Kdo není schopen mít podíl studu a spravedlnosti, má být usmrcen jako nákaza obce.
Platón, Protagoras 323


Tento dva tisíce let starý text je modernější, než cokoliv nabízeného českou politikou jednadvacátého století. Asi proto, že dává takový důraz na svědomí, povinnost vůči společenství a hodnoty, kterým v tom společenství všichni rozumějí a sdílejí je. Politika a občanství tu proto mají jednoznačný obsah, definovaný nediskutovatelnou povinností být součástí obrany obce. Každý občan Athén znal pro případ konfliktu své místo v šiku, ale i v míru povinně soužil s těmi, kdo v jednotce stáli a bojovali v jeho bezprostřední blízkosti. Politická lež byla nepředstavitelná, protože ohrožovala bezpečnost obce a všech, kdo v ní žili.

Doba se změnila. Ta dnešní dovoluje politikům lhát a podvádět. Nutí je dokonce soutěžit ve znásilňování reality. Svědomí, povinnost vůči celku a společné hodnoty přestaly být důležité. Zodpovědnost, či onen podíl na studu a spravedlnosti ve společnosti, nahradila prázdnota politického marketingu a krátká paměť médií - ale i voličů. Česká společnost se však, naštěstí, ve své většině stále ještě pokouší držet alespoň rituálů parlamentní demokracie, zakotvených v civilizačních rámcích Evropské unie a Severoatlantické aliance. Ale jak dlouho ještě? Rituály, zbavené hodnot, kvůli kterým vůbec vznikly, nestačí.

Přibližující se české volby prý budou historické a nejdůležitější od roku 1989. Každé jsou takové, a tyto nebudou výjimkou. Bez hodnot občanství a osobní povinnosti vůči celku, tak jasně definovaných antickým filosofem už před dvěma tisíci lety, jde v každých současných volbách pouze o dosti primitivní sebevzdělávací proces každé společnosti. Hledání osob a hodnot, které nám zachovají mír a pak po čtyři další roky předvádějí smluvené role. Zodpovědnost však má za všech okolností volič, který uděluje politikům povolení vstoupit do arény. Ten český zatím příliš moudrosti nepředvedl. Ale ta zodpovědnost mu, a to je přece jenom dobře, zůstává. Neznáme totiž lepšího řešení, a tak nezbývá než věřit ve schopnost ponaučení.

V těch nadcházejících volbách se však opravdu objevuje několik nových rizik. Základní konflikt mezi “tradičními” a “novými”, tedy mezi hnutím ANO na jedné straně, a ODS a ČSSD na straně druhé, je nechutný a hrozí patem. Za politiku se vydávají osobní útoky, zneužívání tajných nahrávek, policie i novinářů. Obnovení spolupráce ODS a ČSSD, v případě, že by součet jejich volebních zisků byl větší, než to, co dostane ANO, hrozí návratem toho nejhoršího korupčního potenciálu z dob opoziční smlouvy a časů následujících. Navíc posílí vliv komunistů. kteří považují nárůst svého faktického vlivu v posledních letech za důkaz nevyhnutelnosti jejich návratu k moci. Obklíčené ANO by pak mohlo s podporou prezidenta komunisty osvobodit úplně. Netvrdím, že se tak stane, stejně jako nepožaduji trest smrti pro prolhané, zkorumpované a moc zneužívající politiky demokratických politických stran. Poukazuji pouze na to, že tři nejvlivnější parlamentní seskupení v zemi dnes necítí povinnost “mít podíl studu a spravedlnosti” vůči společnosti, kterou mají zastupovat - a sloužit jí. O povinnosti se dohodnout nebo alespoň chovat slušně ve jménu obce, zdá se, především ony “tradiční” strany, zřejmě nikdy neslyšely. A pokud ANO nedonutí svého předsedu, aby našel státotvornější mantru, než “je to spiknutí proti mně”, bude výsledkem těchto voleb jenom další nepovedený omyl rozvrácené společnosti bez společných hodnot.

Když demokraté ztrácejí pocit studu a spravedlnosti, pak tento nedostatek hodnot nahrazují hněvem. Jenomže ve chvíli, kdy ztratí schopnost domluvy, vyškrábou se pokaždé k moci po jejich rozhněvaných zádech populisté, pro které je demokracie jen hra hlupáků a laciná cesta k absolutní netolerantní moci. Memento selhání českých demokratických politických stran na konci války, které otevřelo cestu k volebnímu vítězství tehdejší otevřeně teroristické a výhradně sovětské diktatuře sloužící Komunistické straně Československa, je dodnes platné. Plejáda těch, kdo v celém spektru české politiky poklonkují nezměněným ruským mocenským choutkám, je přitom dnes ještě širší, než v roce 1946.

Přesto, anebo spíše právě proto, by u voleb neměl chybět žádný volič. Neznáme a nemáme lepší způsob, jak posunovat obsah, kulturnost a slušné chování politiky a politiků, než vlastním podílem na volbách. To, že volené politiky musíme kontrolovat po celou dobu jejich propůjčeného mandátu, se ještě musíme naučit. Nikdo jiný, než volič, politiky k pocitu studu a potřebě spravedlnosti, nedonutí.