Polemika, zda je správné otiskovat fotografie vyvolávající emoce, jako je například ta s afgánskou ženou bez nosu, se může zdát umělé. Není. Ale co je vlastně více nemravné?

Fotografie z válečné vřavy, zaměřené na konkrétní osud. Afgánská žena, kterou zmrzačil manžel uříznutím části nosu a ucha, protože ho upustila. Chudinské čtvrti v popředí s bosými dětmi. Nemocní AIDS v hromadných pokojích v Africe. Známe ty fotografie. Je mravné je zveřejňovat?

V některých případech jistě ne bez souhlasu dotyčného člověka, je-li na fotografii jako hlavní objekt. Pokud byste nesouhlasili, zkuste si představit sebe sama, jak vás reportér vyfotí po nehodě s roztrhanými šaty, polonahé, zkrvavené, a otiskne to na titulní straně novin. Tedy fotografie zachycující realitu, ale s citem pro práva konkrétního člověka, jsou zcela na místě. Každý máme svou osobnost, a to že je někdo chudý či příslušník národa, který si s právy hlavu příliš neláme, nebo je v tu chvíli zcela bezmocný a nemůže se bránit, naši bezcitnost neomlouvá. Pouze bezcitnost, protože přinášet důkazy o hrůzách, které se na světě dějí, je jinak velmi důležité.

Hovoříme-li o přinášení reality a života, jaký skutečně je, a o fotografii afgánské ženy s uříznutým nosem…Napadá mne, není nakonec více nemravné přesvědčovat české ženy o tom, že nebudou-li vypadat jako modelky na fotografiích, jsou méně hodnotné bytosti? Až na výjimky skutečně přirozeně krásných žen (ale ani ty nejsou někdy bez „pupínků“) jsou fotografie zveřejňované napříč médii vyretušované, vyumělkované, vybrané z tisíců jiných méně povedených. Jedno mají společné – dokonalou krásu, která však ve skutečnosti - neexistuje.

Nic proti tomu, když se známá žena nechá udělat krásnější, než i jinak je. Ale právě pro ten falešný obraz hladkých nohou bez jediné vady a celulitidy, pleti jako alabastr, očí bez jediné vrásky… by u těchto fotografií měla být poznámka, že jde o fotografii uměleckou. Kulantně řečeno – graficky upravovanou. Aby si normální žena, vracející se z nákupu a ze školky, zpocená a občas se zanešenými póry, mohla dát v klidu kafe a u společenského magazínu si tyto fotky se zalíbením prohlédnout. Modelkám a jiným celebritám to neublíží – na těch stránkách budou stále krásné. Jen těch tisíce dalších příslušnic stejného pokolení bude více v klidu, a mohou si namlouvat – kdyby mne vzali do parády, taky bych mohla být taková… Káva by více chutnala, mindráků by bylo méně, a honoráře modelek by nižší nebyly. A bylo by to o pravdě a realitě dnešních dnů.

Jako ta fotografie afgánské ženy bez kousku nosu.

Tedy nelze bránit uveřejňování skutečné reality, protože je ošklivá (a proto vyvolává emoce), a současně přitom podporovat nepravdivé fotografie umělé krásy, která sice lahodí oku, ale ve svém důsledku může způsobit více škody než užitku, bude-li za objektivní pravdu deklarována.