Předchozí části tohoto eseje o roli elit v moderní české historii najdete v mém blogu ZDE, ZDE, ZDE, ZDE a ZDE.

Václav Havel – marketing nepolitiky

Havlovo fungování v politice určovala jeho neschopnost pochopit a naučit se používat samu podstatu parlamentní demokracie, spočívající ve spolupráci institucí, definovaných hlasováním v parlamentu. Nikdy se také nezúčastnil institucionalizované demokratické politiky jinak, než jako prezident. Byl svojí úctyhodnou zkušeností z disentu sólistou - a natolik přesvědčen o síle a přesvědčivosti svých myšlenek, že opomíjel a nechápal ani ty nejzákladnější zvyklosti jejich nutného parlamentního prosazování. Nikdy nepochopil, že doba ovlivňování občanů prostřednictvím mediálních vystoupení, jaké navykl a umně využíval v disentu, je pryč. Nikdy nepochopil, že nápad a myšlenka v demokracii nezvítězí, dokud pro ně v parlamentu nezvedne ruku většina poslanců. Za celou svojí prezidentskou kariéru pak ani jednou nedokázal předem vytvořit dostatečnou většinu k podpoře svých, leckdy i velmi rozumných, návrhů. Naopak – s parlamentem byl od prvních dní v neustálém napětí a zbytečném sporu, který právě proto téměř pokaždé prohrál. Řídkých vítězství nad parlamentem dosahoval pouze před Ústavním soudem. On i jeho tým se chovali s překvapivou naivitou a politickou malicherností, když považovali za přednost, že příprava zásadních ústavních iniciativ probíhala v naprostém utajení před politickými partnery a parlamentem. Výsledek jeho až urážlivé překvapivé návštěvy a vystupování ve Federálním shromáždění, které na počátku roku 1990 odstartovalo pověstnou „pomlčkovou válku“, byl stejně sebezničující, jako otevřeně protiparlamentní projev z balkónu paláce Kinských na Staroměstském náměstí 25.února 1990, nebo utajená příprava několika návrhů ústavních dodatků, kterými se ještě v roce 1991 pokoušel zachránit česko-slovenskou federaci. Výsledkem byl otevřený antagonismus, izolace - a bezvýznamnost v otázkách domácí politiky. Václav Havel se díky vlastním chybám rychle vrátil tam, odkud začínal, do role nadčasového komentátora dění, zdůrazňujícího širší rozměry našeho konání. To mu dobylo zasloužené uznání v zahraničí a státu tím prokázal nezpochybnitelnou službu. Jako domácí politik selhal. Nutno dodat, že bohužel.

Rozpad OF

Leden 1991, kdy na posledním společném sněmu i formálně skončilo dlouhé umírání Občanského fóra, je Klausovými hagiografy vykládán jako ukončení etapy jaksi nepřirozeného revolučního zmatku nestrukturovaných hnutí, a počátek konečně „normálního“ politického vývoje. Jedinou pravdou je, že loajalisté Václava Klause vytvořili pod jeho vedením Občanskou demokratickou stranu. To je tak všechno. Občanské fórum bylo jako politická síla mrtvé už od červnových voleb. ODS také nevznikla jako normální politická strana. Jejím jediným smyslem a programem bylo postavit Václavu Klausovi mocenskou oporu v jeho osobním souboji s Václavem Havlem. Šlo o moc, ne o program - a tak to bylo i po dalších dvacet let. Samotný průběh rozlučkového sněmu OF v lednu 1991 byl až děsivou ilustrací historické nezodpovědnosti českých elit okamžiku. Absolutní většina příspěvků diskutujících z celé České republiky se smrskla na jediné téma – být pro anebo proti Klausovi. V první řadě seděla na čestných místech mezi účastníky delegace VPN. Po čtyřech hodinách diskuze se konečně někdo zeptal, proč ještě zatím nikdo – ani jeden z dosavadních řečníků a diskutujících - nezmínil Slovensko a česko-slovenské vztahy. Otázka řečníka: „Jste si jistí, že vůbec chcete udržet společný stát?“ si vysloužila od Václava Klause jenom nesouhlasné vrtění hlavou. Za stejnou dobu nikdo ani jednou nezmínil ani zahraniční politiku. Jednání se přitom konalo jenom pár hodin poté, co zvláštní jednotky sovětského ministerstva vnitra OMON zaútočily na televizní stanici ve Vilniusu, obsazenou litevskými demokraty, a zavraždily několik lidí. Jakoby neexistovala historická zkušenost. Stejně jako v pateticky malicherném národoveckém devatenáctém století se česká elita okamžiku zabývala jen sama sebou, protože nic - a už vůbec ne svět kolem nás - pro ni nebylo důležité. My „máme pravdu“.

ODS nikdy nebyla normální politickou stranou - byla od svého počátku pouze servisem klientelistické kliky Václava Klause. Jeho nesporný marketingový talent a schopnost využít drogové závislosti postkomunistické společnosti na ideologických zkratkách, ať už jsou jakékoliv, navíc vytvořily vzor, který rychle okopírovala i jeho zrcadlová sestra na pomyslné politické levici – sociální demokracie.

Důsledky

Dvacet let po listopadu se tradiční moduly chování českých elit ještě nestačily proměnit. Stále je charakterizuje především útěk od zodpovědnosti. Neschopnost razantní a právně podložené reformy hospodářství, rozdělení Československa, neochota odstátnit kontrolu archívů bývalého režimu a jeho tajných služeb, korupce a podvodnost financování politických stran, takzvaná opoziční smlouva z roku 1998, to vše jsou projevy stejné zbabělosti, jako rozvrácení předsednictví Evropské unie, neschopnost dohody na předčasných volbách či útoky na Evropskou unii a Ústavní soud z roku 2009. Zemi a její politický systém ovládly regionální politické oligarchie, chovající se jako armáda okupantů bez úcty k zemi a její Ústavě. V tomto smyslu je nutno uznat, že listopad 89 nepřinesl dostatečně silný pozitivní náboj, který by dokázal chování a negativní étos lumpenelit moci jednou provždy odsoudit a nahradit. Nové elity polistopadové moci z nedostatku vlastních hodnot, myšlenek a nápadů, převzaly stereotypy dřívější lumpenelity. Rok 2009 byl vrcholem jejich moci.

Vykročení ze směšnosti nevkusu a programové zbabělosti českého heimatfilmu bude údělem a úkolem teprve dalších generací, přičemž ani dnes ještě neexistuje záruka úspěchu. Evropská integrace a členství v NATO dávají nejvyšší myslitelnou a představitelnou záruku dlouhodobé stability. Česká společnost a její elity ovšem nikdy v historii neměly větší šanci zbavit se prokletí sentimentální nezodpovědnosti heimatfilmu - a dospět. Volba je jenom mezi sebevědomím, které teprve v otevřené a odpracované spolupráci a konfrontaci se světem přinese respekt jiných - a čekáním na další okupaci, která nás milostivě znovu zbaví zodpovědnosti. České elity už jednou musí prokázat, že jsou víc, než jenom kompars, nadšený z heimatfilmu, který si vymyslely jen proto, aby v něčem mohli účinkovat. České elity musejí chtít vést a prosazovat hodnoty i jinak než vlastnictvím pravdy a vlastnictvím moci. A k tomu povede ještě dlouhá cesta.

Česká naděje

Naděje existuje. Moderní české dějiny – a především logicky dějiny Československa – ukazují opakovaně i vskutku fantastický obraz sebeobranné reakce společnosti na opakovaná selhání jejích vůdců. Prakticky v každé krizi se na místě zkorumpované nebo zbabělé elity moci a okamžiku objeví a nabídne mladá generace. V konfrontaci s kapitulací elit, s osudem a dějinami, alespoň na chvíli prosadí svoji víru v hodnoty, přesahující život jednotlivce, a nabídne svoji vlastní nezkušenost, jako zrcadlo neschopnosti starších. Ve vojenských vystoupeních našich jednotek v zahraničí bojovaly v obou světových válkách desetitisíce vojáků za sen o státu, který nejprve ještě, a podruhé již neexistoval. Stejně reagovali studenti a mládež v roce 1939, 1968 i 1989. Takto se chová skutečná elita. Pokaždé byli zklamáni. Legionářům společnost příliš nefandila. Po roce 1948 byla většina z těch, kdo bojovali na Západě, uvězněna. Kapitulace po roce 1968 zahnala Jana Palacha, Jana Zajíce a další až k činu nejzoufalejšímu. V listopadu 1989 by bez vystoupení a radikálního kroku studentské stávky režim nepadl, ale jejich požadavky na odstranění KSČ byly umlčeny. Společenství, jehož mladá generace, bez ohledu na kapitulace mocenských elit, vyznává hodnoty větší a podstatnější, než představitelé moci a společenského establishmentu - a dokonce je připravena se pro ně obětovat, má ještě naději. Možná poslední.

Dvacet let po roce 1989 se české elity po dvou stech letech intelektuálního bloudění vracejí na počátek devatenáctého století. Mají možnost a povinnost redefinovat českou národní identitu, ne už proti někomu, ale tentokrát pozitivně - pro něco. Na rozdíl od mýtů heimatfilmu, ke kterým se tehdy jejich předkové uchýlili, a ve kterých dodnes lacino přežívají. Stále častěji jsou české elity i proti své vůli vytahovány z pohodlí sebeizolace a konfrontovány s okolím. Svět začíná mít váhu i v českém údolí. Česká otázka je tak v novém historickém a evropském kontextu znovu konfrontována s hodnotami většími, než je moc v české kotlině. České elity neunesly zrcadlo Československa, a pomohly ho rozbít. Zrcadlo evropské integrace jim ve všech ohledech – a to i v případě, kdyby ji z vážných důvodů a po hluboké reflexi chtěly někdy v budoucnosti odmítnout - dává novou šanci. Mladá generace je dvacet let po listopadu 1989, a poprvé v dějinách moderního českého národního života, vůbec první, která může konstituovat kontinuitu. Bez lží a sebeoslavných mýtů. Havlíček, Masaryk, Peroutka, či Tigrid by měli radost. Naděje zodpovědných je stále jenom víra v hodnoty, podpořená činem.

Praha, 17. listopad 2009

S poděkováním Karlu Hvížďalovi za nadhled a rady při psaní.