Uměl devatero řemesel tak, že vzbuzoval úctu, na Kokoříně vytvořil nádhernou zahradu a vařil fantastické polévky. Paličák a nezloma. Dnes už jenom těžko uvěřitelným způsobem štval normalizační komunisty a státní bezpečnost. Nešlo přitom o jeho úlohu v nějakém osmašedesátém. Měli z toho chlapa strach. Podobně štval i všechny ideologické lehkoživky a politické tuneláře devadesátých let. Celý život pohrdal zneužívači moci bez ohledu na stranickou příslušnost. Byl socialistou ne kvůli ideologickému snu z mládí, ale proto, že věřil ve spravedlnost více než v úspěch. A kdykoliv byl připraven za to zaplatit. A proto mu patří zapáliti svíčku a připomenout ho i těm, kdo ho neznali.

Na svatbu jeho dcery mu Státní bezpečnost nechala Pohřební službou doručit rakev s jeho jmenovkou. Takové malé varování. Nechutná, zločinná podlost, za kterou nikdy nikdo nebyl potrestán. Zkuste si představit, jak by bylo Vám. Neposlechl a neuhnul.

V prosinci 1987 se pokusil odjet do Moskvy na první mezinárodní nezávislý seminář o lidských právech. Měl tam reprezentovat Chartu 77. Při kontrole na letišti v pražské Ruzyni zahlédl, jak za přepážkou stojí estébáci, které znal z mnoha výslechů. Nezaváhal. Klidně počkal, až k němu nakročili, a pak ztropil v houfu vyplašených sovětských turistů famózní skandál a zmatek. Odmítal se hnout z místa, rozhazoval rukama, protestoval, tlusté báryšni polekaně vyjekávaly a sovětští soudruzi volali o pomoc milici - a nikomu nedošlo, že v nastalém chumlu dokázal v několika vyhraných vteřinách někomu dalšímu předat pár složených tenoučkých listů s pašovanými vzkazy pro sovětské disidenty. Umožnil mu i tiše projít zmatenou kontrolou, s otevřenou pusou pozorující vzteklého bělobradého pána, který se tak neuctivě přetahoval se soudruhy ze Státní bezpečnosti. Klidně se obětoval, a když bylo po všem, s trochou zlomyslné radosti se nakonec nechal odvést. Svlékli ho za to do naha a tvrdili, že chtěl pašovat diamanty. Vyhrál.

Věnek Šilhan se zasloužil o stát. Svým životem se stejnou nesmlouvavostí a neokázalostí jako František Kriegel nebo Jan Patočka posunoval hodnotu svobody, o které, zdá se, ještě nevíme dost na to, abychom se o ni prali stejně úporně, jako oni. Díky, Věnku, a šťastnou cestu....