Zmýlit se jednou může každý. Zopakovat stejnou chybu podruhé je v politice už na pováženou. Potřetí však jde už jenom o nepříliš inteligentní naschvál. Prezident Václav Klaus se shlédl v opakovaně usvědčeném lháři Declanu Ganleym a potřetí osobně inicioval jejich vzájemné setkání. Po Ganleyho návštěvě v Lánech v červenci 2008 a skandálu polooficiální večeře při příležitosti státní návštěvy Irska v listopadu Václav Klaus konečně přijímá pana Ganleyho na Pražském hradě.

Prezident svým jednáním nedůstojně snižuje autoritu úřadu hlavy českého státu. To, že ho s dnes už okoukaným irským euroskeptikem sbližuje momentální politický zájem, není omluvou. Declan Ganley je opakovaně usvědčený lhář s podezřelou minulostí a prezident České republiky by si mezi euroskeptiky mohl a měl umět najít respektovanější a úctyhodnější souputníky. Jeho osobní příchylnost ke Ganleymu už je skutečně na pováženou, protože snad nikdo v evropské politice nemá z ostudy ušit tak podivný kabátek. Ganley, například, už léta tvrdí, že byl už v letech 1990-1991 zvláštním ekonomickým a politickým poradcem hnutí litevského prezidenta Vytautase Landsbergise a dokonce poradcem vlády. Zkoumání irských a litevských novinářů ho usvědčilo ze lži. Začátkem května to potvrdil i sám prezident Landsbergis při návštěvě Prahy: „Nikdy jsem o něm ani neslyšel. Nikdo takový s námi nikdy nepracoval“. Ke stejnému závěru došlo ovšem už v roce 1999 i irské ministerstvo zahraničí při zřejmě vůbec prvním vyšetřování Ganleyho podivných obchodů v zemích bývalého Sovětského svazu.

Václav Klaus to ví, anebo by to, jako prezident České republiky, měl vědět. Podle určitě dosud nejpodrobnější investigativní knihy o Ganleym z pera irského novináře Graema Roche, která v příštích týdnech vyjde v Irsku, totiž lze Ganleyho v Litvě naopak vystopovat v několika velmi podivných bankovních operacích poloviny devadesátých let. Byl spoluzakladatelem společnosti Hanza Fund Management, která za sebou, stejně jako řada dalších jeho společností, nezanechala dohledatelné doklady o své činnosti. Jeho společníkem a spoluředitelem byl Boris Treijs (Osipovs), který v roce 1996 zmizel poté, když byl obviněn z tunelování dalších fondů. Podle nepotvrzených zpráv byl o tři roky později zavražděn v Rusku v rámci vyřizování účtů v podsvětí.

Dalším činitelem HFM byl Alexandr Lavrents, odsouzený o něco později v Litvě za vytunelování banky Baltija, ze které zmizelo dvě stě šedesát milionů dolarů prostřednictvím nikým nepovolené transkace s ruskou bankou Intertek. Tuto banku, pro zajímavost, vlastnilo ruské ministerstvo energetiky a několik ruských naftových společností. Ganley má prostě smůlu. Statistika z něj, nevinného idealisty, dělá lháře. Nejméně tři jeho spolupracovníci zahynuli za podivných okolností. Irský politik Liam Lawlor, který u soudu dosvědčil, že se přes Ganleyho společnosti vytvářely černé politické fondy, zahynul při autonehodě na rovné silnici u Moskvy. Albánský exředitel Ganleyho investičního fondu byl nalezen v pustých horách sedmdesát metrů od svého auta - a prý šlo také o autonehodu. Boris Treijs (Osipovs) zmizel. Dokumentace o Ganleyho určitě čistém a záslužném podnikání hned v několika bývalých komunistických zemích se náhodně a na několika místech najednou nějak nezachovala. Pomlouvači si z něj dělají legraci a podezřívají ho ze spolupráce s ruskými zpravodajskými službami. Nejde však o něj, ale o míru vkusu a ubývající soudnosti českého prezidenta.