EU už dávno není jednotná, českou politickou scénu přestávají chápat, veřejné správě přestávají věřit. Hrozí tak legitimně návrat do světů zahrádek, seriálů a hobby – vše ostatní přestává mít pro klasickou českou rodinu smysl.

Znáte to z partnerského vztahu – jak přestane být o co usilovat, za co a proč bojovat, jak je pro partnera všechno důležitější než vy, a nastoupí šedá lhostejnost, nuda a vzájemná otrava, utíká se. K někomu jinému nebo do svého vlastního světa, ke kterému toho druhého nepotřebujete.

A to se nyní pozvolna děje v České republice. Lidé mají pocit, že jde o všechno jiné, než o ně a jejich životy. Přispívá k tomu mnoho v jednom, které se zkumulovalo jako v tom nefunkčním vztahu.

Evropská unie není dávno jednotná ani silná, a s klidem ohrožuje své občany tím, že neumí zabránit nájezdům nečitelných hord tisíců lidí, kteří si přišli ukořistit vše, co jsme si tu, na evropském kontinentu, pracně a bolestně vybudovali. Včetně mírového klidu v ulicích. Vidí to všichni, mimo špičky EU a jejich velmocí, které si dělají, co chtějí. Ostatně dělaly si to vždycky, jen teď je to prostě vidět. Hovořím o bezohledném Německu, příliš tolerantní Francii, a prolhaném Řecku. A my, malé a v EU tak pořád trochu nové státy, se zoufale snažíme přežít, což se daří jen proto, že k nám až tak moc nikdo nechce. Děkujme Bohu. Což ovšem neznamená, že ohroženi těmi nájezdy nejsme taky. A lidé cítí bezmoc z toho, že zatímco Švýcarsko posílá na své hranice tanky, Evropa přešlapuje a doufá, že se to nějak vyřeší samo. A nechá se vydírat Tureckem, které ucítilo šanci se do EU prostě vetřít. EU je mrtvá, a čím dříve si to přiznáme, o to dříve se nám bude v klidu dýchat.

Aby toho nebylo dost, podobná bezmoc dýchá z politiky doma, tedy z politiky typicky Czech made. Lidé přestávají politickou scénu chápat, a co víc, přestávají věřit nejen politikům, což je víceméně normální, ale veřejné správě jako takové, včetně moci soudní, což je už na pováženou. Rozevírají se názorové nůžky mezi Prahou a zbytkem českého světa, a demokraté náhle říkají, příliš demokracie škodí, protože nám přivedla na Hrad Miloše Zemana. Ovšem co je více demokratické než přímá volba říct neumí. Zato už brzdí u přímé volby starostů - raději ne, co kdyby si lid rozhodl tak, jak chce (pozn. autorka blogu není zastáncem přímé volby starostů, ale přímé volby všech zastupitelů - zastupitelstva poskládat podle počtu hlasů od občanů konkrétním lidem, ne poměrně podle stran)

Jediným ostrůvkem, k němuž se upírají zraky občanů, je jakž takž právě samospráva, protože tu mají jako na dlani, a mají jakž takž pocit, že ji mohou volbami skutečně ovlivňovat. Jak je ale potom možné, že řada velkých radnic je v rozkladu? Protože politika někdy i v samosprávě převažuje nad zdravým rozumem, a stala se ringem sama pro sebe, ne pro občany. Řeší se, kdo z koho, a ne kdo co pro občany.

Politikové tak bojují mezi sebou ve sněmovně, bojují s prezidentem, bojují mezi sebou - zejména ve velkých městech, počínaje hlavním – Prahou, a český občan se cítí osamocen a zcela mimo tyto světy, kterým nerozumí.

A kdyby jen to – kauza Čapí hnízdo jako typická česká dotační kauza (nedejme si namluvit, že je ojedinělá), kauza dluh ČSSD jako typický obraz našeho soudnictví (rozhodující občas dlouho a spíše matematicky než rozumně), Kalouskova hysterie kvůli Tibetu jako typický projev nepochopení svého lidu a jeho priorit (výstup pod Hradem byl všechno, jen ne státotvorný), dvě vlajky na FAMU, které řeší policejní prezident a ministr vnitra jako typický projev rozdílu mezi světem akademickým a reálným (tu nafouknutou kauzu nechápal nikdo), a hrubé urážky hlavy státu (viz pojem „sráč“ na stránkách jednoho z významných týdeníků a obálka s fotomontáží prezidenta sedícího na WC), to vše, podtrženo a sečteno, velí lidem jediné.

Zpátky do zahrádkářských kolonií, k seriálům, z kterých se, slovy maminky Štěpána Šafránka z Básníků, dozvíme, jak vlastně žijeme, ke svým hobby (víte, že se v poslední době zvýšil prodej pletacích přízí a vyšívacích bavlnek?), nově také k moderním omalovánkám pro dospělé jako hitu doby, do garáží a dílen a k zahradním grilům… protože tam, tam nám bylo dobře za totality, a tam nám bude dobře zas. Říkají lidé. A opět začínají i svým potomkům radit – hlavně se do ničeho nepleť! Někam kandidovat? Máš rozum?

Všechny volební strany dnes horko těžko hledají lidi na krajské kandidátky. Upřesňuji – kvalitní a profesně schopné lidi na kandidátky. Nepřiznají, to, pochopitelně. Vaří z toho, co mají, a vydávají to za to nejlepší. A proč ti schopní kandidovat nechtějí? Neutíkají sice na zahrádky, ani k bavlnkám a ke grilům, a omalovánky pro dospělé by si nikdy nekoupili, ale zavírají se stejně křečovitě a cíleně do svých profesí, ve kterých to, co umí, mohou skutečně uplatnit, kde je nikdo neuráží, kde se prostě slušně mluví…a respektuje se to, co umí druhý. Tedy kde je prostředí diametrálně odlišné od politického světa.

A jsme u voleb… Lidé ze zahrádek, garáží a z křesel, kde se tak krásně vyšívá a plete a kouká na ty seriály, k volbám nepůjdou. Maj to rozkoukáno ("nepřepínej!")...proč by to přerušovali. A taky proto, a to je výdobytek doby, že k volbám nemusí. (Což mimochodem ve Švýcarsku ano – tam je to povinnost). Tak se nám stane, že naši elitu bude volit stále méně lidí, a tato elita bude logicky chápána čím dál menším počtem lidí, až ji nebude chápat skoro nikdo mimo ní samotné. A co bude pak? Těžko říct.

Přitom zatím stále ještě slýcháme přání – kéž by se chtěli tam nahoře vzpamatovat. Kéž by začali myslet ne na sebe, ale na nás. Zatím jsme tedy ještě ve stádiu, že naděje umírá poslední. Ale už téměř zvoní hrana. Vnímáme to. Dokonce to víme – jak hovořím s různými osobnostmi, s nimiž se občas potkám nebo komunikuji přes veřejné sítě. Tak proč s tím, sakra, pořád ještě něco neděláme, a jedeme po stejných, do "partnerské krize" vedoucích kolejí?

Všichni by tu chtěli "Švýcarsko". Kde si vláda může dovolit poslat na hranice tanky a chránit své občany. Kde se nebojí přímých referend – jde o zemi, kde jich pořádá nejvíce (svého času dokonce o to, kdy ráno mohou zvonit zvony). Kde neuráží svou hlavu státu, i kdyby se jim nelíbila. Kde je ale také volební právo povinnost. Jestli v tom nebude zakopaný pes. Aby rozhodovali opravdu všichni. Možná je to první věc, nad kterou bychom se měli po vzoru Švýcarska zamyslet. Povinné volební právo – pokud se vám to jeví jako protimluv, je to jen zdání.

Protože jak rezignujeme, a budeme přihlížet útěku lidí do kolonií a k seriálům, je to začátek konce demokracie. A rezignace na ni. A je to velké téma i pro nadcházející krajské volby - začít chápat svůj lid. Třeba jako jej musí chápat ti starostové malých obcí a měst - protože by je prostě příště nezvolili. Nebo hned odvolali... Zapomenout na politiku, a začít se chovat srozumitelně. Těžký úkol. Ale taky výzva.