Dnešní 17. listopad nebyl mým 17. listopadem. Přesto, že jsem listopadová generace. Listopad 1989 už totiž není mezi živými… Dnes jsem tu pravdu musela těžce přijmout.

Bylo mi krásných 24, studovala první ročník práv, a pro změnu režimu jsem v rámci svých možností ve svém městě dělala mnohé s mnohými. Nezištně, bez kalkulu, nesbírali jsme žádné politické body… Nedělali jsme nic pro sebe, ale prostě všechno pro všechny. Nikam jsem tehdy netoužila kandidovat, i když by tehdy pro mne bylo snadné dostat se snad i do Parlamentu – patřila jsem mezi regionální téměř studentské vůdce. Blízko jmen Havel, Klaus, Zeman, Pánek a další jsem se tehdy pohybovala zcela běžně. A když říkám blízko, myslím tím na jednom pódiu, v kancelářích, v osobním kontaktu. V Praze, Olomouci, rodném městě… Byla jsem zkrátka na náměstích, kdy nebylo ještě vůbec jisté, zda z bočních ulic nepřijdou policejní složky, doma šestiletou dceru... A v práci poslouchala rady nadřízených, jak bych raději měla zůstat doma, nebo toho budu litovat. Jediné, čeho bych dnes litovala, by bylo to, že jsem u toho nebyla, ač jsem být mohla… Doba byla napjatá k prasknutí, přesto krásná a vpravdě historická. Listopad proběhl, věci se změnily, a já se vrátila k práci a studiu práv. Šťastná, že už se učím právo nové, počínaje Listinou základních práv a svobod. A ten pocit vnímám dodnes, protože až listopad mi skutečně umožnil ukázat, co umím. A vím, že ne všichni měli to štěstí a dostali takto včas, last minut, tuto šanci.

Nemohla jsem pak ovšem nevidět, jak se poté, co bylo „dobojováno“, našli ekonomičtí místní i republikoví tygři, kteří listopad pojali jako možnost zbohatnout a přijít k majetkům, a mnohým se to díky podpoře shora podařilo (zhasneme a utečeme před právníky, říkalo se tehdy z míst nejvyšších). Nás, kteří jsme organizovali ta náměstí, vůbec nenapadlo takto uvažovat, kupovat a privatizovat, a byli jsme tomu nejblíž, a měli VIP informace. Takže - mohli jsme. A velmi snadno. Přesto jsme to nedělali, to nebyl náš cíl. Ale byl to nepochybně cíl lidí, co se kolem nás poté, co bylo dobojováno, začali rojit a klepat nám na rameno, aby se dostali třeba do privatizačních komisí. Nebo do zastupitelstev obcí a měst, která si pak vzájemně „stranicky“ rozprodali. A kupovali, privatizovali, a není to dlouho, co mi jeden z nich po více jak dvaceti letech řekl – "vy jste byli ti idioti z náměstí, co nespali a malovali plakáty, a my si tu vaši revoluci zprivatizovali ekonomicky. A co jste z toho měli vy?"

Odpověděla jsem s úsměvem a klidem – „jak to myslíš ty, tak jsme z toho neměli opravdu nic, ale z mého pohledu jsem já dostala všechno důležité. Mně listopad umožnil vystudovat jako první generaci právníků moderní právo, a jím se nyní svobodně, a docela dobře živím“. Odpověděl mi téměř pohrdavě. „Takže ty jsi to celé dělala proto, abys mohla makat, jo?“ Nemělo smysl říkat už nic. Byl prostě jedním z těch, kteří se tehdy ihned „zorientoval“, a pobral v regionu, co mohl. Pozemky, budovy… Nemohli jsme najít společnou řeč… A dodnes nemůžeme.

Pak jsem nemohla nevidět, jak se vyrojili političtí privatizátoři. Rozpadlo se OF, a vznikaly strany. Nic proti nim, byl to přirozený vývoj. Jenže postupně z nich odpadala první liga, a začala je ovládat ta druhá až třetí. Často i lidé spjatí s minulým režimem, kteří záhy zjistili, že jim nic nehrozí, a že mohou najet na novou vlnu. Nebo aspoň jejich děti. Nebo také mladí lidé, kteří považovali rodinný disidentský původ za náhradu všeho, a stali se rádoby profesionálními politiky, ovšem do svých tátů měly bohužel hodně daleko. Typickým produktem těchto nikdy nedospělých lidí je Marek Benda. Jeho otec byl před i po listopadu někdo, jeho věty jsme hltali, Marek Benda je však smutná karikatura doby. Navždy přemoudřelé a rozcuchané dítě, které nezná život. Neměl kde ho poznat. Byl politický privatizátor, a zprivatizoval si patrně doživotní křeslo ve sněmovně.

Když se tedy rozhlédnu, z těch „pravých“ listopadových kolegů z regionů dnes téměř nikdo netouží po politické kariéře, nespojuje s ní své živobytí, a politiku brzy opustil. Neměl v ní totiž šanci, chtěl-li být fér, doufal-li v obecně uznávané schopnosti, a v to, že politické strany budou do svého čela posílat ty nejlepší. Nestalo se. Zato se stalo, že ty skutečné osobnosti, lidé moudří, sebekritičtí, pracovití, znalí a přirozeně schopní, stojí dnes mimo politiku – nemají miliardy na kampaně, a do služeb těm, kdo je mají, se nechtějí prodat. A nemusíme zůstávat jen v České republice – Evropská unie na tom není lépe. Nebo si skutečně myslíme, že Merkelová je velmi inteligentní dáma a lepší by se v Německu nenašla? A kdo umí vyjmenovat evropské hlavní představitele? Kdyby byli osobnostmi, ta jména by z nás padala sama. Jako v listopadu znali všichni Havla, Malého, Zemana, Klause, Millera…

Listopad byl prostě zprivatizován – ekonomicky těmi, kdo na to měli žaludek a lokty, a politicky lidmi se stejnými vlastnostmi, jen v jiných sférách. A ti se dnes perou o moc. Listopad se proto i dnes stal zbožím, prodávaným v rámci politického marketingu, stejně jako se zbožím stala křesla ve sněmovně. Může si je v kampani koupit každý, kdo na tuto kampaň má peníze, protože se včas postaral o to, aby je měl. Namísto lidí, kteří jsou schopní, nabízíme voličům spíše ty, kteří jsou schopní všeho. Nebo ty, o kterých se ví, že nikdy nebudou používat vlastní mozek, ale budou na slovo poslouchat. Ne vždy, ale často.

Proto dnešní 17. listopad, jak jsem jej zachytila v médiích, nebyl mým 17. listopadem. Byl přehlídkou frází a gest, všech možných podivných populistů a bezskrupulózních privatizátorů politiky, a tím i ekonomiky naší země. Jeden dav proti druhému davu, a mezi nimi policisté, aby se neporvali. Z mrtvých povstal dokonce Miroslav Sládek, protože zjistil, že další v řadě mu berou jeho dílo a jeho témata. Větší smutné memento doby snad nelze najít. Na záda mu dýchá zhaslý „úsvit“ Okamura, tzv. staronový Úsvit může děkovat za to, že existuje nějaká migrační vlna, protože by jinak neměl žádné téma, Vítek Bárta ze zapadlých VV se doma směje, že už to má za sebú, a voliči ANO se zase modlí, aby se těch také "jejich" měst nerozpadalo ještě víc, a nezjistilo se, že toho prostě zatím v té politice mnoho neumějí. ČSSD se zase občas bratrovražedně pere mezi sebou, což slušný, ale slabý premiér a šéf v jednom neumí ukočírovat, a ODS se snaží vstát z mrtvých taky, dlužno dodat, že nabízí alespoň distingovaného Fialu, bojujícího ovšem zase spíše s minulostí než současností. Komunisté slaví listopad 1939, jaký jiný by také mohli (a jsou z toho tak trochu venku) a KDU-ČSL mění rétoriku, jak se vyvíjí situace – takže také nic nového. TOP 09 má co dělat, aby neupadla postupně do zapomnění, což pochopili Starostové a nezávislí, a upřímně raději neriskují pobyt na palubě potápějící se lodi. V obcích a městech začíná být problém přihlásit se ke kterékoli značce, protože se neví, kdy bude právě tato značka v místní hospodě neobhajitelná. Přestože její nositel v obci bude skvělý.

A tak je to se vším, pane Vaňku… I s tím, že studenti nemohli na Albertov. I kdyby k tomu vedly jakékoli důvody, je to neobhajitelné.

Dnešní 17. listopad proto nejlépe oslavil ten, kdo zůstal doma, a pokojně se svými blízkými zavzpomínal, kde tehdy byl a proč tam byl. Všechno ostatní bylo dnes trapné divadlo, které nemělo s tím, o co šlo v roce 1989, nic společného. Vím to. Byla jsem tehdy u toho. A dnes jsem ráda, že jsem nebyla nikde. Znáte ten pocit – když si chcete někoho uchovat v paměti živého, nesmíte se jít podívat na to, jak leží v rakvi…