Nemusíte být dějepisci, aby vám pojem Chamurapiho zákoník něco říkal. Určité střípky z hodin dějepisu v paměti zůstaly. Čtení to příliš lákavé není – snad je pro právníky. Pokud ale přeložíme do „lidštiny“ některé konkrétní části, mohou i staré zákony zaujmout a pobavit. Třeba dnes, před komunálními volbami.

Na úvod trochu nezbytných faktů: Chammurapiho zákoník neboli kodex krále Chammurapiho je babylonský zákoník, vydaný králem Chammurapim. Pochází přibližně z roku 1686 př. n. l. (uvádí se ale též 1800 př. n. l.), a patří tak mezi nejstarší dochované zákoníky vůbec - je stár skoro 4 tisíce let.

A co upravoval zajímavého, pokud jde o obce? To byste se docela divili.

Tak v něm můžeme číst například toto ustanovení: „Jestliže lupič nebyl dopaden, oloupený oznámí vše, oč byl oloupen, před bohem, a obec i představený, na jejichž půdě a úředním obvodu došlo k loupeži, mu nahradí vše, oč byl oloupen.“

Umíte si představit, jak by se prohnula například městská kasa v Praze? Kdyby měli radní zaplatit škodu oloupeným, kterým se lup nevrátí? A nemusí jít ani o naši největší metropoli – krade se všude. Navíc kdyby konečná výše škody záležela na „pouhém“ prohlášení před Bohem, Češi by si se svými tvrzeními příliš hlavu nelámali. Města by přišla o všechno raz dva, a měli bychom po samosprávě. Zkrátka obce a města byly podle Chamurapiho odpovědné za škody, které vznikly v případě loupeže, a pachatel nebyl dopaden. Lze si představit lepší motivaci k dopadení lupičů?

Král Chamurapi ale nemyslel jen na škody materiální. Proto povinnosti obce ještě zpřísnil: „Jestliže šlo o život (oloupeného), obec a představený zaplatí členům jeho rodiny 1 minu stříbra.“ Je to v podstatě obdoba dnešních nároků spojovaných s ochranou osobnostních práv. Až musí překvapit, jak byl starověk moderní. Šlo vám o život, my tomu jako obec nezabránili, a jsme tedy povinni platit. A ne málo.

Ostatně to, že obec měla ve starověku mimořádný význam (a také mimořádnou odpovědnost za mnoho věcí), a její opuštění bylo proto považováno téměř za neodpustitelnou zradu, dosvědčuje svým způsobem unikátní ustanovení, které v podstatě obhajuje a legitimizuje manželskou nevěru: „Jestliže někdo opustil svou obec a uprchal, a (jestliže) jeho žena po jeho odchodu vstoupila do domu jiného muže, jestliže se onen člověk vrátil a chtěl si opět vzít svou manželku, poněvadž opovrhl svou obcí a uprchl, manželka uprchlíka se nevrátí k svému manželu.“

Zkrátka – pokud jsi opustil svou obec, tvoje manželka se k tobě nemusí vrátit, začala-li žít v době tvého opuštění obce s jiným mužem. Porovnáte-li obsah tohoto ustanovení třeba se středověkem, musíte na adresu krále Chamurapiho uznale pokývat hlavou. Je samozřejmě možné, že pro obec samu bylo pragmaticky lépe, když se našel nový živitel opuštěné ženy, než by se o ni musela starat obec. Přesto stojí takto velkorysý právní přístup k soužití vdané ženy s jiným mužem v době stovek let před naším letopočtem za povšimnutí. Už proto, že nutit ženu, kterou nechal partner na holičkách třeba i několik let, aby se k němu musela vrátit, když našla útočiště „u souseda“, do něhož se mezitím zamilovala, by bylo barbarské.

A období Chamurapiho zákonů barbarské rozhodně nebylo. O tom svědčí i citovaná ustanovení – obec tady byla od toho, aby poskytla všem lidem na svém území jistotu, ochranu, bezpečí a jasná pravidla. Kéž by tomu tak bylo i dnes.