Když si v polovině prosince - přesně ve stylu Marfuši ze slavné pohádky o Mrazíkovi - nastávající soudkyně Vrchního soudu v Praze Hana Hrnčířová při čtení rozsudku po šestadvacáté utřela nos otevřenou dlaní s nataženými prsty, přestal autor další opakování tohoto vznešeného gesta raději počítat. Paní soudkyně, ač s rýmou, zjevně pospíchala. Od Nového roku totiž povýší - přechází z pražského Městského soudu na soud Vrchní - a tak si musela vyčistit stůl. A poněkud nedůstojná forma tak jen přesně odpovídala nechutnosti obsahu ukončení tří let řízení před tímto senátem.

Celou slavnou komedii o spravedlnosti si totiž soud mohl dávno odpustit. Všechno přece bylo jasné už čtrnáct let. Politické zadání tehdejších špiček ČSSD (Jiří Paroubek a Radko Martínek) Nejvyššímu státnímu zastupitelství (Marie Benešová) zajistilo, že NSZ vmžiku zapomnělo na původní vlastní písemný požadavek trestního stíhání „expertů“ Ministerstva pro místní rozvoj a jejich bohatě prokázané rozkrádání přikrylo. Příkaz shora zajistil i slepotu Vrchního státního zastupitelství a policie. Vymyslela se úplně nová „organizovaná skupina pachatelů“, která prý ukradla přes dvě stě milionů z „fondů PHARE“, tedy z předvstupních prostředků Evropské unie, poslaných ministerstvu na podporu rozvoje malého a středního podnikání.

Drobný problém, který představoval fakt, že z účtů MMR nezmizela ani koruna, vyřešil státní zástupce jednoduše tím, že bez rozhodnutí soudu iniciativně informoval Evropskou komisi, že došlo k závažnému zločinu a poškození zájmů EU. Brusel logicky začal okamžitě požadovat navrácení prostředků, které podle samotných českých orgánů nebyly použity v souladu s unijními předpisy. Vláda by se asi i bránila, ale materiály pro ni připravovalo, samozřejmě, Ministerstvo pro místní rozvoj, jehož jedinou starostí bylo, aby se nepřišlo na jeho mnohem závažnější staré hříchy. Vláda tak raději s ostudou vrátila do Bruselu přes dvě stě milionů korun. A škoda byla hned na světě.

Hlavním smyslem tohoto triku bylo ovšem zbavit se dvojice nepohodlných whistleblowerů (bývalý náměstek ministra Ing.Petr Forman a likvidátor RNDr.Radim Špaček), kteří na dřívější rozkrádání na ministerstvu přišli a upozornili na ně. Teď z nich byli obžalovaní a součást „organizované skupiny“, a, jaksi „logicky“, nic z jejich tvrzení o pochybeních ministerstva či politiků už nikdy nebylo bráno v potaz, natož aby se vyšetřovalo.
Podrobný popis této konkrétní kauzy si čtenář může přečíst na https://blog.aktualne.cz/blogy/jan-urban.php?itemid=29500

Na začátku se ještě jeden jediný soudce vzpěčoval a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství Borise Havla při odůvodnění osvobozujícího rozsudku nehledanými slovy poslal k šípku. Spojení dvou whistleblowerů s „organizovanou skupinou pachatelů“ je vymyšlené, vazba zbytečná, důkazy nedostačující….

A tak nastoupila raději ona zvláštní, politice přítulně naslouchající skupina „soudruhů soudců…“ – a podobný omyl už žádný z následujících čtyř senátů Městského a Vrchního soudu v Praze nikdy neopakoval. RNDr. Radim Špaček byl odsouzen k nepodmíněnému trestu čtyř let a Ing. Petr Forman až nyní, po čtrnácti letech, k podmíněnému trestu tří let s pětiletým odkladem. Oba navíc musejí Ministerstvu pro místní rozvoj splácet mnohamilionové „škody“.

Zákon má být nejvyšším vyjádřením obecné mravnosti a slušnosti. Má je symbolizovat a chránit. V citlivém a na úctě k těmto hodnotám postaveném organismu justice se jistě vždy mohou najít zbabělí, úplatní či moci podléhající jedinci. Ale justice sama musí mít tolik mravní síly a slušnosti, aby před nimi právo, spravedlnost i zákon ubránila. Ta česká to neumí. Dokud se sama nebude umět bránit takovým excesům a dokud sama bude uvnitř svých řad trpět politice naslouchající „soudruhy soudce“, nemá smysl Českou republiku chápat jako stát právní a spravedlivý.

P. S. Odvolání Ing. Petra Formana bude znovu posuzovat Vrchní soud v Praze… Podle normy Evropského soudu pro lidská práva je maximální přijatelnou délkou soudního řízení v zemích Evropské unie šest let…