Konečně se český politik odvážil navštívit Sudetoněmecký dům v Mnichově. Konečně český politik uctil památku obětí odsunu a položil květiny k jejich památníku. Je to nečekané a vzrušující.

Takhle a v takových chvílích se rodí státníci a obrozují státy. Konečně politik, který činem, protože podobné gesto je v politice činem výsostným, prolomil desítky let téměř absolutního mlčení, které nelidskosti a násilí poválečného odsunu Němců z území Československa zahalovalo.

Konečně může začít otevřená, doufejme, že co nejširší diskuze nejenom o tom, čeho se předtím nacismus dopustil na nás, ale i o nelidskosti a zločinech, spáchaných po devátém květnu 1945 pod vedením a ochranou československých státních orgánů. Konečně se můžeme pokusit oddělit jakkoliv kontroverzní a velmocemi schválené rozhodnutí o vyhnání německého obyvatelstva z vlasti, kterou s námi po osm století sdíleli, od barbarského násilí, které vyhánění i odsun provázelo. Toto státem schválené a ochraňované násilí i jeho zamlčování vždy bylo a dodnes je neslučitelné s demokracií i prostým lidským svědomím.

Je v pořádku věcí, že komunisté nenávistně řičí. Mluví z nich špatné svědomí. Nikdo nezískal z odsunu, rozkrádání a rozdávání majetku po odsunutých tolik jako KSČ.

Je logické, že se k jejím následníkům přidávají populisté všech odstínů. Dvě generace vychované v komunistické nenávisti k čemukoliv německému představují stále ještě významný voličský potenciál. Ostatně, poslední prezidentské volby nebyly, bohužel, o ničem jiném.

Bylo by důstojné využít tuto šanci k hluboké historické reflexi a usmíření – a ne k pseudovlasteneckým faulům a pokřikování.

Toto gesto mohlo být z české strany jistě odvážnější. Mohl ho, například, udělat premiér. Stejně tak mohlo být jinak načasováno. Nemuselo být utajováno. Ale kdo by chtěl ideální svět pro všechny a hned teď, nikdy neuspěje. Pavel Bělobrádek odvážně učinil historický krok, který otevřel české politice cestu k dospělosti.

Psáno pro www.hlidacipes.org