Jiří Paroubek u soudu přistižen při lži
Jiří Paroubek veřejnosti i novinářům lhal – před soudem však ztratil odvahu a musel přiznat pravdu. Politická funkce, ani arogance moci tentokrát na důkazy nestačily. Kéž by to tak bylo pokaždé.
Fondy PHARE na podporu malého a středního podnikání, rozkradené v ČR s přispěním MMR a jedinců z delegatury EK v Praze v letech 1998-2001, už nikoho moc nezajímají. Stejně zapomenutá je i ostudná, více než čtvrtmiliardová, pokuta, kterou za to Česká republika musela v roce 2008 zaplatit Evropské komisi. Nikoho také nenapadne to vyšetřovat. Nedejte nebesa, aby se přišlo na to, že za to mohl nějaký politik. Stále však probíhá soud se skupinou deseti domnělých spiklenců, kteří podle státního zastupitelství, „od samého počátku“ plánovali a v roce 2005 se podle tohoto plánu pokusili ukrást zbylých a nikým nepoužívaných více než dvě stě milionů. Tomuto zločinu však prý zabránil „hrdinský“ zásah tehdejšího ministra pro místní rozvoj Jiřího Paroubka a jeho nástupce Radko Martínka. (Viz archív blogů a moje pře s Jiřím Paroubkem v listopadu a prosinci 2007). Když jsem o kauze začal psát, a na důkazech prokazoval, že oficiální verze je plná trhlin a otevřených nepravd, obvinil mne Jiří Paroubek ze lži a požadoval dokonce omluvu za údajnou pomluvu. Radko Martínek odmítl nabídku veřejné diskuze a oba pánové se pak s odvoláním na probíhající soudní líčení raději odmlčeli. Na konci dubna oba konečně vystoupili před soudem v roli svědků. A děly se věci...
Pomiňme komické a ve Střední Evropě zcela určitě nejdelší sako Paroubkova obleku, a nevšímejme si uši rvoucí neznalosti přechodníků. Před zdvořilým a korektním senátem Městského soudu v Praze stál v roli svědka především mocný muž, který si nic nepamatoval.
„Nevím, nepamatuji se“.
„Nedokáži odpovědět“.
„Nevím, jestli jsem ty dopisy dostal, a jestli jsem na ně odpověděl“.
„Nevzpomínám si“.
„Nemám tušení“.
„Není mi o tom nic známo“.
„Nedokážu kvalifikovaně odpovědět“.
Nevzpomněl si ani na stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství či varování ředitele jeho vlastního odboru vnitřního auditu, že holandská poradenská společnost CVP se při správě oněch fondů zřejmě dopustila porušení zákona a mělo by být na ni podáno trestní oznámení. Základní dokument celé kauzy, sedmi poradami předcházejícího ministra schválený Transformační plán, který měl zabránit rozkrádání a napravit už tehdy soudem vytýkaný protiprávní stav, prý také neznal. Nevěděl ani to, na základě jakých právních rozborů se rozhodoval a kdo je zpracoval. S naprosto vážnou tváří soudu tvrdil, že se rozhodoval na základě svého „šestého smyslu“ – a za zbytek mohou podřízení.
Jenomže pak mu předseda senátu začal předkládal k vyjádření konkrétní dokumenty ze spisu - a Jiří Paroubek začal dělat chyby. Začalo to nenápadně. Byly mu předloženy některé dopisy, o kterých před chvílí tvrdil, že o nich neví. Měl se vyjádřit zda rukou psané poznámky v textu psal on sám. Napoprvé vyšlo jeho přiznání poněkud neurčitě: „Nevylučuji, že jsem to viděl...“
Pak ovšem musel výslovně uznat, že podepsal dva dopisy oné podivné holandské společnosti. Nedošlo mu, že tím přiznává, že už dva týdny po nástupu do funkce jednal v rozporu s tehdy platným právním stanoviskem ministerstva, a zavázal stát bezdůvodně vstoupit do sporu mezi dvěma soukromými subjekty. O dva roky a řadu podivných přehmatů později bude jenom tento nesmysl stát Českou republiku kolem pětatřiceti milionů. Firma totiž využila Paroubkův příslib a pozdější jednání k tvrzení, že v ní Česká republika „vzbudila oprávněné očekávání“ - a vyvolala arbitráž, ke které by v právním státě, za normálních okolností a za normálního ministra, nikdy nedošlo. Paroubkův poradce v ní bude svědčit – proti České republice.
Jiřího Paroubka v té chvíli jeho „šestý smysl“ nechal úplně na holičkách. Všichni mu viseli na rtech, protože bylo jasné, že si vůbec neuvědomuje závažnost toho, co na sebe prozradil. A pak přišla bomba... Jiří Paroubek před soudem neodvolatelně přiznal, že s onou podivnou holandskou společností osobně jednal, a dokonce v přítomnosti právníků – těch, o kterých jen pět minut předtím nic nevěděl.
Připomeňme si, co napsal 30.11.2007 ve svém blogu „Den, kdy Jan Urban začal lhát“: „Pokud si dobře pamatuji po třech letech se společností CVP jako ministr pro místní rozvoj jsem osobně nejednal“. (pozn.autor: Interpunkce i slovosled dle originálu) A jakoby ještě neměl dost, potvrdil, že kauzu dál osobně sledoval a opakovaně ji probíral i se svým nástupcem, Radko Martínkem. A že to bylo i v době, kdy se jednalo o podání trestního oznámení, tedy na jaře 2005 – ne ovšem už na holandskou společnost, jak už rok předtím navrhlo Nejvyšší státní zastupitelství, ale na ono údajné spiklenecké centrum, do kterého Martínkovo ministerstvo přiřadilo pro jistotu i dva pány, kteří jako první na přehmaty CVP upozornili a zpracovali už zmíněný Transformační plán. Radko Martínek o týden později při výpovědi před soudem společné konzultace s Jiřím Paroubkem potvrdil.
V tomto státě stačí být ministrem, aby vám prošly i mnohasetmilionové průšvihy. Na politické příslušnosti nezáleží. V tomto konkrétním případě ale pánové Lachnit, Paroubek a Martínek shazují vlastní „chyby“ na někoho jiného. Vzpomene si laskavý čtenář na televizní prohlášení Jiřího Paroubka, ve kterém vyzýval obžalovaného Ing Petra Formana, aby „se k věci postavil mužně a přiznal vinu“? Před soudem už bylo mimo jakoukoliv pochybnost dokázáno, že to byl právě Petr Forman, kdo opakovaně Jiřího Paroubka i Radko Martínka v dopisech varoval před možným dalším zneužitím fondů a vyzýval je k zásahu. Paroubek si na to prý nepamatuje, Martínek to přiznal. Myslíte si, že Jiří Paroubek ví něco o mužnosti, která by mu nyní měla velet k omluvě?
Tento politik veřejnosti vědomě lhal. Quod erad demonstrandum. Závěr ať si udělá čtenář sám.
Fondy PHARE na podporu malého a středního podnikání, rozkradené v ČR s přispěním MMR a jedinců z delegatury EK v Praze v letech 1998-2001, už nikoho moc nezajímají. Stejně zapomenutá je i ostudná, více než čtvrtmiliardová, pokuta, kterou za to Česká republika musela v roce 2008 zaplatit Evropské komisi. Nikoho také nenapadne to vyšetřovat. Nedejte nebesa, aby se přišlo na to, že za to mohl nějaký politik. Stále však probíhá soud se skupinou deseti domnělých spiklenců, kteří podle státního zastupitelství, „od samého počátku“ plánovali a v roce 2005 se podle tohoto plánu pokusili ukrást zbylých a nikým nepoužívaných více než dvě stě milionů. Tomuto zločinu však prý zabránil „hrdinský“ zásah tehdejšího ministra pro místní rozvoj Jiřího Paroubka a jeho nástupce Radko Martínka. (Viz archív blogů a moje pře s Jiřím Paroubkem v listopadu a prosinci 2007). Když jsem o kauze začal psát, a na důkazech prokazoval, že oficiální verze je plná trhlin a otevřených nepravd, obvinil mne Jiří Paroubek ze lži a požadoval dokonce omluvu za údajnou pomluvu. Radko Martínek odmítl nabídku veřejné diskuze a oba pánové se pak s odvoláním na probíhající soudní líčení raději odmlčeli. Na konci dubna oba konečně vystoupili před soudem v roli svědků. A děly se věci...
Pomiňme komické a ve Střední Evropě zcela určitě nejdelší sako Paroubkova obleku, a nevšímejme si uši rvoucí neznalosti přechodníků. Před zdvořilým a korektním senátem Městského soudu v Praze stál v roli svědka především mocný muž, který si nic nepamatoval.
„Nevím, nepamatuji se“.
„Nedokáži odpovědět“.
„Nevím, jestli jsem ty dopisy dostal, a jestli jsem na ně odpověděl“.
„Nevzpomínám si“.
„Nemám tušení“.
„Není mi o tom nic známo“.
„Nedokážu kvalifikovaně odpovědět“.
Nevzpomněl si ani na stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství či varování ředitele jeho vlastního odboru vnitřního auditu, že holandská poradenská společnost CVP se při správě oněch fondů zřejmě dopustila porušení zákona a mělo by být na ni podáno trestní oznámení. Základní dokument celé kauzy, sedmi poradami předcházejícího ministra schválený Transformační plán, který měl zabránit rozkrádání a napravit už tehdy soudem vytýkaný protiprávní stav, prý také neznal. Nevěděl ani to, na základě jakých právních rozborů se rozhodoval a kdo je zpracoval. S naprosto vážnou tváří soudu tvrdil, že se rozhodoval na základě svého „šestého smyslu“ – a za zbytek mohou podřízení.
Jenomže pak mu předseda senátu začal předkládal k vyjádření konkrétní dokumenty ze spisu - a Jiří Paroubek začal dělat chyby. Začalo to nenápadně. Byly mu předloženy některé dopisy, o kterých před chvílí tvrdil, že o nich neví. Měl se vyjádřit zda rukou psané poznámky v textu psal on sám. Napoprvé vyšlo jeho přiznání poněkud neurčitě: „Nevylučuji, že jsem to viděl...“
Pak ovšem musel výslovně uznat, že podepsal dva dopisy oné podivné holandské společnosti. Nedošlo mu, že tím přiznává, že už dva týdny po nástupu do funkce jednal v rozporu s tehdy platným právním stanoviskem ministerstva, a zavázal stát bezdůvodně vstoupit do sporu mezi dvěma soukromými subjekty. O dva roky a řadu podivných přehmatů později bude jenom tento nesmysl stát Českou republiku kolem pětatřiceti milionů. Firma totiž využila Paroubkův příslib a pozdější jednání k tvrzení, že v ní Česká republika „vzbudila oprávněné očekávání“ - a vyvolala arbitráž, ke které by v právním státě, za normálních okolností a za normálního ministra, nikdy nedošlo. Paroubkův poradce v ní bude svědčit – proti České republice.
Jiřího Paroubka v té chvíli jeho „šestý smysl“ nechal úplně na holičkách. Všichni mu viseli na rtech, protože bylo jasné, že si vůbec neuvědomuje závažnost toho, co na sebe prozradil. A pak přišla bomba... Jiří Paroubek před soudem neodvolatelně přiznal, že s onou podivnou holandskou společností osobně jednal, a dokonce v přítomnosti právníků – těch, o kterých jen pět minut předtím nic nevěděl.
Připomeňme si, co napsal 30.11.2007 ve svém blogu „Den, kdy Jan Urban začal lhát“: „Pokud si dobře pamatuji po třech letech se společností CVP jako ministr pro místní rozvoj jsem osobně nejednal“. (pozn.autor: Interpunkce i slovosled dle originálu) A jakoby ještě neměl dost, potvrdil, že kauzu dál osobně sledoval a opakovaně ji probíral i se svým nástupcem, Radko Martínkem. A že to bylo i v době, kdy se jednalo o podání trestního oznámení, tedy na jaře 2005 – ne ovšem už na holandskou společnost, jak už rok předtím navrhlo Nejvyšší státní zastupitelství, ale na ono údajné spiklenecké centrum, do kterého Martínkovo ministerstvo přiřadilo pro jistotu i dva pány, kteří jako první na přehmaty CVP upozornili a zpracovali už zmíněný Transformační plán. Radko Martínek o týden později při výpovědi před soudem společné konzultace s Jiřím Paroubkem potvrdil.
V tomto státě stačí být ministrem, aby vám prošly i mnohasetmilionové průšvihy. Na politické příslušnosti nezáleží. V tomto konkrétním případě ale pánové Lachnit, Paroubek a Martínek shazují vlastní „chyby“ na někoho jiného. Vzpomene si laskavý čtenář na televizní prohlášení Jiřího Paroubka, ve kterém vyzýval obžalovaného Ing Petra Formana, aby „se k věci postavil mužně a přiznal vinu“? Před soudem už bylo mimo jakoukoliv pochybnost dokázáno, že to byl právě Petr Forman, kdo opakovaně Jiřího Paroubka i Radko Martínka v dopisech varoval před možným dalším zneužitím fondů a vyzýval je k zásahu. Paroubek si na to prý nepamatuje, Martínek to přiznal. Myslíte si, že Jiří Paroubek ví něco o mužnosti, která by mu nyní měla velet k omluvě?
Tento politik veřejnosti vědomě lhal. Quod erad demonstrandum. Závěr ať si udělá čtenář sám.