Co má společného vstup do manželství a volby?

Také to znáte? Jdete k volbám, přemýšlíte, komu hodit hlas, komu věřit, komu už raději ne, a ať zvolíte kohokoliv, stojíte po volbách s otevřenou pusou, cože jste to vlastně provedli, a že je to vlastně (a zase!) všechno jinak. A opakujete si vzteky bez sebe – příště mne už k volbám nikdo nedostane! Pak vychladnete, a zase se necháte více či méně „ohloupnout“ některou partou politiků, že s nimi by to přece jen možná šlo… A doufáte, že to tentokrát nebude zase trapný omyl.

S opakovaným vstupem do manželství je to podobné. Po rozvodu si říkáte – už nikdy! Stačilo, děkuji, nechci. Pak vychladnete, někoho potkáte, a začnete si říkat, že s tímto mužským by to přece možná šlo…A doufáte, že to tentokrát nebude zase trapný omyl – nebo spíš doufáte, že to nebude žádný omyl.

Podobně je to s řadou dalších „volebních“ procesů, ale pozor - jen u některých si však lze dát repete a špatnou volbu napravit. Málokdy je to sice bez šrámů na duši, bez ztrát různého druhu (financí, iluzí…) a bez pocitů marnosti, ale podstatné je, že něco udělat vůbec můžeme.

Pokud jde o volby a manželství, v obou případech, jdeme-li opět volit, a vstoupíme-li opět do manželství, je to vítězství naděje nad zkušeností. A naděje je pro život důležitá věc.

Proto příští víkend volit půjdu, i když se pak možná zase budu divit, cože to bylo zase zvoleno. Rozohněné mužské čtenáře mého článku o tom, že nepotřebuji manžela, ale manželku, možná zase nečekaně překvapí, že jsem před pár dny vstoupila do manželského svazku. S mužem – podotýkám.

Naděje nad zkušeností tak opět vítězí, a je to dobře. Zkušenost je sice nezastupitelná, ale naděje je prostě…naděje.

Takže dobře volme, a dobře zvolme. Jak příští víkend ve svých obcích a městech, tak v životě.