Státní rozpočet za rok 2019 skončil oficiálně ve ztrátě 28,5 miliardy korun. Ten údaj nebyl pravdivý.

Opozice ho prohlásila za nejhorší výsledek státních financí za poslední čtyři roky, ale vláda si ho pochválila jako úspěch. Opozice kritizovala, že vláda v době ekonomického růstu hospodařila se ztrátou, namísto, aby šetřila. Ministryně financí opáčila, že ještě žádná vláda tolik neinvestovala. A neshodli se ani na tom, zda si vláda náhodou nepomohla jednorázovým rozpuštěním rezerv ve výši 18 mld. Kč z Fondu národního majetku. Emoce ale nebyly nijak zvlášť vypjaté, protože i těch, bratru, šestačtyřicet miliard se při stále ještě rozjeté ekonomice dá snést. Ani opozice však nehájila a nemluvila pravdu.

Vláda však, stejně jako představitelé opozice, už několik měsíců vědí, že státnímu rozpočtu hrozí v tomto roce mimořádný výdaj ve výši minimálně čtrnáct a půl miliardy, v horším případě přes dvacet miliard. Výdaj s významným politickým obsahem. Nikdo si ale nedovolí o něm veřejnosti cokoliv říci. Nikdo nemá odvahu riskovat, že by se veřejnost začala ptát, kdo za tu sekeru do výdajů státu může.

Zákon o státním rozpočtu (zákon č. 218/2000 Sb.) v ustanovení § 5(2) praví, že:
„Státní rozpočet obsahuje očekávané příjmy, jakož i odhadované výdaje státního rozpočtu v rozpočtovém roce a financující položky.“ Ministerstvo financí je z tohoto zákona povinno do rozpočtu uvést všechny odhadované výdaje – a nic nezamlčet.

Vláda i opozice přitom už totiž stejných několik měsíců velmi dobře vědí, že stát po více než dvaceti letech zapírání definitivně prohrál spor se společností Diag Human. Nyní čelí pravomocným rozsudkům zatím lucemburských a belgických soudů, přikazujícím zaplatit dlužných čtrnáct a půl miliardy korun. V Lucembursku bylo na tuto částku dokonce vydáno exekuční rozhodnutí na jakýkoliv majetek českého státu – zatím jen v dosahu této jurisdikce. Ani to nepředstavuje pro ministerstvo financí a opozici „odhadovaný výdaj“, uvedený ve státním rozpočtu na tento rok?

Dosavadní reakce české politiky je, jemně řečeno, netvůrčí. Premiér Babiš se ve Sněmovně osobně přiznal, že ze soudem zamražených účtů v lucemburských bankách přikázal stáhnout všechna aktiva. Lucembursko, jako hlavní evropský bankovní trh, je od té chvíle pro české banky nedostupný, a navíc místní prokuratura takto inovativní postup raději začala vyšetřovat. Stát se totiž už v roce 2013 lucemburskému soudu neprozřetelně písemně zavázal, že v případě prohry dlužnou částku okamžitě uhradí. A teď někdo chce, aby ten stát takový splnil slib?

Členský stát Evropské unie se nemůže chovat jako venkovský karbaník, který po prohrané hře utíká z hospody bez placení záchodovým okýnkem. Od sousedů z vesnice ale neuteče. Exekuční rozhodnutí zmíněných soudů představují platební povinnost v rámci celé Evropské unie. Je tedy jen otázkou krátkého času, než další a další státy přestanou být pro český stát a banky dostupné.

A to nemluvíme ještě o mnohem větším nebezpečí pro státní rozpočet. V loňském roce se ve stejné věci naplno rozběhla i mezinárodní arbitráž, zkoumající, zda český stát ochránil zahraničního investora na úrovni přiznaných mezinárodních standardů i tuzemských zákonů.

Ministerstvo financí zatím za každou cenu zdržuje a odvolává se i proti konečným a pravomocným soudním verdiktům. Žádný odsouzený kriminálník nemůže prohlásit konečný rozsudek za mylný a nenastoupit do vězení. Kdo je to stát, že si uzurpuje místo nad zákonem? Zatím může, protože v opozici není nikdo, kdo by měl odvahu se zeptat, kdo za to může, a kdo bude nakonec za to zdržování a miliardy navíc zodpovědný. Může, protože ani čeští novináři nemají odvahu se politiků na zodpovědnost ptát.

Laskavý čtenář si jistě všimne, že si těchto ověřených informací nikdo, ale opravdu nikdo, nevšimne…