Předchozí části tohoto eseje o roli elit v moderní české historii najdete v mém blogu ZDE, ZDE, ZDE a ZDE.

Československo, Slovensko a Zbytkostán

Československo bylo vždy mnohem více než jenom součet Čechů a Slováků. České elity historicky nikdy nebyly schopné, a ani ochotné, napomoci demokratizaci mnohonárodnostní monarchie Rakouska-Uherska. Nedokázaly k tomu využít ani historickou šanci její totální vojenské i politické porážky v roce 1918. Namísto toho se rozhodly přijmout exilovou myšlenku vytvoření zcela nového, převážně slovanského, demokratického státu, ve kterém by jim odlukou od Rakouska i Uher bylo zajištěno dominantní postavení. Přesto však byla myšlenka mnohonárodního Československa postavena velmi moderně, jako kopie amerického pojetí státu, ke kterému je občan loajální víc, než ke svému původu a etniku, už jen proto, že tento stát mu zaručuje demokratický podíl na rozhodování a ochranu všech jeho práv.

Československo ovšem také bezpracně a bez boje vysvobodilo české elity z neschopnosti definovat sebe i národní zájem pozitivně, a ty proto jeho koncept v absolutní většině okamžitě a s nadšením přijaly za svůj. Předchozí, pro vlastní národní rozvoj paralyzující negace všeho, co přicházelo z Vídně, mohla být najednou vykládána jako vítězství. Zcela jiná byla situace na Slovensku, které svoje elity teprve díky vzniku Československa mohlo začít budovat. Rychlokurz demokracie v nezbytně poněkud paternalistickém českém pojetí však nejprve nutně musel pomoci prožít a dokončit slovenské národní obrození. Dvacet let první republiky potom nemohlo stačit na nalezení společného jmenovatele československé demokracie. Fašizmus, luďáctví a komunismus na padesát let přerušily na obou stranách samo učení se demokracii. Internacionalistická slepota osmašedesátnického socialismu s lidskou tváří navíc vytvořila ústavního kočkopsa, který na slovenské straně zdůraznil návrat či příklon k národnímu prvku a státnosti, zatímco na straně české, která už o zdůrazňování vlastní politické etnicity nestála, posiloval vjem sjednocujícího československého federalismu.

Rok 1989 nepřinesl obnovení původního ústavního pojetí československé demokracie z roku 1918. Se vší silou se naopak vrátilo výlučně jazykově etnické dělení, a s ním i aritmetické chápání státu i demokracie, jak vystřižené z devatenáctého století. Kvalita demokracie a občanství přestala být důležitá, kvantita jazyka, byť použitá k obhajobě scestného nesmyslu, naopak převládla absolutně. Českým elitám se tak dostalo stejné lekce, jakou v minulosti udělovaly Rakousku. „Nejsme ochotni uvažovat o plnění společných povinností, dokud nebudou uznána naše, a výhradně námi definovaná ultimativní práva“. Tento přístup má však jen jedno možné vyústění. „Nebude klid, dokud se nerozdělíme“. Budiž připomenuto, že momentální politické reprezentace obou stran nakonec v roce 1992 rozdělily společný stát velmi hladce – po téměř osmdesátiletém soužití a ve chvíli rozdělení i proti vůli dvou třetin občanů na obou stranách. Husákovský „klid na práci“ a odstranění federální konkurence nakonec potřebovaly úplně stejně obě národní reprezentace.

České elity se tedy i v tomto problému dostavily na svoji schůzku s osudem nepřipraveny a nevěděly, co chtít. Neměly pozitivní program, neuměly nabídnout alternativní řešení a nedokázaly se ani vyrovnat s faktem, že slovenské elity něco chtěly. Za více než rok jednání nikdo na obou stranách nedokázal soužití ve společném státě představit veřejnosti jako pozitivní koncept, jako stát, který bez ohledu na jméno je pro všechny zúčastněné výhodnější, bohatší a mocnější. Převládla výhradně negativní obhajoba výroky typu: „Vždyť by byla škoda se rozejít“. Česko-slovenská otázka byla prubířským kamenem změny k demokracii v listopadu 1989. Selhali v ní všichni. Začátek konce, okamžik, po kterém už dynamika rozpadu nabrala nezastavitelnou rychlost, lze určit poměrně přesně. Brzy po prvních svobodných volbách v červnu 1990 se ustavily federální i národní parlamenty, a stejně tak byly vytvořeny federální a národní vlády. Na prvním zasedání Federálního shromáždění si poslanci odhlasovali pouze platy - a více než pěti týdenní dovolenou. Ve chvíli, kdy se rozhodovalo o budoucnosti státu, jeho ekonomických a politických základech, si dovolenou najednou vybrali prezident, federální vláda, a všechny parlamenty. Václav Havel odjel až na Bahamské ostrovy, a nechtěl být rušen.

Jedinými politiky, kteří zůstali a pracovali, byli premiéři národních vlád, Petr Pithart a Vladimír Mečiar. Pithart se v dobré víře v nepřítomnosti ostatních nechal vlákat do série osobních jednání o vztazích národních vlád s federací. Neuvědomil si rozdílnost váhy jazykově státní suverenity na slovenské a české straně, a nechal si vnutit pro federaci smrtící koncept suverenity Československa, vznikající teprve dohodou dvou národních států. Když se pak ostatní ústavní činitelé vrátili z dovolené, bylo už na všechno pozdě. Mečiarova nová interpretace slovenské suverenity, nadřazené všemu a odmítající všechno společné, už byla na slovenské straně legitimizována, a zvítězila. Všechno, co následovalo, byly už jenom ústupové boje. Slovenské elity projevily, opožděně a možná stejně neprozíravě, jako české elity v roce 1918, svoji jinak naprosto legitimní vůli, a dosáhli státní samostatnosti. Českým elitám byla obnovená česká státnost vlastně vnucena. Vůbec poprvé totiž znamenala převzetí nedělitelné zodpovědnosti za stát. Rakousko-Uhersko i Československo byly z tohoto pohledu mnohem pohodlnějším „nadnárodním“ konceptem s menší zodpovědností – a obrovským prostorem pro výmluvy.

Česká republika tedy vznikla jako Zbytkostán Československa, a teprve musí najít svojí pozitivní identitu. Zatímní vývoj je logicky bolestivý – a je nutno děkovati za vskutku osudovou přízeň, nabídnutou dlouhým obdobím míru v Evropě, stejně jako členstvím v Severoatlantické alianci a Evropské unii, které českému prostředí dávají jak mantinely, tak i čas k dospívání. Český útěk od zodpovědnosti předsednictví Evropské unie v roce 2009, naschvály při ratifikaci Lisabonské smlouvy a otevřené pokusy o oslabení evropských integračních procesů, jsou z dílny a uvažování podvodníků, stydících se, stejně jako Josef Linda a Václav Hanka v podnájmu u Mádlů, za svoji identitu, a falšujících ve jménu vymyšlené národní pravdy cokoliv.

Jsme tedy účastníky dalšího kola nekončícího sporu o charakter českých elit. Poprvé v historii mají samy pro sebe etnicky čistý stát bez jakékoliv konkurence. Naplněný sen národního obrození ale nepřinesl onen vysněný a dvě století slibovaný národní soulad a rozkvět. Rozpad Československa nás jenom navedl zpět do koryta národoveckých blábolů devatenáctého století o nekonečné povinnosti obrany národa a jazyka proti permanentnímu nebezpečí vnějšího ohrožení ze Západu. Jediným skutečným problémem české mysli je tak po sto letech opět Německo, a mysli slovenské pak Maďarsko. Jakoby dvě světové války nestačily. Čelakovského výkřik intelektuální i národní nestatečnosti: „Nevěřme nikomu ve světě šírém, nemáme jednoho přítele tam!“ je dnes, na konci první dekády jednadvacátého století, oficiálním politickým programem českého prezidenta.

Ideologizace ekonomické transformace

Je pravdou a prokletím zároveň, že ekonomické a majetkoprávní přemety provázely vývoj Československa už od jeho vzniku. Tradiční přesvědčení o tom, že „máme pravdu“, bylo po vítězné první světové válce českými, tehdy už „čechoslovakistickými“ elitami, pochopeno jako dostačující oprávnění porušit staleté právní principy a zvyklosti nabývání majetku ve prospěch novým státem, tedy novými elitami, vymyšlené „spravedlnosti“. Pozemková reforma a vyvlastnění šlechty byly jen začátkem zničujícího proudu expropriace z rozhodnutí vítězů, který jen o něco později pokračoval arizací majetku neárijců, okamžitě po druhé světové válce národní správou přeměněný v totální vyvlastnění většiny židovského a všeho německého a maďarského soukromého majetku. K tomu přibyl i nedomyšlený experiment znárodňovacích dekretů prezidenta republiky, a z rámce ústavnosti zcela vybočující Lex Schwarzenberg, který účelově a bez důkazů vyvlastnil jmění jedné specifické rodiny (proti čemuž se dokázal veřejně postavit snad jenom Ferdinand Peroutka)- a nakonec, už logicky a v tradici, komunistické vyvlastnění prakticky všeho soukromého majetku všech občanů, totální vyvlastnění církví a násilná kolektivizace zemědělství. Z majetku se stala ideologická kategorie, údajně spočitatelný a neměnný „výrobní prostředek“, kterému bylo z výhradně ideologických pohnutek znemožněno se dynamicky vyvíjet a modernizovat, a jehož hlavní povinností bylo sloužit jako politické šidítko „vlastnictví nás všech“.

Po roce 1989 proto nevyhnutelně musel být nalezen rychlý způsob, jak tuto totalitním způsobem uměle vytvořenou bezprávní masu nikomu nepatřícího „národního“ majetku znovu přerozdělit. Není dalšího podobného tématu, na kterém by se dala lépe ilustrovat nezodpovědnost a nezralost československých/českých elit. Z otázky, která měla být vrcholem výsostného národního a státního strategického zájmu, se okamžitě stala oběť politikaření a soupeření velmi úzkého kroužku nových polistopadových politiků. Namísto široké a tvrdé odborné i politické diskuze, která by byla vedena právě v termínech strategického národního zájmu a spravedlnosti, se otázka „ekonomické reformy“ stala levným zbožím osobní politické tahanice několika málo jednotlivců. Namísto skutečné komplexní reformy hospodářství, která by měla jasný právní a politický rámec i přesah, prosadily malicherné osobní snahy o získání politických pozic úzkou, ale s fanatickou zarytostí prosazovanou marketingovou strategii urychleného vytvoření nových vlastnických vztahů jako řešení všeho – bez ohledu na ztráty či cokoliv jiného. Šlo pouze o moc. Ideologizace a mocenské prosazování reformy, stejně jako její přehnaně emocionální a nevzdělaná medializace na české straně, pak výrazně napomohly i rozpadu Československa.

Václav Havel nebyl ekonomem, a měl mimořádně omylnou ruku při výběru svých ekonomických poradců na Hradě. Ani Václav Klaus nebyl – z pohledu velikosti úkolu - dostatečně vzdělaným ekonomem, a stejně jako Havel neměl sebemenší zkušenost s řízením podniku, či větších celků. Třetím centrem ekonomického přemýšlení o reformě pak byly národní vlády, především výrazně tvůrčí a zkušený tým Františka Vlasáka, který pod svoji ochranou dal dohromady český premiér Petr Pithart. Jedině zde pracovali zkušené osobnosti, dávno vyléčené ze snů o ideologických zkratkách, lidé s osobní manažerskou zkušeností a s pocitem zodpovědnosti za stát. Ke své škodě se vyhýbali střetům s Hradem i Klausem, a byli po roce 1992 rozprášeni. Do té doby však stačili, například, pomoci prosadit představitelům ODA, proti velkému odporu Václava Klause, princip restitucí, tedy navrácení komunisty ukradeného majetku, jako formu privatizace.

Klaus restituce dlouho odmítal, protože dávala, podle jeho názoru, příliš velký prostor a vliv právníkům, a do „transformace“ vnášela „mimoekonomické faktory“. Spravedlnost, náprava křivd či praktické ohledy pro něj nehrály žádnou roli. Pro něj pochopitelný byl jenom zjednodušený a čistě ideologický koncept marketingové, a proto politicky výhodné, kupónové privatizace. Podobně po velkém boji zachránil Vlasákův tým Škodu Mladou Boleslav, taktéž proti zuřivým protestům Václava Klause a jeho fanatiků kupónové privatizace jako jediné ideově správné a povolené metody. Z dnešního pohledu je prakticky jisté, že každý jiný způsob, než Pithartem a Vlasákem prosazený přímý prodej Škodovky koncernu Volkswagen, by znamenal vytunelování a krach tohoto klíčového podniku. Deset procent dnešního HDP České republiky by bylo v pekle. Jako osobní pomstu potom Klaus znemožnil stejně pečlivě připravený prodej automobilky Tatra koncernu Mercedes. Tatrovka se od té doby potácí nad propastí a z její proslulosti výrobce zajímavých nákladních vozů zbyl jenom stín.

To, co spojovalo obě klíčové skupiny, Hrad a ministerstvo financí, byla i v této oblasti nechuť k československému exilu. Nejlépe se to asi dá dokumentovat na až nezdvořilém odmítnutí nabídek, se kterými po dvaceti letech exilu do Prahy přijel symbol pokusů o ekonomickou reformu šedesátých let, univerzitní profesor Ota Šik. Přijel okamžitě a za vlastní prostředky, kromě jiného i s nabídkami desítek stipendií pro české studenty. Byl odmítnut na Hradě i u Klause. Nevyžadoval pro sebe žádné pozice či úřady. Nabízel, jak neustále zdůrazňoval, výhradně svoji expertízu, dvacet let zkušeností ze špičkových světových ekonomických diskuzí, především o tom, co Československo v té chvíli potřebovalo nejvíce, o možnostech transformací centrálně řízených ekonomik. Nikdo z Klausova okruhu nebo z Hradních poradců se v té době nemohl rovnat mezinárodnímu respektu, který Ota Šik měl po dvaceti letech přednášení na univerzitě v Saint Gallen. Nikdo neměl takové kontakty. Přesto, nebo spíše právě proto, byl okamžitě odmítnut, a nebyly přijaty ani jeho nabídky stipendií nebo programu stáží světově známých ekonomů na Vysoké škole ekonomické. Zájem státu musel jít stranou – šlo o moc.

Nikomu nesmělo být umožněno do věcí vidět, diskutovat je, a zpochybňovat další opakování kolikrát v historii obehraného marketingového triku světobornosti, unikátnosti a pupkosvětovosti českého výmyslu – tentokrát pod heslem „ekonomické reformy“. Václav Havel v tomto sporu mocenských skupinek jako neekonom nemohl obstát. Klaus umně zneužil tuto jeho slabinu vyzdvihováním vlastní „odbornosti“, a porazil ho právě v tom, co dosud bylo Havlovou hlavní doménou – v marketingovém podání čehokoliv, co označil za „politiku“. Konfrontace se světem se opět, přesně podle tradice českých elit, raději nekonala. Ota Šik se vrátil do švýcarského exilu. Před odjezdem se smutkem řekl: „Dopadne to špatně. Ti chlapci nevědí o ekonomii nic. Myšlením to jsou zastydlí marxisté, sociální inženýři, kteří jsou přesvědčeni, že stačí jenom najít a mocensky prosadit jedinou správnou novou ideologii – a všechno pak půjde samo. Jenomže takhle to nefunguje. Nejde jim o to, aby hospodářství prosperovalo. Chtějí jenom moc“.

Volby v roce 1990 legitimizovaly mocenské pozice klientelistických skupinek, které spolu už nebyly schopny vést diskuzi. „Ekonomická reforma“ se stala nedotknutelnou ideologickou modlou, která vynesla Václava Klause na jednu z čelných pozic české politiky. Česká společnost její domnělou „pravicovost“ přijala se stejnou drogovou závislostí na ideologii, s jakou přijímala „levicovost“ takzvaného reálného socialismu. Ztráty z vědomě mlhavé privatizace vyvolených devadesátých let se počítají ve stovkách nedohledatelných miliard. K moci se propracovala oligarchie, spojující ekonomickou a politickou moc s organizovaným zločinem a kontrolou části soudů, policie, univerzit a médií. Václav Klaus je prezidentem České republiky.

Další části tohoto eseje o roli elit v moderní české historii najdete v mém blogu ZDE.