Odpůrci babyboxů si neuvědomují to základní: Babyboxy dávají šanci dětem, které by patrně skončily udušené v igelitce.

Plaváček ze známé pohádky dostal šanci – namísto, aby byl usmrcen, byl puštěn po vodě vstříc svému osudu. Sněhurku namísto vraždy vypustil myslivec do temného lesa. Obojí mohlo skončit špatně – Plaváček se mohl utopit, a Sněhurka mohla zahynout - nicméně oba pohádkoví hrdinové dostali šanci, a jak už to v pohádkách bývá, přežili a potkalo je štěstí. Babyboxy nejsou o ničem jiném – o šanci na život namísto pravděpodobné vraždy nebo živoření.

Je až s podivem, že babyboxy u nás prosadil jeden neústupný muž (nikoli žena) – samozřejmě za podpory mnoha dalších lidí, kterým je bližší tvrdá realita než hezky napsané formální právo dětí na to znát své rodiče. I kdyby měly babyboxy zachránit jen jedno dítko (jakože jich už zachránily mnohem více), mají svůj velký smysl. Ten, kdo tvrdí opak, žije v líbivých paragrafech, ale nežije realitu.

Pro žádnou matku není snadné vzdát se dítěte – bez ohledu na výši IQ a sociálního postavení. Pokud to už udělá, ví proč. A chvála každé podobné matce, která ví, že to nezvládne, ale dá svému dítěti šanci na to, aby ono to zvládlo – za pomoci jiných lidí. Matky, které ukládají své děti do babyboxů, matkami jsou. Ty, které je pohazují mrtvé v igelitkách, ne. Každému, kdo má děti, je tato rovnice jasná. Co pomůže dítěti právo znát své rodiče, bude-li mrtvé? Co pomůže dítěti, že si ho zoufalá matka ponechá, bude-li spolu s ní živořit na okraji společnosti? Nic.

Babybox není ideální řešení ani záruka na šťastný život. Ale je to šance pro dnešní "Plaváčky" a "Sněhurky". Šance pro pár mrňat, které za nic nemohou. A naše společnost je povinna jim tuto šanci umožňovat. Zvláště představíme-li si tu druhou možnost.