Prý se blýská na lepší časy… Stará politika se prý otevřeně hrozí nástupu mladých a přemýšlejících voličů, které neopije volebním pivem za dvě koruny… Ale přijdou ti nadějní a naštvaní mladí vůbec k volbám?

Zajímá je kdo jsou a odkud jdou? Dvacáté století přineslo českému společenství likvidaci ještě ne plně rozvinuté střední třídy, aristokracie i církví. Vymazání nesporného náskoku v hospodářském rozvoji a vzdělanosti. Zničení historické multikulturní bohatosti česko-německo-židovského spolužití, odsun nečeského obyvatelstva po válce, další několikasettisícovou vrstvu především vzdělané emigrace, či sociální a názorovou atomizaci společnosti, která se dobrovolně odevzdala komunismu. Zničení venkova a staletí budovaných vlastnických vztahů i zodpovědnosti za majetek a půdu.

V roce 1938 se Čechoslováci při první porážce vzdali demokracie i vlasti. Po roce 89 se Češi a Slováci ve jménu demokracie a svobody vrátili k mýtům údajné etnicity, neobčanského konceptu „krve a půdy“. Jejich dnešní kmenoví náčelníci jim i po dvaceti letech od prvních polistopadových voleb mohou vtloukat do hlav obavy z „ohrožení svobody“. Nikdo už si nepřipomene, že Československo z pohledu demokracie bylo mnohem víc a mnohem důležitější, než pouhý součet Čechů a Slováků. Je tohle historie, kterou ti mladí chápou jako svoje kořeny – i když jiné nemají?

Osvobození otroci, jak kdysi moudře postřehl Adam Michnik, ponecháni sami sobě, svobodně zvolí jenom dalšího cara. Svoboda sama o sobě totiž není demokracie. Dvacet let po porážce KSČ ve volbách v červnu 1990 se tato neomluvná a nikdy neodsouzená strana domáhá podílu na moci - a dvě největší, údajně demokratické, politické strany v zemi jsou semeništěm korupce a regionálních oligarchií. Prezident a jeho nejbližší nosiči vaty stále považují za nejdůležitější téma současnosti údajný souboj mezi v reálném světě nikdy neexistujícími politickými věroukami „klausismem“ a „havlismem“. I v tom vidí „ohrožení svobody“. A mladá generace si z toho zaslouženě dělá srandu.

Poprvé v moderní historii jsme přišli o výmluvy - a za všechno si konečně můžeme sami. Díky myšlence evropské integrace zároveň zažíváme nejdelší období míru v historii kontinentu. Podílíme se na bezprecedentním nárůstu životní úrovně a spotřeby rozvinutého světa. Jezdíme, studujeme a podnikáme v Evropě bez hranic, a ve světě, který ještě nikdy nebyl tak otevřený, jako nyní. Pouze pošetilec může v takové historické šanci na otevřenost a rovnoprávnost spoluodpovědného evropsky zakotveného češství vidět další historickou křivdu, útisk Bruselu nebo ono „ohrožení svobody“. Snad nezaškodí připomenutí, že ti, kdo dnes nejvíc halasí o „ohrožení svobody“, sami tváří v tvář skutečnému útlaku o svobodu nikdy aktivně neusilovali a nebojovali.

Dvacet let od hvězdné hodiny listopadu 1989 stále ještě žijeme ve stavu, který Masaryk předvídavě nazval demokracií bez demokratů. Máme všechny potřebné demokratické instituce, formální oddělení mocí i svobodu slova. Nemáme důvěryhodnou justici, politickou kulturu ani aktivní občanskou společnost, která by dokázala excesy mocných korigovat. V několika hodinách tří televizních debat předsedů britských politických stran nepadla ani jedna osobní urážka či nechutnost. V České republice něco takového umí pouze jeden Karel Schwarzenberg. Politickou kulturu velké většiny naší politické elity, která ještě nepochopila, že funkce elit ve společnosti není v držení moci, ale v jejich hodnototvornosti a příkladu, odkojila bolševická hádavost. Držet moc totiž může, jak v Česku mnohokrát prokázáno, kdokoliv.

Máme svobodu, ale ještě nemáme demokracii. Vzýváme zatím jenom kult demokracie. Dokud bude občan tolerovat státu, že porušuje zákony ve prospěch korupce mocných, dokud bude tolerovat politickým stranám agresivní kampaně anebo přejde mlčením jejich neochotu vypořádat se s justiční mafií a její továrnou na podvodné právnické studium – do té doby to nebude demokracie - pouze boj o ni.

Pravda, snad opravdu máme větší šanci, než kdykoliv předtím. Pokud se mladá generace nenechá spoutat ideologickým sprejerstvím zapšklého stranictví, a začne se konečně na všechny politiky dívat ne jako na ikony, ale jako na svoje zaměstnance, kdykoliv povinné vysvětlením, může se i ten dnešní, trochu pouťový rámec demokracie, začít naplňovat kvalitnějším obsahem. Tak hajdy k volbám, mládeži! Nejde o „bábu a dědka“. Jestli dokážete zdvojnásobit volební účast voličů do třiceti let, mají mafie po ptákách…

Před časem jsem zde publikoval svou šestidílnou úvahu o roli elit v moderní české historii "Útěk od zodpovědnosti aneb remonstrantský esej o české naději". Daleko podrobněji se v ní zabývám tím, co jsem zde - kvůli blížícím se volbám - shrnul jen v několika odstavcích. Jednotlivé části najdete ZDE, ZDE, ZDE, ZDE, ZDE a ZDE.