Stalo se, co se dalo čekat. Politická kampaň vehnala do popředí kohouty a pávy, kteří natřásají či roztahují peří, mají velké řeči, gesta, velkohubá prohlášení a nulový sexapeal.

Narcisové překypující testosteronem chtějí řídit tuto zemi, kdykoli připravení se za tím účelem spojit i s ďáblem, popřít cokoliv dělali a řekli v minulosti a slíbit lidem jakoukoli zhovadilost, jen aby je přiměli vhodit hlas ve prospěch jejich partaje do volební urny. Skuteční muži zůstávají v pozadí, nemajíce této nezdravé drzosti ani touhy se takto ztrapňovat. A po čem ženy touží, jde-li o muže v politice? Aby se v ní začali objevovat pánové, kteří když vejdou, sál ztichne, a lidé na sebe začnou významně pomrkávat – to je ON. A čekat s napětím, co řekne moudrého, vizionářského a uvážlivého. To by byla jiná liga, než ty nemužné, o to hlasitější a cirkusácké výkřiky dnes.

Dívajíce se na televizní debaty, vidíme nezralost, nabubřelost, narcismus, nejistotu, fráze a nereálné sliby. Kamže to míříme? Abych byla spravedlivá – s těmi ženami to není taky veselé – pokud se už objeví v čele, jde o podobné teatrální typy, ženy z nouze ctnost nebo bohužel milé, ale nezkušené osůbky vypomáhající si naučenými větami či nedej bože papírky v ruce.

Padá na nás z toho obrovská únava. Nechce se už na to dívat, nechce se to poslouchat, nechce se nad tím přemýšlet. Protože dívání je masochismus, poslouchat není co, a přemýšlet není nad čím. Nikdo z nich nemyslí vážně většinu z toho, co říká, a nejde mu o věc, ale o průzkumy voličských preferencí druhý den. Neusilují o moudrost svých myšlenek a sdělení, ale o popularitu, okamžitý efekt, a sází na ty nejnižší pudy v nás.

Máme tak mnoho bojovníků o moc ve státě, ale nemáme žádné státníky. Máme v politice mnoho hašteřivých mužů, ale nemáme tam opravdové chlapy.

Jenže nejhorší je, že ti, kteří se ucházejí o naše hlasy, mají o sobě naprosto jiné mínění, a v něm slovo genialita je běžně frekventované.

Dívám se na politické debaty, a říkám si – kde jsou sakra ti opravdoví chlapi? Kteří dokáží občas i mlčet, a když něco řeknou, je to moudré? Kde jsou kandidáti, ke kterým bychom jako ženy mohly vzhlížet s obecným obdivem? Kde jsou státníci, kteří si nepotřebují vypomáhat vulgaritami, výkřiky do tmy a nic neřešícími frázemi?

Patrně v ilegalitě. Nebo tam, odkud se jim na ten politický dvůr plný hlasitých kokrhajících a "příliš barevných" kohoutů nechce.

Škoda. Velká škoda. Bylo by jich tam potřeba jako sůl.