Když prezident nehorázně lže (a novinář mu pomáhá)
V posledním čísle časopisu Euro vyšel rozsáhlý rozhovor Jefima Fištejna s prezidentem Václavem Klausem. Prezident v něm nehorázně lhal – a jinak uznávaný novinář mu přihrával způsobem, který se vymyká sebetolerantnějším definicím minimální profesionality. Kdyby nešlo o nejpodstatnější přístup k bezpečnosti státu, dalo by se možná mávnout rukou nad dvěma stárnoucími profesionály, kteří k sobě prostě mají dlouhodobé sympatie.
Je navíc opravdu pozoruhodné, že si na pozadí událostí v Gruzii a předchozího porušení smluv o dodávkách ruské ropy do České republiky, tak zásadní nepravdy nevšiml nikdo z tradičních kritiků intelektuálně stále slabšího prezidenta. I to je vypovídající ilustrace o slabosti a bezpaměti českých novinářů.
Jefim Fištejn, kterého si osobně nesmírně vážím za jeho práci v ruském vysílání Svobodné Evropy, propadl na začátku devadesátých let málo kritické náklonnosti k ODS. Nebyl sám. Nikdy zatím ale ve své názorové jednoznačnosti nepřekročil hranice novinářské poctivosti. Až nyní. On sám ve svojí otázce – bez odstupu a minimálního zkontrolování faktů - podsunul Václavu Klausovi zásluhu a snad i autorství myšlenky vystavět v polovině devadesátých let ropovod a plynovod Ingolstadt, který navěky přerušil strategicky šílenou stoprocentní závislost České republiky na dodávkách ruské ropy a ruského zemního plynu výlučně ruskými produktovody.
Prezident si tuto zásluhu bez uzardění přivlastnil a lhal o samozřejmosti, s jakou tehdy údajně uvažoval o tom, že „dvě roury jsou výhodnější než jedna“. Je dostatek dokumentů a pamětníků, které a kteří potvrzují totální opak. Václav Klaus byl vůbec největším odpůrcem Ingolstadtu. Iracionálním, schopným podlých manipulací a zákulisních triků, kterými se za jakoukoliv cenu do poslední chvíle snažil zabránit výstavbě alternativních produktovodů a prodloužit tak totální závislost na Rusku. Opakuji – pamětníků a účastníků oněch diskuzí na vládě i v ODS nebo ODA, kteří jsou schopni a ochotni tato fakta dosvědčit, je dostatek.
Ještě když pochopil, že projektu nedokáže zabránit, pokusil se prosadit – proti varování zpravodajských služeb i koaličních partnerů z ODA a KDU – aby alespoň plyn dodávala přes Ingolstadt společnost s většinovým ruským podílem. Pro svoje jednání nebyl schopen předložit jediný racionální argument, ale o to drsnější byly zákulisní metody, kterými svoje protičeské rozhodnutí prosazoval. Identickým způsobem postupoval jeho jediný spojenec mimo ODS, ministr ODA Vladimír Dlouhý. Ten se půl roku vyhýbal pod nejrůznějšími záminkami jednání nejvyšších orgánů ODA, které byly skutečným iniciátorem strategického rozhodnutí připojit se na západní produktovody. Když už nemohl odjet na zbytečnou, a jenom pro tento účel vymyšlenou cestu do zahraničí, nechal se na dva dny uložit do nemocnice pro údajné „ vyčerpání“. ODA mu potom na zvláštním jednání v Jeseníkách dala nůž na krk a den před hlasováním ve vládě mu předseda Jan Kalvoda dokonce nepokrytě pohrozil, že pokud nebude hlasovat podle rozhodnutí vedení ODA pro Inglostadt a nezávislost na ruských vlivech, bude okamžitě odvolán – i kdyby to znamenalo vládní krizi.
Dlouhý, po domluvě s Klausem, se pak ještě na poslední chvíli omluvil a na zasedání vlády nepřišel - a poslal za sebe náměstka Sábelu, který podle jednacího řádu nemohl hlasovat. Klaus s Dlouhým se domnívali, že chybějící hlas bude při jistém počtu poslušných ministrů většinové ODS znamenat jejich vítězství. Hrdinou této kritické chvíle se stal ministr vnitra Jan Ruml, který jako jediný z ministrů ODS zvedl hlas proti Klausovi. Ingolstadt prošel o jeho jediný hlas. Ještě jednou opakuji. Toto všechno lze snadno ověřit, a novinář významu Jefima Fištejna to měl vědět nebo mohl snadno zjistit, když rozhovor připravoval. Prezident v této věci lže opakovaně – včetně svého rozhovoru pro Wall Street Journal, kdy tvrdil, že za celý jeho život Rusko jednou jedinkrát nesnížilo dodávky ropy do České republiky. Nejsmutnější ze všeho je, že ani tak respektovaný časopis, jako je EURO, nedokáže najít editora, který by takové lži dokázal vyškrtat. Je ironické, že celý rozhovor je ohlášen na titulní straně pod titulem "Jsem idealista".
Je navíc opravdu pozoruhodné, že si na pozadí událostí v Gruzii a předchozího porušení smluv o dodávkách ruské ropy do České republiky, tak zásadní nepravdy nevšiml nikdo z tradičních kritiků intelektuálně stále slabšího prezidenta. I to je vypovídající ilustrace o slabosti a bezpaměti českých novinářů.
Jefim Fištejn, kterého si osobně nesmírně vážím za jeho práci v ruském vysílání Svobodné Evropy, propadl na začátku devadesátých let málo kritické náklonnosti k ODS. Nebyl sám. Nikdy zatím ale ve své názorové jednoznačnosti nepřekročil hranice novinářské poctivosti. Až nyní. On sám ve svojí otázce – bez odstupu a minimálního zkontrolování faktů - podsunul Václavu Klausovi zásluhu a snad i autorství myšlenky vystavět v polovině devadesátých let ropovod a plynovod Ingolstadt, který navěky přerušil strategicky šílenou stoprocentní závislost České republiky na dodávkách ruské ropy a ruského zemního plynu výlučně ruskými produktovody.
Prezident si tuto zásluhu bez uzardění přivlastnil a lhal o samozřejmosti, s jakou tehdy údajně uvažoval o tom, že „dvě roury jsou výhodnější než jedna“. Je dostatek dokumentů a pamětníků, které a kteří potvrzují totální opak. Václav Klaus byl vůbec největším odpůrcem Ingolstadtu. Iracionálním, schopným podlých manipulací a zákulisních triků, kterými se za jakoukoliv cenu do poslední chvíle snažil zabránit výstavbě alternativních produktovodů a prodloužit tak totální závislost na Rusku. Opakuji – pamětníků a účastníků oněch diskuzí na vládě i v ODS nebo ODA, kteří jsou schopni a ochotni tato fakta dosvědčit, je dostatek.
Ještě když pochopil, že projektu nedokáže zabránit, pokusil se prosadit – proti varování zpravodajských služeb i koaličních partnerů z ODA a KDU – aby alespoň plyn dodávala přes Ingolstadt společnost s většinovým ruským podílem. Pro svoje jednání nebyl schopen předložit jediný racionální argument, ale o to drsnější byly zákulisní metody, kterými svoje protičeské rozhodnutí prosazoval. Identickým způsobem postupoval jeho jediný spojenec mimo ODS, ministr ODA Vladimír Dlouhý. Ten se půl roku vyhýbal pod nejrůznějšími záminkami jednání nejvyšších orgánů ODA, které byly skutečným iniciátorem strategického rozhodnutí připojit se na západní produktovody. Když už nemohl odjet na zbytečnou, a jenom pro tento účel vymyšlenou cestu do zahraničí, nechal se na dva dny uložit do nemocnice pro údajné „ vyčerpání“. ODA mu potom na zvláštním jednání v Jeseníkách dala nůž na krk a den před hlasováním ve vládě mu předseda Jan Kalvoda dokonce nepokrytě pohrozil, že pokud nebude hlasovat podle rozhodnutí vedení ODA pro Inglostadt a nezávislost na ruských vlivech, bude okamžitě odvolán – i kdyby to znamenalo vládní krizi.
Dlouhý, po domluvě s Klausem, se pak ještě na poslední chvíli omluvil a na zasedání vlády nepřišel - a poslal za sebe náměstka Sábelu, který podle jednacího řádu nemohl hlasovat. Klaus s Dlouhým se domnívali, že chybějící hlas bude při jistém počtu poslušných ministrů většinové ODS znamenat jejich vítězství. Hrdinou této kritické chvíle se stal ministr vnitra Jan Ruml, který jako jediný z ministrů ODS zvedl hlas proti Klausovi. Ingolstadt prošel o jeho jediný hlas. Ještě jednou opakuji. Toto všechno lze snadno ověřit, a novinář významu Jefima Fištejna to měl vědět nebo mohl snadno zjistit, když rozhovor připravoval. Prezident v této věci lže opakovaně – včetně svého rozhovoru pro Wall Street Journal, kdy tvrdil, že za celý jeho život Rusko jednou jedinkrát nesnížilo dodávky ropy do České republiky. Nejsmutnější ze všeho je, že ani tak respektovaný časopis, jako je EURO, nedokáže najít editora, který by takové lži dokázal vyškrtat. Je ironické, že celý rozhovor je ohlášen na titulní straně pod titulem "Jsem idealista".