Je zvláštní a varovné, že středoevropské společnosti byly před více než sto lety v mnoha ohledech propojenější než dnes. Společnosti, oddělené po první světové válce ne podle pozitivních kritérií blaha a prospěchu obce, ale jen podle jazyka, pohrobci obou světových válek a vlastních totalitních selhání, se k sobě v současné době přibližují jen nesměle – a ne z vlastní vůle.

Země Střední Evropy jsou ostrovem zatrpklosti v proudícím moři Evropy. Zajatci obrozeneckých mýtů z devatenáctého století, kterým nikdo jiný nemůže a nepotřebuje rozumět. Region, předstírající post-modernitu, aniž by prošel a pochopil dobu, krize a výzvy modernity. Pouhé sčítání vlivu zemí Visegradu vůči Evropské unii nemůže nahradit pozitivní program a pocit potřeby širší regionální sounáležitosti. Proč se tedy Střední Evropa nedokázala poučit a jen znovu opakuje minulé chyby i v hvězdné hodině dějin evropských?

Prokletí „politiky kulturního zoufalství“

Společenská identita se ve Střední Evropě vyvíjela po mnoho století, spojena s širší rodinou, místem narození, přírodou a obděláváním půdy. Jedinec ještě neznal kategorii pokroku a pokorně se podřizoval neměnnému pořádku věcí a vztahů. Přijetí křesťanství a nástup feudálního systému toto chápání světa jen potvrdily. Jeden Bůh a jeden vladař stále představovali nezměnitelnou stabilitu a pořádek světa. Král byl panovníkem „z Boží vůle“ a války, epidemie i neúrody byly stále stejným božím úradkem, který člověk nemohl ovlivnit a musel snášet. Jen o něco později ve Střední Evropě začalo hrát významnou roli i korunou organizované přistěhovalectví do neosídlených oblastí a nových měst, které vytvořilo a napříště definovalo zvláštní jazykovou a kulturní bohatost regionu. Jeho východní část navíc po dlouhá staletí musela reagovat na z křesťanského vidění světa akulturní osmanské a ruské výboje, které byly vnímány jako „pohanské“ a tedy „cizí“.

Průmyslová revoluce devatenáctého století způsobila dramatickou ztrátu této po tisíciletí vytvářené lidské stability. Americký historik Fritz Stern to, co ji nahradilo, ve svojí stejnojmenné knize nazval „politikou kulturního zoufalství“. Namísto identity, formované po věky místem a příslušností k jeho tradici, nastoupila „politika“ velkých „národních“ mas, vykořeněných z dosavadní identity, ale nijak nezakotvených v nové situaci, kde jednotlivce určoval nadále jen jazyk a identita definovaná příslušností ke státu. Nikde jinde to nemělo tak tragické následky jako právě v Evropě střední.

Stabilita, přestala být, možná už navěky, hodnotou. Život jednotlivce, který byl až do té doby jen prostým naplňováním osudovosti náboženské víry, naplnila netrpělivá pochybovačnost o všem. Ve fanatismu nové víry v neomezené možnosti rozumu, pokroku a mechanické „vědy“ ztratila pokora hodnotu. Namísto po tisíciletí vyrůstající kulturní identity osobní i krajinné byla člověku novým světem oktrojována omezující pseudoidentita kulturního zoufalství, nalézající smysl jedince pouze v nelidských a nereálných kolektivistických konstruktech národních států, tříd a ras. Namísto Člověka jako universálního Božího dítka, aspoň teoreticky omezovaného etickým rámcem Desatera, nastoupil jednojazyčný Našinec, omezený snad jen představivostí v rámci svého chápání „svobody“. A pojednou se cokoliv „naše“ automaticky měnilo v etické.

Zotročení vzdělanosti národními jazyky postupně přivedlo konec nad - či vícejazyčných zemských identit. I věda, ve středověku ještě univerzální, společnou latinou sdílené kulturní bohatství všech vzdělanců, se pod tímto tlakem musela přizpůsobit a postupně ponárodnit. V tomto procesu zmizela i nejdůležitější hodnototvorná vrstva komunikátorů, lidí více jazyků, představujících páteř a samu možnost nadnárodní státnosti. Nově předstíraná odvěkost jazykové exkluzivity rychle nahradila mnohem starší a podstatnější morální narativ křesťanství. Nemravnost vlny podvrhů, jako byly české Rukopisy, byla dokonce natolik obdivována, že se stala inspirací pro patetické „národní umění“ zbytku devatenáctého století. Dnes by už asi jen málokdo připustil, že Svatovítský poklad byl původně a po staletí českým pouze ve smyslu zemském, tedy pokladem všech v Čechách a na Moravě po staletí žijících křesťanů bez ohledu na jazyk, kterým hovořili…

Zrod etnického občana

Pevnost osobnostního zakotvení, vycházejícího z krajiny, půdy a rodiny na půdě usazené, se v průběhu života jediné generace změnila v identitu pouhého zaměstnance, dělníka bez zakotvení. Z krajiny, která ho po staletí definovala, se z nutnosti stěhoval za prací do města, kde jeho původ neznamenal vůbec nic. Vykořeněná Modernita stvořila nového člověka, který na místo, aby patřil někam, uměl už jenom patřit k někomu - k zaměstnavateli, národu, myšlence, vůdci. „Patřit někam“ a „být pro něco“ se přestalo nosit a vyplácet. Kulturní zoufalství šmahem odmítlo skutečnost, pravidla a zákony, a nahradilo je snadno zaměnitelnými představami, sny, a hlavně, negativním vymezováním „proti někomu“. Moderní člověk přestal potřebovat pozitivní vizi. Od této chvíle si vystačil s obrazem nepřítele a pocitem ohrožení.

Modernizační expanze Pruska vedla ke sjednocení Německa, území po staletí pohodlně usazeného v desítkách lokálních identit a vrženého nyní do zmateného hledání obecné „velkoněmecké identity“. A právě z radikálnosti této změny a ztráty významu stability vzešel onen Sternem popsaný stav „kulturního zoufalství“, který se rychle přenesl na celou Střední Evropu. Už ne osvícenecká idea pokroku, vzdělání a mravního rozvoje jednotlivce jako podmínek rozvoje a povznesení celé společnosti, ale razantně bezskrupulózní a kolektivistické „národní sebeurčení“ a vyvyšování „svého“ se stalo nejsnadnějším programem nových a na zodpovědnost nepřipravených elit.

Nehotové „národní“ nebo „národně obrozenecké“ identity nehledaly pozitivní obsah, zaměřený na budoucnost. Hodily se jen k vyvolávání emocí, rozbíjení „starého“ a bránění vnějšímu tlaku. A vzhledem k dostatku skutečných i domnělých nepřátel ne-pozitivně popsané národní myšlenky se tento negativní tón a vylučování ostatních staly ve Střední Evropě prakticky jediným obsahem a strategií takzvaných národních sebeurčení a „osvobození“.

Průmyslová revoluce zničila tradiční identity, ale neuměla je nahradit novou pozitivní identitou. Hodnotové prázdno „kulturního zoufalství“ otevřelo cestu k nejnelidštějším pseudovědeckým ideologiím v historii lidstva. Státy, v té době už ne z „Boží vůle“, ale vyrůstající z rozšiřující se moci „demokratické politiky“, věci zcela nedostatečného veřejného diskurzu a manipulovaného souhlasu, se změnily jen v industriální rámec nezakotveného masového šílenství a nehumánnosti. Zhlouplé masy středoevropských „moderních národů“ nadšeně podpořily vstup do sebevražedné války, označené později za první světovou. Dalších sto let pak zkoumaly, proč ona válka, kterou nikdo nechtěl a nepotřeboval, vlastně vznikla, aby se nakonec shodly, že za ni mohou ti druzí.

Po první světové válce tak ve Střední Evropě vznikly na etnickém principu „národního sebeurčení“ státy bez okolnímu světu pochopitelné a respektu hodné identity. Okamžitě zatížily vztahy mezi sebou sice drobnými, ale přesto traumatizujícími válkami o drobné kousky země u vzájemných hranic (česko-polská válka o Těšínsko), potlačením národnostních menšin (vojenský zásah československé armády v Sudetech), nebo boji s krvavými pseudoproletářskými revolucemi v oblastech, kde žádní proletáři nikdy nežili (Maďarsko, Slovensko). Polsko ještě tři roky čelilo bolševické intervenci z Ruska bez jakékoliv pomoci svých sousedů, Československa a Maďarska. V první světové válce vítězné Polsko však nakonec stejně jako poražené a ponížené nové Maďarsko skončilo s nepříliš demokratickým vojenským režimem. Pokus o demokratickou verzi nadnárodnostní politiky a vytvoření jednoho nejazykového politického národa v Československu po dvaceti letech ztroskotal na neschopnosti elit i společenství oprostit se právě od jazykového rozdělování. Bez spojenců pak snadno podlehl další expanzívní vlně německého a rakouského „kulturního zoufalství“.

Staletí konstruované mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko bylo v roce 1918 rozbito stejně nesmyslně jako o dvacet let později – už podstatně snáz - mnohem menší a jednodušší Československo, které nakonec, těsně poté, co se zbavilo komunistické diktatury a konečně získalo svobodu, v roce 1992 spáchalo sebevraždu...

Člověk ideologický

Střední Evropa nedokázala ve svém hledání národních identit využít prostředky a možnosti nabízené přijetím systému parlamentní demokracie. Naopak – ve větší či menší míře přijímala etnizaci práv jako jediný možný princip výstavby států. Je otázkou, zda se z této nedostatečně léčené závislosti na ideologickém vidění světa vůbec dokázala vzpamatovat.

Šílenec Adolf Hitler byl zvolen v demokratických volbách. Jeho alter ego Josefa Stalina, který přikazoval vraždit a věznit miliony vlastních občanů, ještě dnes, šedesát let po smrti, obdivuje přes šedesát procent ruské společnosti. Českou komunistickou stranu volí i přes její historii koncentráků, vražd a devastaci společnosti i po čtvrt století od převratu skoro patnáct procent elektorátu. Násilný odsun dvanácti miliónů německy mluvících občanů ze Střední Evropy v roce 1945 je dodnes považován za výraz historické spravedlnosti. Masové rozkradení jejich i židovského majetku, stejně jako nacionalistické násilí a vraždy, byly amnestovány a zapomenuty. Masoví vrazi dvacátého století jsou prostě pro vykořeněné části společností, přiotrávených totalitářským velikášstvím, modlami i ve století jednadvacátém. Čas jako by se zastavil.

Etické normy osvícenství jako osobní odpovědnost jednotlivce, nebo vzdělanost celku společnosti či její tvůrčí potenciál ztratily v nové době na společenské ceně. Historie přestala být pro masovou konzumaci vědou, popisem a výkladem reálného světa, aby se přeměnila na ideologickou a za všech okolností kolektivistickou sebeomluvnou litanii cizích křivd a vlastních obětí. V nově době už nebylo potřebné si pamatovat. Zbyly etnicky očištěné společnosti bez vlastní pozitivní identity a programu pro budoucnost, napojené strachem na zrůdnou ideologii třídní, tak snadno nahraditelnou jakoukoliv jinou nenávistí.

Kdyby obě světové války byly jen vyvrcholením, ale zároveň i koncem oné etapy „kulturního zoufalství“, bylo by možné ji uzavřít a vzít si z ní ponaučení pro budoucnost. Studená válka velmocenských bloků však destruktivní model konfrontace „našeho“ dobra s „jejich“ zlem jenom prohloubila a ještě více oddálila potřebu hledání pozitivních obsahů národních identit ve Střední Evropě. Jediné totálně poražené, rozvrácené a rozdělené Německo, dokázalo s pomocí okupační správy a vnuceného Marshallova plánu ve Spolkové republice nejenom obnovit svoje hospodářství, ale najít zcela novou a pozitivní identitu, vědomě odtrženou od velmocenských ambicí Mitteleuropy a národního socialismu. Komunisty ovládané východní Německo srovnatelné reformy schopné nebylo a muselo být po znovusjednocení obsazeno úřednickou a podnikatelskou správou, převzatou ze Spolkové republiky. I Rakousko má, přes úctyhodnou cestu, kterou od dob svého podlehnutí nacionálnímu socialismu v třicátých letech dvacátého století ušlo, ještě co otevírat.

Pro zbytek Střední Evropy znamenalo domnělé vítězství ve druhé světové válce ve skutečnosti jen velkoruskou okupaci a ještě hlubší upadnutí do „politiky kulturního (teď už spíše antikulturního) zoufalství“. Ve všech vazalských provinciích pak komunistické režimy cílevědomě zlikvidovaly všechny zbytky hodnototvorných elit a jejich nezávislost.

Spotřeba jako identita

Nehotové a totalitními ideologiemi rozvrácené středoevropské identity byly navíc ještě v době komunistické nadvlády v druhé polovině dvacátého století zasaženy novými civilizačními vlivy, na které žádná dosavadní národovecká, ale ani ideologická klišé nedokázala odpovědět. Generační vzpoura šedesátých let dvacátého století byla do velké míry umožněna rozšířením nového komunikačního fenoménu televize. Z ní vzešlá masová pop-kultura začala bourat dosud nedotknutelná společenská tabu a vzory na všech kontinentech bez ohledu na politiku.

Ještě destruktivnější dopad měl pokus o skloubení komunistické věrouky s konzumním životním stylem, který už v sedmdesátých letech dvacátého století rozeznal a přesně popsal Václav Havel ve slavné eseji Moc bezmocných. Vzniklý novotvar nazval post-totalitním režimem a jako první upozornil na znovu se objevující osobní zodpovědnost každého jednotlivce za směřování vlastního života, ale i za blaho obce. Bylo ironií, že zatímco polská opozice v podmínkách hluboké hospodářské krize a otevřené společenské konfrontace pochopila jeho text jako volání k otevřené protirežimní mravní a politické akci, miniaturní opozice československá se v situaci normalizační uspokojené spotřeby spokojila s heslem „života v pravdě“ jako výlučného návodu pro soukromí jednotlivce. Maďarský komunistický režim pak otevřeně hlásal „gulášový komunismus“ jako cestu k uklidnění společenských konfliktů po krizi v druhé polovině padesátých let. Spotřeba, a s ní neoddělitelně svázaná módnost bez kořenů, se tak ještě v údajně beztřídních a rovnostářských středoevropských společnostech staly improvizovanou, náhražkovou, ale kompletní "národní" identitou.

Konec komunistických režimů ve Střední Evropě přinesl unikátní historickou šanci na vystavění svobodných a pozitivních národních identit, zbavených historických komplexů, syndromů oběti a potřeb nepřítele. Zůstala nevyužita. Ani jeden ze středoevropských národů, zbavených nadvlády sovětského Ruska a devastující klece komunistických režimů, nedokázal v nově nastalé svobodě a míru postavit pozitivní „národní“ ideu. Ve všech případech se jako národní program prosadilo opakování a rozvíjení ublížené národovecké argumentace z devatenáctého století.

Hannah Arendtová popsala kdysi podhoubí totalitarismu jako roztříštěnou společnost, plnou rozhněvaných lidí, kteří sami sebe považují za bezvýznamné a zapomenuté. Společnosti dnešních středoevropských států s jejich převládajícím vyděračským antievropanstvím, populismem a xenofobií tento popis naplňují bezezbytku. Je to o to ironičtější, že z pohledu uspokojování hmotných potřeb svých obyvatel, přítomnosti míru nebo prodlužování průměrné délky života na tom středoevropské společnosti nikdy v historii nebyly lépe. Jenomže konzumerismus, jak se ukázalo, nemůže nahradit sebereflexi a pozitivní identitu společnosti. Velké dějiny Evropy, definované už přes půl století důrazem na právo, vzájemnost a solidaritu, se tak odehrávají do velké míry bez těch, kdo nechápou skutečnou cenu míru a svobody, a stavějí svoje identity a vnímání světa kolem nepravd národních „obrození“ a niterné potřeby nepřítele.

Střední Evropa zaostává

V reakci na průmyslovou revoluci rozvinutý svět vystavěl koncepty, jako jsou parlamentní demokracie, všeobecné volební právo, národní stát, národní sebeurčení a suverenita. Světové války podnítily rozvoj mezinárodního práva a vznik nadnárodních organizací jako OSN nebo Světová banka. Největší proměnu moderního světa ale přinesl teprve v posledních třiceti letech, bez ohledu na politiku, rozvoj počítačové techniky a boom informačních technologií. Globalizace finančních trhů i velké části výroby, spotřeby, služeb, ale i trávení volného času, cestování a zábavy, tam všude mobilní telefonie, internet nebo sociální sítě přinesly totální proměnu způsobů společenské komunikace, včetně jazyka.

Dnešní tweetující prezidenti, či jejich mluvčí, masírující voliče emocionálními výkřiky o sto čtyřiceti znacích, jsou tragikomickým kontrapunktem státníků, jako byli Winston Churchill, John F. Kennedy nebo Charles de Gaulle o pouhé dvě generace před nimi. Přidejme zvýšenou mobilitu pracovní síly v globálním měřítku, snížení úrovně obecné vzdělanosti a rozpad modelu tradiční rodiny především v západní civilizaci – a máme před sebou nejdramatičtější posun od doby průmyslové revoluce.

Racionalita politiky, která byla původním základním předpokladem zastupitelské demokracie, ve stejné době stále více podléhá emocionalitě a populismu, přenášeným a podřizujícím se neojazyku televizního způsobu podání světa, stejně jako primitivnosti sto čtyřiceti znakových výkřiků na sociálních sítích. Rozvinuté společnosti tím ztrácejí schopnost domluvy. Z demokracie se v jejich podání stává jen opakování nic neměnícího rituálu volební aritmetiky. Doposud nezpochybnitelný předpoklad národního celku se rozpadá. Dnes používané módní termíny jako postfaktualita, tribalizace nebo neotribalismus však nevystihují hrozící hloubku dezorganizace současných západních – a tím spíše středoevropských - společností.

Moderní „kmeny“ k sobě už neváže žádná hlubší vazba, než nechuť k jinak smýšlejícím a vypadajícím. Bez společné pozitivní vize uvnitř jazykových „národů“ sílí neschopnost hledat společný základ s jinak smýšlejícími společenskými skupinami. Pokud by se naše společnosti měly nakonec změnit na pouhou množinu „kmenů“ s úrovní fotbalových chuligánů, přestane demokracie fungovat úplně.

Střední Evropa potřebuje úkol – ne nepřítele

Tento poslední civilizační skok zastihl středoevropská etnizovaná společenství nepřipravená. Společný jazyk sám nestačí. Bez společného minima mravnosti, sdíleného chápání minulosti, úcty k rovnosti před zákonem a solidarity, společenství nefungují. Nehotové národní identity, opakovaně se měnící vlastnické poměry i politické režimy, po dlouhá desetiletí opakované likvidace hodnototvorných elit a růst mocenské vrstvy bez schopnosti vystavět pozitivní národní programy – to vše představuje obrovský handicap. Podle údajů Mezinárodního měnového fondu odešlo po roce 1989 z postkomunistických zemí na Západ asi dvacet milionů lidí v ekonomicky aktivním věku. Jenom ze Slovenska by to mělo být kolem dvou set tisíc mladých lidí, převážně s vysokoškolským nebo aspoň středoškolským vzděláním. Jaký sen o budoucnosti by tedy měl nebo mohl spojovat takové společnosti? Formální dodržování počtů a zvyklostí parlamentní demokracie samo o sobě ztracené století civilizačního vývoje nahradit nemůže.

Havlův důraz na osobní zodpovědnost jednotlivce za blaho obce jako východiska civilizačního rozvoje v nové situaci vlastně jen v českém prostředí potvrzoval a obnovoval linii evropsky zodpovědných moderních myslitelů, jako byli Tomáš Masaryk, Emanuel Rádl, Jan Patočka nebo Ladislav Hejdánek. I proto bylo v československém a celém středoevropském protitotalitním disentu tak snadné nalézt shodu na obraně universálních lidských práv.

Nevědomky se tak sklenul oblouk k modernitě některých myšlenek církevního reformátora Jana Husa. Ten už před sedmi sty lety napsal, že Němec dobrý je jeho srdci milejší, nežli bratr zlý… Zkouším si představit středoevropského politika, který by se dnes - o sedm století později - odvážil veřejně prohlásit, že dobrý muslim je pro společnost přínosnější, nežli domácí zločinec… Středoevropské národy ještě nepochopily, že v čase nejdelšího míru v evropských dějinách nepotřebují obraz nepřítele – potřebují úkol.

Psáno pro www.pritomnost.cz