Tři ústavní činitelé musejí v nejbližších dnech učinit rozhodnutí, které může ovlivnit vývoj České republiky na řadu let. Ministryně spravedlnosti Helena Válková, předseda hnutí ANO Andrej Babiš a prezident Miloš Zeman rozhodnou o tom, zda slova příslibů o boji proti korupci v justici zůstanou jako doposud vždy jenom slovy, nebo zda se konečně udělá alespoň první krok proti systému, už dlouho marně nazývaném „justiční mafie“.

Česká justice patří mezi největší neúspěchy, a také mezi zásadní brzdy společenských změn po listopadu 1989. Důkazů je víc než dost – neformální systém justičních bossů, který tak ochotně sloužil minulému režimu, dnes, přes opakovaná varování BIS, stejně ochotně slouží organizovanému zločinu a „politickým podnikatelům“. Nedotknutelná „fotbalová justiční mafie“ povýšila ochranu tunelování veřejných prostředků prostřednictvím „podpory vrcholového sportu“ na jediný smysl justice. Mafie si dokonce na plzeňských právech nechala podvodně „vystudovat“ stovky policistů, státních zástupců, soudců i politiků. Justice se změnila ve spolek vzájemného ručení pro zhusta nepříliš vzdělané, málo schopné, ale o to poslušnější ne-soudce, ale úředníky, kteří hystericky brání svojí nedotknutelnost a privilegia. Ta, ovšem, měla chránit ty schopné, a naprosto nezávislé soudce, sloužící pouze zákonu.

Ministryně Helena Válková rozhoduje o obsazení klíčových pozic předsedů nejproblematičtějších (viz opakovaná upozornění BIS) krajských soudů v Ústí nad Labem a v Brně. Půjde o její osobní rozhodnutí a zodpovědnost, protože názor výběrových komisí je pouze doporučením. Andrej Babiš, jako předseda hnutí ANO, které ji do ministerské funkce prosadilo, jí bude muset dát politickou podporu. A prezident Zeman je bude muset jmenovat. Všichni tři jsou pod obrovským tlakem, aby ustoupili zastáncům starých pořádků. Jenomže bez změn v justici se v tomto státě nic nezmění.

Ve staré Číně dynastie Tchang už před čtrnácti sty lety věděli, že soudci jsou páteří státu a základem důvěry v něj. Ten, kdo navrhl kohokoliv na povýšení, byl až do konce jeho kariéry spoluodpovědný za jakoukoliv jeho chybu. Byl proto absolutní autoritou. Za časů soudce Ti by soudce, který by znevážil svěřenou mu státem funkci a úřad pronášením výrazů jako „blbeček“ nebo „kráva“přímo v budově soudu, byl nejspíše popraven. Určitě by byl přinejmenším okamžitě zbaven funkce a vyhozen. A ten, kdo ho na místo soudce navrhl, by šel bez váhání s ním. Soudkyně sokolovského okresního soudu Ivana Hovorková naopak našla v předsedovi soudu zastánce – a policie naopak zkoumá, kdo autentickou nahrávku jejích vulgárních výroků zveřejnil. Oba by měli justici opustit.

Třicet soudců krajského soudu v Ústí nad Labem písemně protestuje proti jmenování nového předsedy jejich soudu s tím, že „není z Ústí“. Už před čtrnácti sty lety čínský stát věděl, že nejenom vrchní, ale žádní soudci nesmějí být z okresu, ve kterém rozhodují pře. Všech třicet by mělo okamžitě opustit řady justice. Už jenom proto, že je velmi obtížné uvěřit tomu, že za léta svého fungování na krajském soudu si nikdy nevšimli ničeho, co BIS opakovaně vedlo k tomu, aby označila jejich soud za místo spolupráce s organizovaným zločinem.

Justice jistě správně prosazuje svoji větší nezávislost na exekutivě, ale nezdá se, že by pro ni měla vnitřní předpoklady. Nemá sílu k vyloučení nekvalitních ani posluhujících soudců. A je jedno, zda posluhují podsvětí, hlasu lidu, či politice. Tento úkol je otázkou profesní etiky, a nikdo jiný to za justici neudělá. Bez výměny vysokých soudních funkcionářů, kteří nikdy „neshledají žádné pochybení“ a jakoukoli justiční nehoráznost schovají za soudcovskou nezávislost, k tomu ale nedostane ani šanci.

Jsme ve stavu, kdy optimisté tvrdí, že devadesát osm procent soudních verdiktů je „čistých“. Pesimisté roku 2014 naopak tvrdí, že v českém soudnictví si je možné koupit jakýkoliv rozsudek. Bylo by hezké být optimistou. Jenomže i ona dvě procenta „nečistých“ rozsudků rozvracejí důvěru v celou justici a ničí stát.

Tři ústavní činitelé, na jejichž zodpovědnosti teď závisí další rozvoj justice, nejsou v lehkém postavení. Ministryně Válková, možná prozíravě a takticky, prý prohlásila, že si „nepřeje válku v justici“. Jenomže justiční kapři si vlastní rybník sami od sebe nevypustí. Málokdo má tolik informací o západočeské justici, jako ministryně, která tak tvrdě kritizovala mafiánské praktiky části pedagogů na plzeňských právech. Andrej Babiš má v této kauze šanci posílit protikorupční tlak svého hnutí, ale není vůbec jisté, zda ji dokáže využít.

A prezident Zeman má naopak šanci dát zapomenout na zásadní, a téměř autorský podíl svého tehdy premiérského okolí na dotváření systému justiční mafie na konci devadesátých let. Jeho poslední výroky o nutnosti uchovat vrchní státní zastupitelství, či podpora názorů Stanislava Křečka, házejícího ministryni Válkové klacky pod nohy, mnoho naděje nedávají.

Nemůže nevědět, že postupná výměna předsedů krajských soudů by zásadním způsobem ztížila fungování justiční mafie – příští je na řadě předsedkyně Středočeského krajského soudu, a ve starých strukturách justice velmi vlivná doktorka Švehlová. Snad si prezident vzpomene na svoje vlastní slova z diskuze v Otázkách Václava Moravce, kdy sliboval, že do jmenování předsedů krajských soudů nebude zasahovat.