Říká se, že se rodí málo dětí. Stát má přitom v rukou všechny nástroje, jak budoucím maminkám a tatínkům usnadňovat život. Proč to nedělá? Proč nedodá ženám vyšší odvahu rodit, aniž by se musely bát ekonomické nejistoty a komplikacím v obyčejném životě?

Mám na mysli ženy, které chápou jako samozřejmost být ekonomicky aktivní a mít svou profesní kariéru, a obdobně tak tatínci. Stát nastavil složitě rodičovský příspěvek, a řešením nejsou ani jesle, které oprašujeme, ale které děti od maminek zbytečně brzy oddělují – považuji to škodlivou cestu zpět, a nikdy bych své děti do podobného zařízení nedala. Přes všechny vlastní profesní ambice, které jsem tehdy měla. To, co tu fungovalo skvěle (děti do tří let u maminek), nemusíme přece rušit jen proto, že to západ dělá jinak. Když máme mnohem vyspělejší zdravotní pojištění než USA, proč bychom nemohli být odpovědnějšími „veřejnými rodiči“? Mám na mysli stát, kterému má jít o budoucí kvalitu a zdraví svého obyvatelstva. Výroky, že dítěti je jedno, zda se o něj od roku stará maminka nebo cizí osoba by měly být trestné.

Jak málo by přitom stačilo – motivovat zaměstnavatele k menším úvazkům, umožňovat masivně práci doma, a pokud mamince hlídají třeba prarodiče či jiní příbuzní, platit jim nějaký příspěvek. Že by to bylo nákladné? A je dnes vyšší cíl než ten, aby se v České republice rodily děti do stabilních vydělávajících rodin, které budou stejné hodnoty nutnosti práce a odpovědnosti vštěpovat svým potomkům? Umím si představit i takový druh volna, aby tatínek mohl mít jednou za měsíc den placeného volna „na hlídání“, aby maminka mohla obejít lékaře, obchody, a třeba i kadeřníka… Umím si představit, že tak, jako je přednost chodců na přechodech, bude zakotvena přednost maminky s dítětem do tří let. U lékaře, v obchodě, všude. Protože jinak to dítko začne za chvíli stejně vyvádět, a rozruší všechny.

Kastování porodného jen pro ty chudé, někdy spíše nepracující, považuji za ostudné. Rozdělujeme děti od okamžiku narození, zda se narodí do chudé nebo bronzové nebo zlaté kolébky. Mnozí rodiče by o to stejně nežádali, ale právo by mít měli. Zaměstnáváme však raději stovky úředníků na to, aby zkoumaly to, aby stát náhodou to porodné nevyplatil mamince, která řádně pracovala, a proto o pár korun převýší hranici, nad kterou se již porodné nevyplácí, zatímco bychom jí měli zaslat děkovný dopis starosty za to, že přes přerušení kariéry se rozhodla mít dítě, vychovávat ho a pomáhat tak své obci i státu.

Přiznám se, že nemám příliš ráda kult dítěte, spočívající v tom, že dítě může vše, a kdo jej plácne přes plínku, je málem zatracen. Co mi tady ale schází, je kult maminky (a vůbec mladých rodin), která navzdory všemu a všem otěhotní, porodí, a několik let v běhu (napřed mezi domovem a vším včetně vedlejšího přivýdělku, následně domovem prací a školkami a školami), vychovává občana České republiky, který od malička vidí, jak máma s tátou pracují, střídají se, a na konci měsíce třeba i tak počítají, zda budou mít na inkaso… A přesto své děti zahrnují láskou, materiálním zabezpečením, hračkami, prostě vším, co je třeba. Jenže stát spíše podporuje ty, co svým dětem žádné hodnoty nevštěpují – snad jen takové, že lze žít bezpracně na účet jiných. Tam má státní kasu otevřenou vždy.

A namísto aby ti pracující rodiče dostávali za své rodičovství pomyslný metál, a požívali všeobecné úcty nás všech včetně státu, kladou se jim překážky přísného monitoringu jejích příjmů, a žádají-li přihlédnout k tomuto martýriu například v možnosti pracovat doma, nebo mít jinou pracovní dobu, zaměstnavatel nemá důvod jim vyhovět, protože není nijak motivován. Proč by si komplikoval život – a pokud ano, něco za to od státu čeká.

Neznám efektivněji vynaložené veejné peníze, než porodné, a umím si představit dokonce vyšší porodné mamince, která pracovala (a tím si na něj vydělala), obdobně příspěvek při vstupu do školky, do školy, zvýšení důchodu hlídající babičce nebo dědovi, placené volno pro tatínka jednou za měsíc, a umím si rovněž představit motivující přídavky – vyšší těm rodičům, kteří předtím pracovali, a tak dále. Tyto platby by totiž čerpali ti rodiče, kteří nechtějí mít děti jako metodu získat od státu dávky a podobné příjmy, ale kteří by měli děti proto, že je zvládnou právě díky podpoře státu i při přerušení práce nebo současně s ní. A vychovají z nich mladého člověka, který bude rovněž považovat za přirozené jít jednou do práce.

Děláme to ale naopak – škrtáme finanční podporu rodičům, kteří poctivě pracují, a naopak velkoryse ji dáváme těm druhým. Kdo má pak motiv rodit děti? Pracující máma a táta, kterým narozením dětí vzniknou finanční problémy (protože na rozdíl od těch jiných platí třeba hypotéky), nebo ti, kterým se každým dalším dítětem zvyšuje bezpracný příjem?

Neuvěřitelné věty, že ubývající obyvatelstvo nám doplní imigranti, musí říkat politikové v hlubokém deliriu. Ne, nás nezachrání plodní chlapci z Afriky, a když, tak budou plodit děti napojené na štědrý sociální systém státu – o jiných problémech etnických rozdílů nemluvě.

Potřebujeme říct našim pracujícím mladým ženám a mužům – mějte děti, a stát vás podpoří tak a tak. Dá vám vyšší přídavky než těm, kteří nepracují, tak se nebojte dva tři roky práci přerušit. Dá vám i vyšší porodné, protože jste si ho svou prací vyšší zasloužili. Vážíme si vaší odvahy mít děti, vážíme si toho, co svým dětem budete vštěpovat. Chceme i děti odpovědných a pracovitých rodičů, proto vám dáme jistoty i morální podporu. Budete mít nárok na to přerušit placení hypotéky po dobu mateřské dovolené, budete mít nárok na občasné volno, abyste ten nápor zvládali. Nebudeme donekončena spoléhat na to, že všechny trable překonají přirozené mateřské touhy děti mít... Jako doposud...

Tedy milujte se, a množte se. Všichni bez rozdílů. A těm, kterým to komplikuje život více, naleznou u státu jasnou oporu.