Útěk od zodpovědnosti aneb remonstrantský esej o české naději (část šestá)

07. 12. 2009 | 07:19
Přečteno 12976 krát
Předchozí části tohoto eseje o roli elit v moderní české historii najdete v mém blogu ZDE, ZDE, ZDE, ZDE a ZDE.

Václav Havel – marketing nepolitiky

Havlovo fungování v politice určovala jeho neschopnost pochopit a naučit se používat samu podstatu parlamentní demokracie, spočívající ve spolupráci institucí, definovaných hlasováním v parlamentu. Nikdy se také nezúčastnil institucionalizované demokratické politiky jinak, než jako prezident. Byl svojí úctyhodnou zkušeností z disentu sólistou - a natolik přesvědčen o síle a přesvědčivosti svých myšlenek, že opomíjel a nechápal ani ty nejzákladnější zvyklosti jejich nutného parlamentního prosazování. Nikdy nepochopil, že doba ovlivňování občanů prostřednictvím mediálních vystoupení, jaké navykl a umně využíval v disentu, je pryč. Nikdy nepochopil, že nápad a myšlenka v demokracii nezvítězí, dokud pro ně v parlamentu nezvedne ruku většina poslanců. Za celou svojí prezidentskou kariéru pak ani jednou nedokázal předem vytvořit dostatečnou většinu k podpoře svých, leckdy i velmi rozumných, návrhů. Naopak – s parlamentem byl od prvních dní v neustálém napětí a zbytečném sporu, který právě proto téměř pokaždé prohrál. Řídkých vítězství nad parlamentem dosahoval pouze před Ústavním soudem. On i jeho tým se chovali s překvapivou naivitou a politickou malicherností, když považovali za přednost, že příprava zásadních ústavních iniciativ probíhala v naprostém utajení před politickými partnery a parlamentem. Výsledek jeho až urážlivé překvapivé návštěvy a vystupování ve Federálním shromáždění, které na počátku roku 1990 odstartovalo pověstnou „pomlčkovou válku“, byl stejně sebezničující, jako otevřeně protiparlamentní projev z balkónu paláce Kinských na Staroměstském náměstí 25.února 1990, nebo utajená příprava několika návrhů ústavních dodatků, kterými se ještě v roce 1991 pokoušel zachránit česko-slovenskou federaci. Výsledkem byl otevřený antagonismus, izolace - a bezvýznamnost v otázkách domácí politiky. Václav Havel se díky vlastním chybám rychle vrátil tam, odkud začínal, do role nadčasového komentátora dění, zdůrazňujícího širší rozměry našeho konání. To mu dobylo zasloužené uznání v zahraničí a státu tím prokázal nezpochybnitelnou službu. Jako domácí politik selhal. Nutno dodat, že bohužel.

Rozpad OF

Leden 1991, kdy na posledním společném sněmu i formálně skončilo dlouhé umírání Občanského fóra, je Klausovými hagiografy vykládán jako ukončení etapy jaksi nepřirozeného revolučního zmatku nestrukturovaných hnutí, a počátek konečně „normálního“ politického vývoje. Jedinou pravdou je, že loajalisté Václava Klause vytvořili pod jeho vedením Občanskou demokratickou stranu. To je tak všechno. Občanské fórum bylo jako politická síla mrtvé už od červnových voleb. ODS také nevznikla jako normální politická strana. Jejím jediným smyslem a programem bylo postavit Václavu Klausovi mocenskou oporu v jeho osobním souboji s Václavem Havlem. Šlo o moc, ne o program - a tak to bylo i po dalších dvacet let. Samotný průběh rozlučkového sněmu OF v lednu 1991 byl až děsivou ilustrací historické nezodpovědnosti českých elit okamžiku. Absolutní většina příspěvků diskutujících z celé České republiky se smrskla na jediné téma – být pro anebo proti Klausovi. V první řadě seděla na čestných místech mezi účastníky delegace VPN. Po čtyřech hodinách diskuze se konečně někdo zeptal, proč ještě zatím nikdo – ani jeden z dosavadních řečníků a diskutujících - nezmínil Slovensko a česko-slovenské vztahy. Otázka řečníka: „Jste si jistí, že vůbec chcete udržet společný stát?“ si vysloužila od Václava Klause jenom nesouhlasné vrtění hlavou. Za stejnou dobu nikdo ani jednou nezmínil ani zahraniční politiku. Jednání se přitom konalo jenom pár hodin poté, co zvláštní jednotky sovětského ministerstva vnitra OMON zaútočily na televizní stanici ve Vilniusu, obsazenou litevskými demokraty, a zavraždily několik lidí. Jakoby neexistovala historická zkušenost. Stejně jako v pateticky malicherném národoveckém devatenáctém století se česká elita okamžiku zabývala jen sama sebou, protože nic - a už vůbec ne svět kolem nás - pro ni nebylo důležité. My „máme pravdu“.

ODS nikdy nebyla normální politickou stranou - byla od svého počátku pouze servisem klientelistické kliky Václava Klause. Jeho nesporný marketingový talent a schopnost využít drogové závislosti postkomunistické společnosti na ideologických zkratkách, ať už jsou jakékoliv, navíc vytvořily vzor, který rychle okopírovala i jeho zrcadlová sestra na pomyslné politické levici – sociální demokracie.

Důsledky

Dvacet let po listopadu se tradiční moduly chování českých elit ještě nestačily proměnit. Stále je charakterizuje především útěk od zodpovědnosti. Neschopnost razantní a právně podložené reformy hospodářství, rozdělení Československa, neochota odstátnit kontrolu archívů bývalého režimu a jeho tajných služeb, korupce a podvodnost financování politických stran, takzvaná opoziční smlouva z roku 1998, to vše jsou projevy stejné zbabělosti, jako rozvrácení předsednictví Evropské unie, neschopnost dohody na předčasných volbách či útoky na Evropskou unii a Ústavní soud z roku 2009. Zemi a její politický systém ovládly regionální politické oligarchie, chovající se jako armáda okupantů bez úcty k zemi a její Ústavě. V tomto smyslu je nutno uznat, že listopad 89 nepřinesl dostatečně silný pozitivní náboj, který by dokázal chování a negativní étos lumpenelit moci jednou provždy odsoudit a nahradit. Nové elity polistopadové moci z nedostatku vlastních hodnot, myšlenek a nápadů, převzaly stereotypy dřívější lumpenelity. Rok 2009 byl vrcholem jejich moci.

Vykročení ze směšnosti nevkusu a programové zbabělosti českého heimatfilmu bude údělem a úkolem teprve dalších generací, přičemž ani dnes ještě neexistuje záruka úspěchu. Evropská integrace a členství v NATO dávají nejvyšší myslitelnou a představitelnou záruku dlouhodobé stability. Česká společnost a její elity ovšem nikdy v historii neměly větší šanci zbavit se prokletí sentimentální nezodpovědnosti heimatfilmu - a dospět. Volba je jenom mezi sebevědomím, které teprve v otevřené a odpracované spolupráci a konfrontaci se světem přinese respekt jiných - a čekáním na další okupaci, která nás milostivě znovu zbaví zodpovědnosti. České elity už jednou musí prokázat, že jsou víc, než jenom kompars, nadšený z heimatfilmu, který si vymyslely jen proto, aby v něčem mohli účinkovat. České elity musejí chtít vést a prosazovat hodnoty i jinak než vlastnictvím pravdy a vlastnictvím moci. A k tomu povede ještě dlouhá cesta.

Česká naděje

Naděje existuje. Moderní české dějiny – a především logicky dějiny Československa – ukazují opakovaně i vskutku fantastický obraz sebeobranné reakce společnosti na opakovaná selhání jejích vůdců. Prakticky v každé krizi se na místě zkorumpované nebo zbabělé elity moci a okamžiku objeví a nabídne mladá generace. V konfrontaci s kapitulací elit, s osudem a dějinami, alespoň na chvíli prosadí svoji víru v hodnoty, přesahující život jednotlivce, a nabídne svoji vlastní nezkušenost, jako zrcadlo neschopnosti starších. Ve vojenských vystoupeních našich jednotek v zahraničí bojovaly v obou světových válkách desetitisíce vojáků za sen o státu, který nejprve ještě, a podruhé již neexistoval. Stejně reagovali studenti a mládež v roce 1939, 1968 i 1989. Takto se chová skutečná elita. Pokaždé byli zklamáni. Legionářům společnost příliš nefandila. Po roce 1948 byla většina z těch, kdo bojovali na Západě, uvězněna. Kapitulace po roce 1968 zahnala Jana Palacha, Jana Zajíce a další až k činu nejzoufalejšímu. V listopadu 1989 by bez vystoupení a radikálního kroku studentské stávky režim nepadl, ale jejich požadavky na odstranění KSČ byly umlčeny. Společenství, jehož mladá generace, bez ohledu na kapitulace mocenských elit, vyznává hodnoty větší a podstatnější, než představitelé moci a společenského establishmentu - a dokonce je připravena se pro ně obětovat, má ještě naději. Možná poslední.

Dvacet let po roce 1989 se české elity po dvou stech letech intelektuálního bloudění vracejí na počátek devatenáctého století. Mají možnost a povinnost redefinovat českou národní identitu, ne už proti někomu, ale tentokrát pozitivně - pro něco. Na rozdíl od mýtů heimatfilmu, ke kterým se tehdy jejich předkové uchýlili, a ve kterých dodnes lacino přežívají. Stále častěji jsou české elity i proti své vůli vytahovány z pohodlí sebeizolace a konfrontovány s okolím. Svět začíná mít váhu i v českém údolí. Česká otázka je tak v novém historickém a evropském kontextu znovu konfrontována s hodnotami většími, než je moc v české kotlině. České elity neunesly zrcadlo Československa, a pomohly ho rozbít. Zrcadlo evropské integrace jim ve všech ohledech – a to i v případě, kdyby ji z vážných důvodů a po hluboké reflexi chtěly někdy v budoucnosti odmítnout - dává novou šanci. Mladá generace je dvacet let po listopadu 1989, a poprvé v dějinách moderního českého národního života, vůbec první, která může konstituovat kontinuitu. Bez lží a sebeoslavných mýtů. Havlíček, Masaryk, Peroutka, či Tigrid by měli radost. Naděje zodpovědných je stále jenom víra v hodnoty, podpořená činem.

Praha, 17. listopad 2009

S poděkováním Karlu Hvížďalovi za nadhled a rady při psaní.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy