi o svých zájmech dokázalo dohodnout. Imperiální Moskva má naopak panickou hrůzu z evropské integrace. Ta je považována, spolu s islámským fundamentalismem, za největší dlouhodobou bezpečnostní hrozbu. Kdyby se totiž - po sedmdesáti letech míru mezi západoevropskými mocnostmi - dále prohlubovala a institucionalizovala nejenom hospodářská a fiskální, ale i politická koordinace až k nějaké formě evropské federalizace, ztratí tradiční velmocenský ruský narativ potřeby jednotné „děržavy“ nadřazeného ruského národa jakýkoliv smysl.

Agresívní ukrajinskou kampaň je proto nutné chápat především jako protievropské tažení. A na jeho konci, ať už se k němu dojde rychle, anebo postupnou destabilizací ukrajinské vlády a hospodářství, vůbec nelze vyloučit i černý scénář uchvácení celého ukrajinského černomořského pobřeží, ve spojení se čtrnáctou ruskou armádou v Podněstří jeho anexi – a ponechání chudého zemědělského vnitrozemského zbytku západní části Ukrajiny samorozpadu, anebo na starost Evropě, pro kterou by ekonomické i politické náklady sanace takového „kukaččího vejce“ znamenaly v současném stavu jejích institucí a vyjednávacích mechanismů téměř neřešitelný problém. Co udělá Evropa, když by se v případě konfliktu dala do pohybu milionová masa uprchlíků z Ukrajiny?

Rusko na Ukrajině zničilo šedesát let politiky pokusů mezinárodního společenství o prosazení kontroly výroby a testování jaderných zbraní. Neexistuje příklad podobně drzého a zrádného porušení smluvního mezinárodního závazku chránit územní integritu nějaké země výměnou za to, že se vzdá jaderného arzenálu. Přesně to Rusko podepsalo vůči Ukrajině v roce 1994 – a dnes okupuje její část, a destabilizuje to, co z Ukrajiny zbývá. Severní Korea, Irán, Pákistán, Indie, Izrael – to je jen neúplný seznam států, které po dalších několik desetiletí po takové mocenské proradnosti už nikdo nepřiměje usednout k jednacímu stolu a jednat o omezení jaderných zbrojních kapacit. Můžeme se stejnou jistotou čekat ruskou snahu o vyhrocení vztahů Západu s Iránem – už jenom kvůli vytvoření tlaku na zvyšování cen ropy a zemního plynu. Můžeme čekat vlastně cokoliv, včetně vypuknutí náhodných střetů.

Světové společenství má řadu možností, z nichž vůbec nejhorší je appeasement agresora. Ten by, slovy Winstona Churchilla po Mnichovu, znamenal jenom sestup do nicoty a války. Za všech okolností bude třeba udržet jednotné společné postupy vůči ruské politice agrese a územní expanze. A je třeba připravovat se i na obtížné - a otevřeně konfrontační scénáře. Jeden příklad - Na půdě OSN by měla být vyvolána diskuze o revizi konvence z Montreaux z roku 1936, která by znemožnila ruskému vojenskému loďstvu vyplouvat z Černého moře. Jeho velká část totiž bude kradená, a podle mezinárodního námořního práva by bylo možné takové lodě zabavovat jako náhradu utrpěné škody. Zbrojní embargo a zavedené vízové povinnosti pro všechny ruské občany by mělo být jenom samozřejmým okamžitým prvním krokem. Prosťáčkovský svět údajného postkomunismu skončil. A všechny nás to bude hodně stát. Dejte bohové, bdící nad Evropou, aby to bylo jenom v penězích.

P.S. O "české otázce" v této krizi příště.

psáno pro www.pritomnost.cz