Představil se mi v roce 2005 jeden sebevědomý muž. Ta věta mi změnila život. A František Zwyrtek, můj manžel, před pár dny prohrál těžký boj o ten svůj.

A prohrál poprvé v životě, protože se nikdy nevzdával. Tak jsem ho poznala, a upřímně, ty první měsíce po vzájemném představení mi byl vrcholně nesympatický. Protivný. Jeho přímočarost mne iritovala, jeho sebevědomí nadzvedávalo. Byl svůj, a byl svůj dokonale. Ovšem za pár měsíců mi došlo, že bez něj právě pro tyto jeho vlastnosti, v dnešní době tak vzácné, nemůžu žít. A bylo to oboustranné. Ze dne na den, téměř z hodiny na hodinu, nám oběma došlo, že naše předchozí životy změníme, a půjdeme dál společně. A pro oba to poznání byl tak trochu šok. Už jsme nic takového neplánovali...

Ale rozhodli jsme se do toho jít. Jakkoli to bude těžké. Jakkoli tak úplně nevíme jak. Jakkoli to bude složité. Jakkoli se tomu budeme oba bránit. Jakkoli jsme oba jiní - jenže v tom podstatném stejní. Že spolu chceme nadále být a sdílet spolu dobré i zlé dnes a denně.

Byli jsme si prostě od počátku souzeni a přitahovalo nás to k sobě tak, že to bylo v tom našem už poměrně zralém věku až neuvěřitelné. Oba, již odpůrci jakýchkoli svateb, jsme se navíc k překvapení všech v roce 2010 v utajení vzali. Ale nejen to - být manželé je přece jen běžné. My byli vzácně mnohem víc - přátelé, kolegové, rádci, parťáci pro život... Nesnášel slovo láska, ale byla to mezi námi přesně ona - osudová, náročná, bojující, dynamická, vítězící... Naše.

Stali jsme se postupně součástí jeden druhého. Doslova. Pokud jsme nebyli přímo spolu, bylo běžné dvacet, třicet telefonů či esemes za den. I kdyby se na displeji mělo objevit jen srdíčko, že na sebe myslíme. Nevídané, nečekané, ovšem léty dané jako voda nebo vzduch. Že nám už teď bylo přes padesát? No a? Vztah není otázka věku... ale otázka toho vztahu.

A ten náš tu náhle není... Displej je černý, telefon hluchý. Svým životem tak prohrál manžel i velký kus toho mého. A je to rána, kterou nejde zacelit... Šach mat. The End. Konec. Neuvěřitelný smutek, stesk, bolest. Situace, kterou jsem si nikdy neuměla představit. Považovala jsem svého muže za nesmrtelného. Tak žil, tolik měl energie, takové jsme měli plány.

Pár dnů jsem nežila. A tyto další přežívám jen silou vůle a marně se snažím najít odpověď na otázku, jak bez mé bytostné součásti dýchat, myslet a žít.Tak moc jsme byli spojeni.

Jedno vím jistě. Ty roky po boku mého muže Františka Zwyrtka vydaly za tři jiné životy. Protože jsme k tomu měli oba odvahu. Já říci své "ano" muži s vážně nemocným, ale o to více ryzím srdcem, a on říci "ano" ženě, která mu to své dala se vším všudy. Měli jsme na to dobrou vůli být k sobě ve vztahu velkorysí, obětaví, a užívat života se vším, co k němu patří. Po rozepři se udobřit. Z lásky udělat i pošetilost. A ten partner pro každou minutu života náhle není. Proto ten život náhle jakoby nebyl. Čas se zastavil. Země se netočí... Zraněná duše neví, co se sebou.

A co vlastně tímto velmi osobním blogem na hranici vyznání vlastně chci říct?

Vzdát úctu mému manželovi za vše, co ve mne změnil tím, že řadu věcí změnil jen kvůli mně.
Vyjádřit, že i v dnešní rychlé době existuje láska, která může být pevná jako skála.
Vzkázat všem, aby se nebáli být ve vztahu muž mužem a žena ženou, protože tak to má být.

Moje bolest je v tyto dny a týdny obrovská. A bude i dál. Ale i v ní chci říct, že jsem hrdá na to, že mohu od září roku 2010 říkat tu stejnou větu, která tak osudově změnila můj život:

"Dobrý den. Jmenuji se Zwyrtek."
Jako můj manžel, kterého dnes už nic nebolí. To bohužel já dnes říct nemohu, a nebudu už moci říct nikdy.