Osobní neschopnost pravdy dovedla mnohé československé i české představitele ke zneužívání historie jako nástroje momentální politiky. Není nyní podstatné zkoumat hlubinné psychologické předpoklady jejich notorických selhávání ve chvílích krize, či proč se k obrazu historie svého národa chovali a chovají stejně – tedy jako k trhacímu kalendáři, ze kterého je možné vytrhávat jednotlivé listy pro nejrůznější použití, podle potřeby.

Spojuje je neúcta k právu, mravním hodnotám a také přesvědčení, že všechno ve veřejném životě je jen klam a věc interpretace. Fakta jsou jim na obtíž, mnohem víc spoléhají na manipulaci, účelovou propagandu emocí, sebestylizaci oběti a vytváření obrazu nepřítele všude kolem nás. Nejde přitom o českou specialitu, ale o zásadní problém nehotových národních identit ve Střední Evropě, projev dosud nepřekonaného „kulturního zoufalství“ z dob formování moderních jazykově národních komunit devatenáctého století. Polští, slovenští i maďarští historici by mohli vyprávět.

Nejčerstvějším příkladem je neschopnost přiznat podíl české (slovenské, polské i maďarské) společnosti na utrpení rasově identifikovaných „jiných“ mezi třicátými a padesátými lety minulého století.

Historik Jan Tesař, v tomto ohledu autor nad jiné kvalifikovaný, v úvodu svojí monumentální práce „Česká cikánská rapsodie“ napsal:
„Právě v Čechách se nacistům za iniciativní pomoci české protektorátní vlády a jejích úřadů podařilo dovést plán na vyvraždění Cikánů téměř do konce, tak jako málokde.“

To je, bohužel, krutá pravda. Česká společnost, její instituce a reprezentace souhlasily a aktivně se ze své svobodné vůle podílely na vyvolávání rasové nesnášenlivosti vůči Židům a Romům dlouho před nacistickou okupací v březnu 1939. O to větší nesou spoluzodpovědnost za všechno, co se v důsledku stalo, byť rukama nacistů. O to ostudnější je slabošské a hloupé předstírání nevinnosti ze strany některých současných českých politiků.

„Právě česká společnost zůstala víc než která jiná lhostejná vůči této tragédii a svému vlastnímu podílu na ní, a právě jí z toho po letech vznikla těžká kulturní a mravní újma s nedohlednými důsledky ještě do budoucna,“ napsal k tomu Jan Tesař.

Co řeknou pánové Okamura, Weigl nebo otec a syn Klausové na dochovanou, špatnou němčinou psanou žádost velitele lágru Lety Josefa Janovského z 27. prosince 1942 o zařazení „potulujících se“ Waltra Hyny a Anastázie Janečkové „do transportu do Auschwitz“? Odůvodnění? „Jedná se o osoby štítící se práce, které nemají rádi práci.“ Oba přitom prokazatelně měli dlouhodobé stálé zaměstnání jako zemědělští dělníci na velkostatku Bohy-Rohy. Kdyby šlo o někoho jiného než o Romy, byla by v tom poválečná retribuční justice okamžitě viděla vraždu. Ne tak, když se jednalo o „Cikány“.

Josef Janovský byl sice 20. září 1945 zatčen, ale jeho trestní řízení bylo po necelém roce zastaveno. Znovu byl obžalován až začátkem roku 1948, ale už v září téhož roku ho pražský mimořádný lidový soud osvobodil. Svědectví o tom, že Janovský osobně zavinil smrt desítek vězňů, které nechával věšet na kříž, kopal a mlátil klackem, o tom, že zakazoval táborovému lékaři uvádět v úmrtních listech skutečnou příčinu smrti ubitých, nebo o tom, že v zimě nechával celé rodiny svléknout do naha a strážní je pak oblévali vodou z hadice, o rozkrádání většiny potravin, které Janovský vozil nadřízeným na policejní ředitelství do Prahy – nic z toho „lidovému soudu“ nestačilo pro vyslovení viny.

Bylo by hezké, kdyby každý český politik, který chce promluvit o historii, nejprve sedl a přečetl si alespoň jednu z dnes už mnoha dostupných odborných prací. Je to ale poněkud naivní představa. Tito politici jsou zvoleni. Ve svém strachu o moc slouží společenství, které z velké části odmítá připustit byť i jen sebemenší náznak spoluviny za úmyslné a cílené vyvražďování českých Romů. Nemalá část ho ještě dnes dokonce schvaluje. Zvolení sluhové lží ve své zbabělosti proto nesmějí k pravdě ani přičuchnout. To je ona „těžká kulturní a mravní újma s nedohlednými důsledky ještě do budoucna“, kterou viděl a popsal už Jan Tesař.

Pro takové „politiky“ je jednodušší útočit na novináře, kteří se drží historických faktů – a tyto útoky zesilují. Trend udává, bohužel, prezident Miloš Zeman. Jiřího Pehe, jednoho z nejlepších a nejčestnějších novinářů současnosti, si dovolil nazvat „nejhloupějším českým novinářem“ a „hyenou“. Během chvilky se přidali další – a logicky se objevily i výhrůžky likvidací. Zatím je to jenom nevkusné - stejně jako bylo antisemitské a protiromské psaní agrárnického a katolického tisku od jara 1938, dávno před Mnichovem a Druhou republikou. Ale to byl jenom začátek.

Sprostota je vždy jenom šatem lži a lež oděvem slabochů. Anglický básník John Donne napsal před téměř půl tisíciletím, v roce 1624, slavné poslání, které o více než čtyři sta let později, v roce 1940, proslavil román Ernesta Hemingwaye: „…smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“